Klavírista Igor Ardašev: Je potřeba chránit si své ticho

Ve středu 29. dubna vystoupil v boskovickém zámeckém skleníku klavírista Igor Ardašev. Přednesl skladby Ludwiga van Beethovena, Bedřicha Smetany, Sergeje Prokofjeva a Roberta Schumanna. O jedinečnosti každého interpretačního výkonu, nevyčerpatelnosti Bachovy hudby, o Janáčkovi v podání zahraničních interpretů, o tichu a mnohém dalším si s Igorem Ardaševem po koncertě povídala klavíristka a příležitostná přispěvatelka Ohlasů, Kristýna Znamenáčková.

Igor Ardašev

Pane Ardaševe, jak se vám hrálo?

Děkuji, hezky. Totiž, pro posluchače je vždycky naprosto nerelevantní výpověď interpreta. To považuji za ryze subjektivní věc, protože během každého vystoupení myslíte jako interpret na spoustu věcí, které jsou svázány s vaším studiem, s vaším náhledem na hudbu a s mnoha faktory, které posluchače vůbec nemusejí zajímat. Pro posluchače je důležité, jak klavír zněl, jak zněla hudba. A to, jak se cítíme na pódiu, je věc v tomto zcela nerelevantní. Spíš mám sklon si ji vždycky nechávat pro sebe. Především tedy proto, že by posluchači nebyla nijak užitečná, jsou to většinou pracovní informace pro další koncerty: něco se povedlo lépe a něco méně, tak abych na to příště mohl navázat. To je jádro subjektivního nazírání, které je spíš jenom pro mne.

Je možné, aby když se interpretovi hraje špatně, tak to publikum vnímalo jako skvělý koncert, a naopak? Může být z interpreta poznat, jak se mu hraje?

Myslím si, že by to být cítit nemělo. Z hlediska profesionální činnosti hudebníka na pódiu by tyto věci měly být v takové rovině, kterou by posluchač vůbec neměl vnímat. Pokud posluchač vyloženě cítí, že se interpretovi hraje špatně, tak je to pochopitelně velmi špatně. Doufám, že dnes tomu tak nebylo.

Cítíte během koncertu bezprostřední reakce z publika a ovlivňuje vás to během hraní?

Určitě, vztah mezi mírou vnímavosti publika a vlastním interpretačním procesem na pódiu je velmi úzký. Vnímáme, zda publikum je pozorné, a nebo jestli se nudí, to je zcela jasné, a pokud publikum pozorné je a sleduje vaše muzicírování, tak se pochopitelně jedná o zpětnou vazbu, která je pozitivní.

Já třeba když hrávám na koncertě Bacha, tak si některá rozhodnutí o určitých aspektech v interpretaci, například repeticích, dynamice nebo frázování, nechávám až podle toho, jak se budu cítit v daný den. Když nacvičíte skladbu, tak ji hrajete na všech koncertech už víceméně stejně, nebo vás ovlivňuje momentální rozpoložení?

Z mého pohledu je zásadní vlastnost hry na klavír na pódiu ta, že ať chcete, nebo nechcete, vždycky to bude jiné. Aspoň u mne. Já i kdybych se snažil sebevíc, tak nikdy nezahraji dvakrát stejně, a bavím-li se se svými kolegy, všichni mají zhruba podobný pocit. Je to obecně rys hry na pódiu, že v podstatě zachycujeme nezachytitelné. Že se jedná o něco neopakovatelného, přičemž je to o určitý paradox: směřujeme k určité pevné koncepci, k pevnému vyjádření své představy, která je ovšem zároveň ve svém výsledku neopakovatelná.

Já jsem nakonec došla k témuž: že člověk nikdy nemůže vědět dopředu, jak bude v daný moment vnímat.

A především prožívat. Prožívání je jedinečné v každém okamžiku. A to tvoří hudební činnost tak vnitřně bohatou. Že vlastně stále prožíváme to, co už jsme zažívali třeba před dvaceti lety, pokud hrajeme skladbu tak dlouho, a s překvapením zjišťujeme, že nám ta skladba dává pořád něco nového. V tom je hodnota dobré hudby, kvůli tomu stojí za to se jí zabývat.

