Krajiny Boskovicka: Hersica

Hersica. Pozoruhodné jméno. Jeho původ neznám, jsem si však téměř jist, že žádné jiné místo s tímto názvem se v krajině Čech, Moravy a Slezska nevyskytuje. Hersica je pozoruhodný les. Tedy vlastně jen na jaře, po zbytek roku vypadá jako úplně obyčejná olšina se smrkem kolem potůčku Besénku kousek za Bedřichovem. V časném jaru, ještě než se olše zazelenají mladým listím, vykvetou na Hersici stovky bledulí. Tehdy je ten les velmi krásný.

bledule v Hersice

Bleduli jistě všichni znáte ze zahrádek. Na Boskovicku máme však to štěstí, že zde roste na několika místech i volně v přírodě. V okolí vlastních Boskovic nikoliv, v severní části Drahanské vrchoviny neznám ani jedinou lokalitu bledulí. Na Kunštátsku a Olešnicku, kde probíhá východní okraj souvislého areálu rozšíření této dekorativní rostliny, je ovšem bledule na řadě míst hojná. Musím upřesnit, že se jedná o bleduli jarní. Mnohem vzácnější bledule letní roste v nížinných lužních lesích jižní Moravy a je ohrožena vyhynutím. Bleduli jarní vyhynutí aspoň zatím rozhodně nehrozí, přesto bychom ji v přírodě neměli trhat a už vůbec ne vykopávat a přesazovat do zahrádek. Jedná se totiž o rostlinu zákonem chráněnou. Navíc utržená bledule rychle zvadne a pokus o přesazení na skalku obvykle nepřežije. Až proto půjdete jarním rozkvetlým bledulovým lesem, ve kterém vás budou „bledulky“ oslňovat svým bělostným jasem a omamovat výraznou vůní, řiďte se prosím moudrými slovy indického básníka Rabíndranátha Thákura, kterými se obracel ke vnímavým poutníkům:

Netrhej rostliny, když je chceš mít, jdi dál a květy budou kvést kolem všech tvých cest.

Bledule, stejně jako sněženky a mnohé další jarní rostliny, využívají krátké doby časného jara, když se už oteplí, v krajině je většinou dost vody a hlavně na zem přes koruny listnatých stromů proniká ještě hodně světla. V létě taková potoční olšina výrazně potemní. Těmto jarním rostlinám říkají botanici odborně geofyty. Název je to logický. Gé či geo znamená řecky země (pokud míníme celou planetu, napíšeme Země). Jarní geofyty mají podzemní orgány (cibulky či hlízy), do kterých během několika málo týdnů uloží zásobní látky, vytvořené při fotosyntéze. Díky nim pak přečkají jejich podzemní části až do dalšího jara, kdežto nadzemní části (listy a květy) se rychle rozloží a v létě po nich nenajdete ani stopy. Jak kdyby zcela zmizely.

Bledule jarní se u nás v přírodě vyskytuje v Čechách a na západní Moravě. V karpatské části Moravy zcela chybí, tam rostou pouze sněženky. Největší populace bledulí pak lze vidět ve východní části podhůří Orlických hor, kolem Jablonného nad Orlicí. Údajně se jedná o největší výskyt bledulí ve střední Evropě.

V Hornosvratecké vrchovině není ovšem nejvíc bledulí na Hersici. Ještě víc jich roste v údolí Chlébského potoka kousek dál na západ. Do Chlébského se ale v době květu bledulí hrnou od údolí Svratky, od železnice či silnice, davy Brňáků. Na Hersicu zajde v tu dobu jen sem tam někdo a v jiná období roku je tam většinou pusto. Člověk na sebe může nechat působit ticho a šumění lesa. Je třeba si vážit takových chvil v dnešní uspěchané době.

Ještě je nutné napsat něco o olších. Kde nejsou olše, nebývají ani bledule. Olše je zvláštní strom. Jako málokterý snáší dlouhodobé zaplavení svých kořenů vodou. Roste v břehových porostech kolem řek a potoků, nevadí jí však ani bažinatá místa se stagnující vodou. Díky zvláštnímu soužití s bakteriemi dokáže zachytávat vzdušný dusík, který slouží olši k výživě. Není mnoho rostlin, které to umí (z těch kulturních například vojtěška či jetel). Vlastně to neumí ty rostliny samotné, ale jejich symbiotické bakterie. Kytky, které takovou symbiózu nemají, mohou dusík čerpat pouze z půdy. A když je ho v půdě málo, tak mají prostě smůlu.

