Lego je užitečným pomocníkem na programování, říká učitel Tomáš Vybíhal

Málokdo dokáže Rubikovu kostku poskládat za méně než dvě minuty. Na Střední průmyslové škole v Jedovnicích si na její skládání naprogramovali robota postaveného z Lega. Jak rychle ji poskládá, mohli vidět návštěvníci na výstavě Lego technic show v boskovickém zámeckém skleníku.

Třiatřicetiletý Tomáš Vybíhal učí na Střední průmyslové škole v Jedovnicích programování. Počítače a programovací jazyky jsou jeho denním chlebem. Kromě toho ale také zhruba před pěti lety propadl Legu. „Opravdu nedokážu říct, kolik toho doma mám. Je toho hodně,“ směje se. Robota z Lega musí v jeho předmětech postavit a naprogramovat každý žák.

Se stavebnicí se poprvé setkal ve čtrnácti letech, kdy ji dostal k narozeninám nebo na Vánoce. Sám už si to nepamatuje. Po Legu toužil a rodiče mu jeho přání splnili. „To jsem stavěl ty základní mechanické hračky podle návodu,“ vzpomíná Tomáš Vybíhal. V dospívání Lego opustil. Před několika lety ale na ně narazil znovu. Už to nebylo Lego, jaké si pamatoval z dětství. Stavebnice prošla vývojem a dnes z ní může každý stavět i roboty, auta nebo třídicí linky. „Je to taková hračka pro dospělé,“ tvrdí pedagog.

V jeho hodinách žáci nesedí jenom u počítače, ale prakticky si zkouší a vidí, jak algoritmy fungují. Nemusí znát Lego, důležité je, aby dokázali naprogramovat, co jim v hodině zadá. „Někteří se teď třeba trápí s třídicí linkou,“ říká Tomáš Vybíhal, který má v jednom ročníku zhruba pětadvacet žáků. Třídička se líbí hlavně malým návštěvníkům. Hodí kostku a robot ji zařadí podle barvy do správné krabičky. „Přitom je to tak programově jednoduché,“ poznamenává jedovnický učitel programování.

Dospělé ale zajímá jiný robot. Konkrétně skládání Rubikovy kostky. „Robot má v sobě barevné čidlo, kterým si oskenuje všech šest stran kostky. Uloží si jednotlivé barvy pod čísla a pak podle algoritmu vypočítá, jak ji má otáčet, aby ji poskládal správně podle barev,“ objasňuje princip. Zhruba za minutu a půl je kostka poskládaná. Ani moc nezáleží na tom, jestli ji někdo zamíchá více, nebo méně. „Většinu času stráví robot tím, že sleduje každou stranu, kde je jaká barva,“ dodává. Děti u skládání kostky ale podle něj nevydrží. Už necelé dvě minuty jsou na ně dlouhá doba.

Své nadšení do stavebnice přenesl Tomáš Vybíhal i na svého malého syna, který chodí do první třídy. U manželky se mu to nepovedlo. Ta je na slovo Lego alergická. „Snažím se mu ukázat, že to není jen skládačka,“ pokračuje. Rozestavěné roboty si nosí z práce domů, pokud je doma rovnou neskládá.

Kromě toho, že skládá doma se synkem a ve škole se svými žáky, má ještě také kroužek na základní škole. „Je o něj opravdu zájem. Za ten rok jím projde zhruba čtyřicet dětí,“ líčí jedovnický kantor. Většinu tvoří žáci druhého stupně, ale chodí také dva desetiletí. Ty ovšem nemůže učit hned programovací jazyky – začíná proto s obrázky, na kterých názorně poznají, jak algoritmy fungují. Podobně programování zpočátku vysvětluje i svým žákům na jedovnické střední škole. „Někteří učitelé říkají, že si jen hrajeme a jezdíme po výletech. Druhá strana včetně vedení školy ale vidí, že roboti z Lega mohou žákům něco dát,“ uzavírá Tomáš Vybíhal.

další rozhovory