Kunštátský výtvarník Vít Ondráček byl v posledních letech života mnohostranného literáta Ludvíka Kundery jeho blízkým přítelem. V Kunštátě bydleli kousek od sebe a spojovalo je mnohé. U příležitosti výročí 95 let od narození této významné osobnosti české kultury jsme proto s Vítkem mluvili právě o jeho vzpomínkách na pana Ludvíka. Připomenutí Ludvíka Kundery, s Kunštátem a s Františkem Halasem neodmyslitelně spjatého, je věnován i letošní Halasův Kunštát. Právě Vít Ondráček připravil dramatický text, který zde provede v rámci večerního kulturního programu divadlo NABOSO.
Vítku, vzpomeneš si, kdys poprvé uslyšel jméno Ludvík Kundera a v jaké souvislosti?
Vzpomínám si. Bylo to na umprumce, když myslím profesor Měšťánek přinesl do češtiny antologii Haló, je tady vichr – vichřice! Tam jsem poprvé uviděl jméno Ludvík Kundera. Je to jeho antologie německého expresionismu, jedna z antologií, které zásadně zapůsobily na lidi mé generace, i když samozřejmě nemluvím za generaci, ale jen za sebe. Úloha těchto antologií, ať to byl Francouzský symbolismus Vladimíra Mikeše nebo Tomešova Magnetická pole, byla dost zásadní pro vstup do literatury. Objevila se tam jména jako Gottfried Benn či Else Lasker-Schülerová, o kterých jsem do té doby neměl ani páru. Bylo to jako zjevení a u toho zjevení byl i objev jména Ludvík Kundera.
A kdy jste se setkali a seznámili osobně?
Několikrát jsem Ludvíka viděl, ale neoslovil jsem ho. Udělal jsem to až v první polovině devadesátých let. Takže to, že jsem za ním jezdil a pak bydlel vedle něho, trvalo „jenom“ šestnáct let. Bylo to krásných šestnáct let, nebyla to jen známost, ale byly to společné výlety, uváděl mně výstavy a dá se říct, že to trvá dodnes. Zrovna teď mám výstavu ve Wroclawi, kde je text Ludvíka Kundery natištěn přímo na stěně Městské galerie.
Co činilo Ludvíka Kunderu tak výjimečnou osobností? Co ty jsi nejvíc obdivoval?
Nedokážu načrtnout kontury jeho rozprostraněnosti. On byl výborný ve všem, co začal. Já jsem byl samozřejmě přitahován jeho vztahem k výtvarnému umění, kterým se celý život zaobíral. Už před vznikem skupiny Ra a až do své smrti. A mě zase zajímala literatura, takže toto jednoduché přemostění tvořilo takový základ. Když jsem ho potkal na tom začátku devadesátých let v Domě umění, měl jsem u sebe fotky svých obrazů, které jsem nesl v tašce tuším do Hosta. Ukázal jsem mu je a ho to zaujalo, takže výtvarné umění nás hned na začátku propojilo.
Jeho literární činnost se větvila do mnoha oblastí, byl to básník, dramatik, nedozírné je jeho dílo překladatelské, psal teoretické texty, eseje. K čemu z toho máš nejblíže?
Když jsem zmiňoval výtvarné umění, tak zrovna knížka Napříč Fantomázií je sbírkou textů k různým obrazům nebo fotografiím přátel: Reichmanna, Laciny, Korečka. Je to knížka vyloženě inspirovaná výtvarným uměním a právě tu mám rád. Sám Ludvík uváděl, že ze svých knih ji řadí na druhé místo, na první myslím Pády. Kniha vyšla s ilustracemi Miloše Korečka, s takzvanými fokalky, což je fotografická obdoba surrealistické techniky dekalku. A potom třeba Ra-memoáry, historie skupiny Ra, druhé vlny českého surrealismu. To mě velice chytilo. A potom mám moc rád jeho memoáry Různá řečiště. Tam jsou vzpomínky na přátele, medailony a úvodní řeči na výstavách, ale i vzpomínky na rodiče. Velice krásná četba.
A jaký máš vztah k básnickému dílu?
Byl mistr slova. A také mistr formy. Vždycky říkal: Já jsem v podstatě formalista. Nejprve musela někde shůry přijít forma, nějaký tvar, struktura. Říkal, že do té doby se zbůhdarma smaží. Jakmile se však objevil ten kadlub, do kterého se to potom nalije, nápady už pršely a šlo to jaksi samo.
Když jsem se teď setkal s jeho mladistvým textem Berlín, došlo mi, jak nesmírný to byl literární talent. Až mě napadalo, jestli jeho překladatelská a teoretická práce trochu nepřekryla vlastní autorské psaní.