A jsou konkrétní skladatelé, o kterých by se tohle dalo říct především? Pro mě je třeba takovým skladatelem Johann Sebastian Bach, člověk může danou skladbu hrát posté a znovu v ní pro sebe i posluchače nachází něco nového.

U Bacha je to o to výraznější proto, že o jeho hudbě i přes spoustu materiálů a monografií víme pořád strašně málo, zejména v porovnání s pozdějšími skladateli. Bachův zápis je velmi lakonický, co se týče frázování a dynamiky, nemáme nejmenší vodítko prakticky v ničem než v samotných holých notách. A další podstatnou věcí je, že jednu Bachovu fugu lze hrát v několika různých tempech a pokaždé to může být přesvědčivé. Což není možné třeba u Mozarta. Jakmile u Mozarta nebo u Beethovena zvolíte jiné tempo, tak posluchač okamžitě cítí, že tam něco nehraje a že něco není v pořádku.

Igor Ardašev

Podle jaké dramaturgie si vybíráte skladby na koncerty? Do jaké míry si můžete vybrat program pro Kruh přátel hudby?

Pro Kruh přátel hudby si samozřejmě můžu program vybrat sám. Ovšem velmi často se stává, že třeba mezinárodní festival si dramaturgickou skladbu aspoň částečně narýsuje a vy mu musíte určitým způsobem vyhovět, takže je možnost volby menší. Ale vždycky se snažím, zejména pro zahraniční vystoupení, zařazovat českou hudbu. Není to vždy snadné, pořadatelé akceptují nejvíce Janáčka, Dvořáka, Smetanu. Škoda, že se těžko nabízí hudba Sukova nebo hudba Martinů. Přesto si myslím, že je to poslední dobou lepší a že spoustu krásných děl, zejména ze Sukovy klavírní tvorby, bude možné do budoucna nabízet více.

Jak reaguje publikum v cizině na českou hudbu? Na Janáčka, na Smetanu?

Dobře. Samozřejmě v různých zemích jinak. Smetana je trošku srovnáván s Lisztem, nicméně Janáček je vždycky hodnocen jako zcela originální a neopakovatelný autor. Nicméně nesetkal jsem se zatím s reakcí, že by někdo české hudbě nějak neporozuměl nebo že by ji nepřijal.

A když českou hudbu hrají zahraniční interpreti? Jak to vnímáte? Myslíte, že se jim to daří?

To je dobrá otázka. Byl jsem v porotě mezinárodní Janáčkovy soutěže na Janáčkově akademii v Brně, kde mnoho cizinců z různých zemí hrálo povinnou skladbu od Janáčka, ať už Sonátu nebo výběr z cyklu Po zarostlém chodníčku. A byli jsme opět překvapeni, jak velmi dobře jim Janáček zněl, jak ho cítili, přestože ho každý hrál jinak. Janáčkova hudba má v tomto jeden společný rys s Bachem, ač to zní paradoxně, a sice že ji lze hrát v různých tempech, v různých dynamikách, a přesto má v sobě takovou výraznou sdělnost, která se projeví i při velmi odlišných přístupech. Je to zvláštní. A uvědomil jsem si to právě v té porotě, u mnoha odlišných výkonů – na rozdíl od Mozarta, kde to buď sedlo, anebo nesedlo – u Janáčka to vždycky mělo nějaký zajímavý tvar.

Jaký je obecně váš názor na hudební interpretační soutěže? Myslíte si, že je nutné hudbu stavět na pozici atletiky a něčeho, co se dá objektivně posoudit? V čem může být taková soutěž užitečná?

