Rendez-vous s jazykem: Boskovické nářečí

V roce 1941 vyšla v Brně publikace s názvem Boskovické nářečí. Je to první a zatím stále jediná monografie, která podrobně popisuje nářečí Boskovicka. Jejím autorem byl rodák ze Lhoty Rapotiny František Svěrák (1906–1976), jazykovědec, který po většinu své profesní dráhy působil na pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

Boskovické nářečí, část obálky zmíněné knihy

Autor ve své knize v prvé řadě provedl přesnější rozdělení nářečí, kterými se hovořilo v tehdejším boskovickém okrese. Na základě různých jazykových rysů zde rozlišil čtyři dílčí nářeční oblasti. Názorně je ukazuje doprovodná mapka. (Jedná se o mapu popisující stav v roce 1941, a tak zde jsou vidět jednak hranice tehdejších protektorátních okresů, jednak hranice protektorátu s německou třetí říší, jež kromě Polska zabrala také Sudety.)

dialektologická mapa Boskovicka

Vidíme, že vlastní boskovické nářečí se kromě samotných Boskovic vyskytuje pouze v několika dalších obcích na jihozápad a severozápad od Boskovic. Konkrétně se jedná o obce Újezd (u Boskovic), Lhota Rapotina, Obora, Jabloňany, Krhov, Lysice, Drnovice, Voděrady, Sebranice, Skalice (nad Svitavou), Mladkov, Chrudichromy, Svitávka, Míchov a Podolí. Na západě sousedí boskovické nářečí s nářečím letovickým, kunštátským a olešnickým, na jihu a jihovýchodě s tzv. nářečím horským (oblast Blanenska a Sloupska) a na severovýchodě a východě s tzv. nářečím malohanáckým (Jevíčsko) a horáckým (obce Valchov, Žďárná, Protivanov, Benešov, Vratíkov, Okrouhlá, Kořenec a Buková).

Ve své knize se pak Svěrák podrobně zabývá už jen nářečím boskovickým. Jako rodák z tohoto kraje si autor boskovickou mluvu zaznamenával průběžně při nejrůznějších stycích s místními lidmi; jak sám píše, bylo to „při práci, na besedách, při náhodných setkáních, při společné cestě s nimi a pod.“ Soustředil se samozřejmě především na mluvu starší generace, protože v ní se vždy vyskytuje větší množství specifických nářečních rysů, zatímco v mluvě mladších generací se nářeční prvky postupně proměňují nebo vytrácejí. Svěrákova publikace tak sice zachycuje stav z první poloviny dvacátého století, ale jedná se hlavně o jazyk generací, které vyrůstaly, a tedy se i učily mluvit, už ve století devatenáctém. Často jde o výpovědi lidí, kteří se narodili v sedmdesátých, šedesátých či dokonce padesátých letech devatenáctého století.

Svěrákova publikace přináší skutečně velmi podrobný popis takto vymezeného nářečí. Zabývá se nejrůznějšími nářečními rysy ze všech jazykových rovin, rozebírá jevy hláskové, gramatické i lexikální. Je to přísně vědecký popis, který od čtenáře vyžaduje odpovídající odborné jazykovědné znalosti. My se zde můžeme spokojit s uvedením několika ukázek autentických výpovědí jednotlivých mluvčích, jimiž Svěrák svou publikaci v závěru doplnil. V dialektologických pracích se často dbá na co nejpřesnější přepis a takový zvolil i Svěrák. Nejedná se zde vlastně o použití psaného jazyka, jak jsme obecně zvyklí, ale o fonetickou transkripci, tedy přesný převod, kdy každé hlásce mluveného jazyka odpovídá pouze jedno písmeno (zatímco tedy například běžně píšeme město či sázka, při fonetickém přepisu musíme stejná slova zaznamenat jako mňesto a sáska; zatímco psaný jazyk rozlišuje měkké i a tvrdé y, v mluveném jazyce tento rozdíl není a při přepisu se užívá pouze i). Četba takového přepisu pak klade na čtenáře poněkud větší nároky. Odměnou je však seznámení se s myšlenkovým obzorem a způsobem života generací, které tu byly před námi.

Chlome

Jednó v noce potkal čerd babo a fsaďil se s ňó, gdo nanosi vječi hromado hline. Mňeli nosed na sténéch košinkách. Dež bila pulnoc, začali noset každé na svó hromado. Čertovi šla práca richlejc a proto si meslil, že si muže votpočnót. Lehl si, že si zdřimne. Deš se proboďil, viďel, že baba jož má vječi hromado. Veskočil, cheťil košinko a hoťikal pro hlino. Nabral si hline a hoťikal s ňó ke své hromaďe. Dež jož bel blisko, zakokirihal kohót. Čert posťil hlino na zem a to je malé Chlómek meze Chlomama. Ten vječi Chlom nanosela baba a ten menši nanosel čert. To sásko prohrál.