Asi to byla existenční nutnost. Když za války chrlil texty, nebyla žádná naděje na vydání, takže ani žádná autocenzura. Ta beznaděj, že to nikdy nevyjde, české poezii vůbec dost prospěla. I českému malířství. V té době vzniklo strašně moc výborných věcí. Ludvík se vždycky divil, proč se někdo nevěnuje poezii mezi lety 1938 a 1945, že by to byla vynikající antologie, plná překvapení. Ludvíkovo překladatelské dílo, před kterým deset klobouků dolů, určitě jako existenční nutnost vlastní tvorbu zavalilo. Ten text, který jsi zmiňoval, napsal dva roky předtím, než mu vůbec první báseň vyšla. Oficiálně tisknout začal až v roce 1945.
Ludvík Kundera byl od počátku spjat se surrealismem, s experimentálním uměním. Dá se říct, že mu to vydrželo na celý život? Vnímals ho stále jako surrealistu? Jak se to promítalo do jeho práce?
Surrealismus měl stále rád, bylo tam východisko, ale nevázal se na něj. Ovládal nejrůznější formy, znal jazyk obrozenců, byl vybaven slovníky, kterých měl celou knihovnu, čerpal z obrovských rezervoárů a rozhodně se neomezoval na nějakou surrealistickou techniku. To určitě ne. To ho uchvátilo a okouzlilo na počátku, kdy také surrealismus ještě něco znamenal. Rozhodně nebyl realista, to vždycky zdůrazňoval, že má rád, když se člověk krapet vznáší a povznáší, nestojí na zemi jako realista.
Mluvili jsme o tom, že vaše vazba vedla přes výtvarné umění. Jaký máš vztah k výtvarným pracím, které možná nejsou tolik známou stránkou tvořivé činnosti Ludvíka Kundery?
To výtvarné dílo je odvozené ze surrealistických počátků, dost se rozpomínal na to, co dělal za války, aby unikl totálnímu nasazení. A přebíral třeba koláž. Ale je tam zajímavé napětí právě mezi literární a výtvarnou stránkou, protože velmi důležité jsou názvy. Bez názvů by to byla často jen skvrna, kterou člověk dešifruje jako u Rorschachova testu, kdežto název člověku usnadní vstup do díla. Ty názvy jsou překvapující. Jednou jsem namaloval obraz Kosmická slepice a pan Ludvík se smál a ukázal mně svůj dekalk, který se jmenoval Kosmická slepice.
Znali jste se už v době po Listopadu ’89, kdy skončil jeho nucený kunštátský exil, jak se někdy říká. Jak tuto změnu vnímal?
Bylo tam samozřejmě obrovské nadšení, že se otevírají možnosti. A pak, jak už to po převratech bývá, určitá zhrzenost. Nakladatelství vznikala a bortila se, ale přišly také pocty a oslavy.
Ano, dočkal se významných ocenění, dostal Seifertovu cenu, medaili od prezidenta. Vnímal to jako nějakou satisfakci nebo jak to prožíval?
Nevím, jestli to bral jako satisfakci, to slovo by se mu asi nelíbilo. Ale radost musel mít, koneckonců je to malé ocenění jeho olbřímí práce.
Slovo práce člověka v souvislosti s Ludvíkem Kunderou napadá jaksi automaticky, byl příkladem až neskutečné a setrvalé pracovitosti. Ale jaký to byl přítel a společník?
Laskavý. A ačkoliv o sobě prohlašoval, že neumí vyprávět, měl skvělý smysl pro humor a nesmál se svým vtipům.
Co ti ho dnes nejvíc přibližuje a připomíná?
Má knihovna. A když procházím kunštátským náměstím, tak okno, které pověstně svítilo dlouho noci a už nesvítí. Rádio Vltava, které si jako jediné z masmédií vzpomene. Jeho grafiky na stěnách mého ateliéru. Připomíná mi ho vlastně všechno, třeba každá cesta do Brna, když jedu kolem veteriny, kde je domek, ve kterém se v kasárnách narodil. Vzpomínky jsou smutné i radostné. Kupříkladu na krbu máme fotografii, jak spolu vystupujeme na Říp. Dva a půl roku před svým odchodem z tohoto světa vyslovil přání vystoupat na Říp, protože na tom kopci nikdy nebyl a bylo mu to líto. Takže jsme jednou ráno po noci strávené u vína byli z Litoměřic odvezeni autem a společně s mou ženou Janou jsme na Říp vystoupili. V mírném deštíku, čedič silně ošlapán a klouhavý, takže nazpět jsme klasika drželi v podpaží a poponášeli dolů.