Tak samozřejmě objektivní posouzení něčeho, co nelze lineárně uspořádat, je nemožné. To všichni víme. A to, že některé soutěže mají trošku atletický charakter, je bohužel jakási latentní vlastnost každého soutěžení, které se asi nevyhneme. Nicméně sám patřím k typům interpretů, kteří na soutěže chodili vždycky jenom z donucení, protože jsem věděl, že bez soutěže je velmi obtížné nalézt interpretační uplatnění, které jsem si přál, takže to byla svým způsobem nutnost. Soutěž má ale i ten význam, že máte-li před sebou náročný program, tak vás přinutí k intenzivní práci, což bylo v mém případě často. Na přípravě na soutěže jsem sám sebe musel donutit k velmi intenzivní a poctivé práci, nicméně nebyl tam nikdy ten impuls, že bych měl soutěže rád, to ne.

Igor Ardašev

Sledujete aktuální dění na scéně mezi mladými pianisty a nejmladší generací, řekněme ve věku kolem dvaceti let?

V rámci mé pedagogické činnosti ano, učím třetí rok na Janáčkově akademii, tak se teď seznamuji s tím, jak to chodí u mladých. Nesleduji přímo to, co se děje v souvislosti se soutěžemi, ale spíš mě zajímá, jak mladší generace vnímá hudbu, jaké má priority, hodnoty. Cítím určitý posun v tom, že dnes mají mladí mnohem více svobody. Je otázka, jestli je to vždy dobré. Samozřejmě jsou většinou sebevědomější, dovedou se sami o sebe postarat lépe než naše generace. My jsme byli zvyklí, že si vystudujeme svůj obor a že realizace nějakým způsobem proběhne potom. Já musím zaklepat, že mám zatím možnost věnovat se tomu, co chci dělat, aniž bych o to musel nějak příliš usilovat ve smyslu organizačním. Ale chápu, že když se dnes chce někdo věnovat hudbě, tak míra starání se o sebe v tom organizačním slova smyslu je trošku více na něm, než byla dřív.

Hledáte vůbec někdy odpočinek od hudby? Trávíte volný čas nějakou naprosto nesouvisející aktivitou, nebo je opravdu hudba náplní celého vašeho života?

Obojí. Hudba je denní chléb proto, že nám dává vnitřní duševní život. A hudbou žijete, aniž byste zrovna seděli u klavíru a cvičili. Proces studia skladby nespočívá jen v sezení u nástroje, to je pouze jeho část. Podobně jako když se učíme cizí jazyk, latentně shromažďujeme informace, a ty pak nějakým způsobem zažíváme. No a když jsme na procházkách, nebo když děláme něco úplně jiného, tak to v nás potom pracuje. Psychologové by nám to určitě zdůvodnili, proč tomu tak je a že tomu tak opravdu je. Samozřejmě kompenzace je velmi důležitá, protože hudba je velký nápor. Zejména šňůry koncertů, kde stále musíte hrát stejný program, to je situace, kdy se opravdu musíte nutit do koncentrace a nejde to samozřejmě. To pochopitelně vyžaduje hospodaření s vnitřní energií a s časem. Pro mě je velmi důležité ticho. Jsme obklopeni hudbou neustále. Vejdeme do hospody a už na nás útočí nějaký hodně hlasitý hit. Je ale potřeba pěstovat si i možnost nic neslyšet. S tím u mě souvisí třeba potřeba chodit do přírody. Relaxace od hudby je nutná proto, abychom mohli svoji zvukovou představu zasadit do ticha. Hudba bez ticha je nemyslitelná – a ticho bez hudby svým způsobem taky.


Provoz novin vyžaduje hodně práce a peněz. Ohlasy už čtvrtým rokem dotujeme z vlastní kapsy, protože v nich vidíme smysl a možnost zlepšit život v našem regionu. Našli jsme dostatek čtenářů, kteří mají o naše texty zájem, ale zatím jen málo těch, kteří by nám přispěli finančně. Navzdory tomu ale nechceme naše texty uzamykat jen pro platící, záleží nám na tom, aby se dostaly k co největšímu počtu čtenářů. Jestli nás rádi čtete, zvažte prosím pořízení předplatného. Můžete si nás předplatit na webu i na papíře; bez dostatečného počtu platících čtenářů zanikneme.

další rozhovory