Další zvláštností olše je, že na čerstvém řezu je olšové dřevo jasně oranžové. Na žádném jiném pařezu či čerstvě pokáceném kmenu něco podobného neuvidíte. A také jsou na olši šištičky. Že vás to překvapuje? Šišky znáte jen u jehličnanů? Je potřeba si olši pořádně prohlédnout. Olšové šišky jsou nenápadné, drobné, stavbou se liší od šišek jehličnanů, přesto jsou jim dost podobné. Černé šištičky olše lepkavé, nazývané podle nich lidově i olší černou, jsou vlastně samičí květenství, která produkují samičí buňky (vajíčka). Na olši najdete také jehnědy, opět nenápadné, mnohem menší než třeba u lísky. Z nich vypadává pyl, což jsou vlastně samičí buňky. Po opylení (přenosu pylu ze samčího květu na samičí květ) následuje oplození. Ze vzniklého semínka pak může vyrůst semenáček, mladá olše. Olše se ovšem množí taky vegetativně. Pařezy pokácených olší rychle obrazí výmladky a než se nadějete, máte kolem olšové houští.

bledule v Hersice, detail

Ale vraťme se na Hersicu. Právě kvůli hojnému výskytu bledulí byla Hersica již v roce 1990 vyhlášena chráněným přírodním výtvorem. V roce 1997 pak byla přehlášena (znovu vyhlášena ve větším rozsahu), dnes je tedy chráněna v kategorii přírodní památka. V této souvislosti bych se měl alespoň stručně zmínit o kategoriích chráněných území. Za socialismu byly ministerstvem kultury (ministerstvo životního prostředí tehdy neexistovalo) vyhlašovány státní přírodní rezervace, menší lokality pak mohly být zřízeny okresními národními výbory jako chráněném přírodní výtvory. To vše se změnilo po přijetí Zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, který s jistými úpravami platí dodnes.

Podle tohoto zákona máme u nás několik kategorií chráněných území. Ochranáři je pracovně rozdělují na velkoplošná (i když slovo velkoplošné chráněné území v zákoně výslovně napsáno nenajdete) a maloplošná. K těm velkoplošným zvláště chráněným územím patří národní parky (ty jsou nejpřísněji chráněné) a chráněné krajinné oblasti. Mezi maloplošná zvláště chráněná území patří národní přírodní rezervace (NPR), národní přírodní památky (NPP), přírodní rezervace (PR) a přírodní památky (PP). Ty s označením národní jsou samozřejmě významnější a přísněji chráněné. Kromě zvláště chráněných území se v zákoně píše ještě o přírodním parku. Ten dle zákona zvláště chráněným územím není, i když si to o něm mnozí myslí. Vysvětlení, jak se to s přírodním parkem má, si nechám na jindy, abych vás příliš nezmátl. Na tomto místě jenom uvedu, že přírodní památka Hersica leží v přírodním parku Svratecká hornatina.

I běžný návštěvník přírody by měl o chráněných územích něco vědět. Minimálně by se v nich měl umět chovat. A to ne proto, že jednání vedoucí k poškození zvláště chráněné části přírody či chráněné rostliny nebo živočicha, a to ve všech jejich vývojových stadiích, může být postiženo citelnou pokutou, v horším případě dokonce vězením (u nás příliš důslední nejsme, ale třeba na Slovensku například ty, kteří vybírají mláďata z hnízd dravých ptáků, nekompromisně zavírají na několik let). Hlavně proto, že „ochrana přírody je přirozeným projevem slušného člověka“. Aspoň to tak píšou východočeští kolegové ochranáři na informačních tabulích některých tamějších chráněných území. A totéž snad platí i na jižní Moravě. Vždyť přece již slavný německý filozof Immanuel Kant, který za celý svůj život nevytáhl paty z města Královce, a přesto se zabýval téměř veškerým tehdy známým věděním, prosazoval zásadu kategorického imperativu. Zjednodušeně řečeno jde o jakýsi mravní zákon, kterým by se měl člověk řídit. A tento mravní zákon člověku říká, že vše, co v životě děláme, nedělám proto, že je to pro nás užitečné, ale proto, že se to tak má. Jedině tím přispíváme svou malou měrou k obecnému blahu. A v chráněných územích to platí víc než kde jinde.

Jak se tedy chovat v chráněných územích? V žádném z nich nesmíme poškozovat přírodu, vytrhávat rostliny, odchytávat či vyrušovat volně žijící živočichy atd. Do národních přírodních rezervací je dovoleno vstupovat jen po značených turistických cestách. Na Boskovicku nám to nicméně nehrozí, nejbližší NPR jsou Vývěry Punkvy v Moravském krasu. Do národních přírodních památek, přírodních rezervací a přírodních památek můžeme vstupovat bez omezení. Pokud nejde o louku, kam nesmíme do vzrostlé trávy, abychom majiteli neznesnadnili senoseč. Tak na to pamatujte, až se před vámi na vycházce vynoří zelená tabulka se státním znakem, upozorňující na existenci nějakého chráněného území. A hlavně nezapomeňte na Kanta!


Provoz novin vyžaduje hodně práce a peněz. Ohlasy už třetím rokem dotujeme z vlastní kapsy, protože v nich vidíme smysl a možnost zlepšit život v našem regionu. Našli jsme dostatek čtenářů, kteří mají o naše texty zájem, ale zatím jen málo těch, kteří by nám přispěli finančně. Navzdory tomu ale nechceme naše texty uzamykat jen pro platící, záleží nám na tom, aby se dostaly k co největšímu počtu čtenářů. Jestli nás rádi čtete, zvažte prosím pořízení předplatného. Můžete si nás předplatit na webu i na papíře; bez dostatečného počtu platících čtenářů zanikneme.

další seriály