(vypravoval František Sehnal z Obory, narozený roku 1875)

Jak sme šli na póď do Jaromňeřic

Šlo slópski procestvi do Jaromňeřidz na póť. Me jako mali chlapici sme šli take. Každé šel s tatem nebo z mamó. Deš sme přišli do ďeďine Vraťkuva, vestópl starši bratr, co voďi procestvi, a povidal: Tak co ste nuváčkové, vestópit. Tato ďeďina se menuje Vraťkuf. Keré beste si netrófal dojit, mosite se vráťit; je to daleká cesta. Nekeři se dali do plačo a nechťeli se vráťit naspátek; a fšeci sme šli nuváčkové na póť, žádné se nevráťil. Šli sme dál a f Šebetuvje sme vobjedvali. Po vobjeďe povidal staré Mikolášek, že bode vebirad na svjetlo a neco take tém staršim bratrum na prochlastáňi. Tak fšeci dávali grécar, dva, šesťák, jagdo mňel.

Přinda do Jaromňeřic, tak sme vekonali křižovó cesto, pobožnosť až do večera. To só štátuje po té cesťe navrch až do kostela. A pak sme moseli spat f kostele; nocleγ nám žádné nezehnali. A to belo néhorši, ráno belo nakednotiho hromado sňiho. Potom bela mša svatá, beli sme na mši a pak sme beli v jecemanské zahraďe. To je podzemňó tam; tam je celi umučeňi páňe; he ten žit, co dal Páno Kristo poliček, jak šel vokolo, no fšecko je tam, jak ťi žoldnéři ho táhali. A potom, jak sme vešli s toho podzemi, tak sme vekonávali pobožnozď ho křižu ho kostela. Pag deš se vekonala pobožnosť, šli sme g vobjedo. Votpoledne sme šli na požehnáňi a po požehnáňi sme šli spátkem dom.

(vypravoval otec Františka Svěráka)

Z miho života

Co vámám poviďet? Deď ňidz nevim. Ňikam nendo; mám teď bolavó nuho a fšade mňe pchá.

Napřecme bévali na Jeřabiňe, pag ho Mazalu. Belo nás pjeďeťi; taťineg mňel tři žene. Já semosela fšecke ďecka votchuvat. Janeg mňe jednó spadl a bel s toho hrbaté. Tónka bela jepťiškó v Boskovicich. Já sem pak šla k Franckovi a chuvala sem zasi jeho ďeťi. Pásla sem hose a krávo, ta se mňe kolikrát nazlobila, mrcha jedna. No a teceďim poráď ho kamen a nahřivám nuho. Nehde zašivám mňeche; ješče si navlečo do jehle.

No neco ješče si tak pamatujo. Napřece tkalo, to já znám. To bela mňedlica na to tvrdi, tag zvječa, pag na mňeko; páne, to bele pjekni košile. Róčka mňela hřebike a to se česalo a pak se předlo.

Za stara bévale kolembače, to už dávno néňi. Kolembač, to bela takuvá plachta na tři hulke a tam se dalo ďecko; jak připřež na trávo.

(vypravovala Marie Vlachová ze Lhoty Rapotiny, narozená roku 1856)


Starší nářeční texty mnohdy přinášejí jazyková svědectví o dnes již málo známých nebo vůbec neznámých reáliích. Například v naší poslední ukázce se vyskytuje zajímavý výraz kolembač, který je doložen i z jiných moravských nářečí. Jednalo se o jakousi dětskou houpačku či kolébku. Její konkrétní podoby byly zřejmě různé i podle toho, zda se jednalo o trvalou součást místnosti (plachta visící nad postelí, připevněná na strop), nebo jen o venku narychlo vytvořenou konstrukci, například při polních pracích (pak šlo o plachtu zavěšenou mezi stromy nebo pověšenou na tři hůlky opřené navzájem o sebe).

Pokud jde o původ tohoto slova, není nijak tajuplný. Jedná se o podstatné jméno odvozené od slovesa kolébat, ovšem od jeho specifické nářeční podoby kolembat. Vložení hlásky m doprostřed slova působí možná na první pohled neobvykle, ale je doloženo i v jiných moravských nářečích a ve slovenštině se dokonce dostalo i do spisovného jazyka, kde máme sloveso kolembať sa.


Provoz novin vyžaduje hodně práce a peněz. Ohlasy už třetím rokem dotujeme z vlastní kapsy, protože v nich vidíme smysl a možnost zlepšit život v našem regionu. Našli jsme dostatek čtenářů, kteří mají o naše texty zájem, ale zatím jen málo těch, kteří by nám přispěli finančně. Navzdory tomu ale nechceme naše texty uzamykat jen pro platící, záleží nám na tom, aby se dostaly k co největšímu počtu čtenářů. Jestli nás rádi čtete, zvažte prosím pořízení předplatného. Můžete si nás předplatit na webu i na papíře; bez dostatečného počtu platících čtenářů zanikneme.

další seriály