„Oproti řadě zajímavých a cenných objektů z minula nepostavila přítomnost kromě několika škol nic většího a vůbec nic pozoruhodnějšího,“ povzdechl si před sto lety ing. Ivo Beneš, autor regulačního plánu Boskovic. Jeho povzdechnutí nám může dnes připadat nemístné, neboť výčet veřejných budov postavených od konce 19. století do roku 1912, tedy do vydání jeho úvahy nad regulačním plánem Boskovic, není nepatrný: obecná škola chlapecká (dnes VSŠ) a měšťanka (dnes pedagogická škola) na Komenského ulici, dívčí škola na Bezručově ulici, gymnázium, dívčí vychovatelna, sokolovna.
Beneš byl k většině těch staveb kritický, takto píše například o gymnáziu: „kolos ověšený jehlany a koulemi (…) na konci vypouklé ulice na titěrném náměstíčku…“ Pedagogické škole (tehdy měšťanka) vytýká její hmotu, jež brání či konkuruje pohledům na kostel (dnes po rekonstrukci s nátěrem o stupně tmavším tuto funkci plní ještě lépe). Pouze sokolovna a dívčí vychovatelna u něj došly pochvaly: „Teprve sokolovna je prvním stavebním činem přítomnosti, ze škol jedině dívčí vychovatelna je stavebně pozoruhodný ústav – skromná a úměrná v stavbě, dýchající velikou zahradou, stojí v poloze dobře volené vůči celku.“
Před několika lety v Boskovicích natáčela autorská dvojice David Vávra – Radovan Lipus díl Šumných měst věnovaný Moravskému krasu, Boskovice projeli za pár minut: městská elektrárna od Dušana Jurkoviče (1909), Okresní úřad od Emanuela Straky (1932), Chlapecká škola od dvojice A. Liebscher – E. Wiesner (1938, realizace 1939–1941), okresní zdravotní pojišťovna od J. Kumpošta (1928–1932) a dům ředitele Cyphelly, vila dr. Janečka (1912) a sanatorium A. Mareše (1937), pouze obrazem evangelický kostel K. Fabiánka (1941) a dům na náměstí z ateliéru ATX architekti (2001) – příznačně většina staveb z první republiky, dvě ještě z monarchie a jediná (!) ze současnosti.
Jak vidno, meziválečné období bylo v Boskovicích patrně posledním vzepětím tvůrčího ducha. Poválečné půlstoletí bylo úhorem nejen na poli architektury, budovatelské úsilí šlo ruku v ruce s úsilím bořitelským. A současnost? Náš dnešní povzdech nad vývojem architektury v Boskovicích měl by být daleko hlubší, než byl ten od ing. Ivo Beneše.
Obchodní dům Jakub, na místě, jež nemůže minout žádný návštěvník Boskovic, je přiléhavým výrazem bezradnosti z nabyté svobody, ostatně jako řada dalších staveb z 90. let.
Až na hrstku celkem zdařilých soukromých iniciativ nejenže „přítomnost nepostavila“ nic většího a pozoruhodnějšího, ještě svými zásahy poznamenala (neužívám zde přiléhavějšího označení, jež by muselo být vulgarismem) díla architektů z dob minulých, jež by nyní jejich autoři již stěží poznali – okresní úřad Emanuela Straky se solárními panely na střeše a bůvíjakým dalším osudem a chlapecká škola dvojice světoznámých architektů Liebscher–Wiesner obalená podle poslední módy polystyrenem. Už jen to lidové pojmenování zelená ve vztahu k budově dosvědčuje změnu v citlivosti vnímání – dříve to byla metonymie, tedy básnická figura, dnes je doslovné, aby to bylo jasné každému.
Samostatnou kapitolu by mohla tvořit rekonstrukce a úprava sportovišť, zde si dovolím jen poznámku – že sportovní hala nemusí být nevzhledná montovaná krabice, ukazuje příklad z nedalekých Jaroměřic – realizace architekta Zdeňka Fránka, rodáka z Boskovic (!).
Abych nezapomněl, přece jen přítomnost postavila něco, co dává městu nový charakter – přehršel super- a hypermarketů. Znamení doby?
Suma sumárum, přítomnost nesnese srovnání s časy minulými, kdy stavební ruch první republiky přinesl řadu zajímavých budov i do Boskovic, a už vůbec nesnese srovnání s obdobím feudalismu, jež Boskovicím dalo stavby, bez nichž by byly místem vcelku fádním a nezajímavým.
