Tomáš Znamenáček se tento týden vrátil ze své druhé dobrovolnické mise v uprchlických táborech na jihu Evropy. Pod hlavičkou neziskové organizace Magna zde pomáhal v týmu poskytujícím migrantům lékařskou pomoc. Kromě oficiálního chorvatského tábora v Opatovaci krátce navštívil také hraniční přechod u Bapské, kde jsou podmínky zřejmě nejkritičtější. Rozhovor jsme vedli o jeho přímých zkušenostech s uprchlíky a jejich situací.
Uprchlické tábory jsi navštívil už podruhé, s odstupem několika týdnů. Změnilo se během té doby něco zásadně?
V oficiálním táboře v Opatovaci je výrazně větší systém. Chorvati ho rozdělili na čtyři části, takže zatímco do jedné například posílají čerstvě přivezené uprchlíky, z druhé je posílají do autobusů dál do Slovinska a třetí, prázdnou během toho uklidí. Taky autobusy jezdí výrazně častěji, takže už by se nemělo stávat, že někdo v táboře zůstane trčet několik dní.
Jaké jsou podmínky v táborech, kde jsi pracoval?
V Opatovaci jsou podmínky docela snesitelné. Velké vojenské stany, dostatek jídla, tlusté vlněné deky na noc, lékařská pomoc, dostatek mobilních záchodů. Pořád se ale stává, že kapacita tábora nárazově nevystačí, a lidé tak musí nocovat na štěrku mezi stany, někdy i bez dek.
A jak dlouho se v nich běženci zdržují, než se dostanou dál?
Už na vstupu do tábora je velká informační cedule, na které se několika jazyky píše, že by v táboře nikdo neměl zůstat zavřený déle než 48 hodin. Co jsem viděl, v praxi to skutečně funguje, většina lidí byla do 24 hodin na další cestě. Ale situace se může změnit klidně z hodiny na hodinu – Maďaři už během našeho pobytu žádné uprchlíky nepřijímali a kdyby totéž udělali Slovinci, zůstanou zřejmě všichni rázem trčet tam, kde momentálně jsou. Což v horším případě znamená srbsko-chorvatský hraniční přechod Bapska, kam jsme se jeli na dvě hodiny podívat. Tam je situace katastrofální – nejde o tábor v nějakém systematickém slova smyslu, je to jen fronta lidí natažená na několik stovek metrů. V bahně, dešti, hromadách odpadků a bez jakékoliv patrné oficiální státní pomoci tam čekají stovky lidí, včetně matek s nemluvňaty.
Jaké je složení migrantů? Podle věku, sociálního statusu, národnosti…
Na to těžko odpovědět přesně, mám jen dojmy. Převládají Afghánci a Syřani, od novorozenců a malých dětí až po starší lidi. Rodiny jsou běžné. Černochů minimum. Sociální postavení bych u většiny tipoval zhruba na střední třídu, ale poté, co se všichni svorně vyválí v bahně na Bapské, už těžko rozlišovat.
A co náboženské projevy?
Žádnému jazyku jsem nerozuměl a na pohled nebylo poznat, jaké náboženství kdo vyznává. Při modlitbě jsem nikoho neviděl. Vrcholem náboženských projevů bylo, když jednomu ze spících pacientů v lékařském stanu začal v kapse přehrávat telefon arabskou modlitbu k Alláhovi… Spal dál.
Co v táborech nejvíc chybí a jak se dá nejlépe pomoci?
Nejvíc chybí to, co je zároveň nejtěžší obstarat: systém. Tábory denně protečou tisícovky lidí, kteří nutně potřebují suché oblečení, jídlo, lékařské ošetření a další služby. Zvládnout tohle všechno na malé ploše v provizorních podmínkách je těžké a pro neorganizované dobrovolníky prakticky nemožné. Ten, kdo může udělat nejvíc, je vláda daného státu. Pokud tedy někdo chce pomoct, nejlepší by podle mě bylo tlačit na vládu, aby se přestala tvářit, že se jí migrace netýká, a reálně něco dělala. Pokud se tohle nestane, s příchodem zimy začnou na cestě umírat lidé. Naší vinou.
Tys působil v týmu poskytujícím zdravotnickou pomoc. Je tato péče na místě dostatečná?
Pokud funguje zbytek tábora, lékařská péče podle mě dostatečná je. Když si s něčím v provizoriu tábora nevíme rady, není problém pacienta poslat sanitkou do nemocnice. Pokud zbytek tábora funguje špatně nebo nefunguje vůbec, jako například v Bapské, a lidé nemají suché oblečení, jídlo, teplo nebo střechu nad hlavou, naše práce je do velké míry zbytečná nebo rovnou nemožná.
V jakých podmínkách jste pracovali a jak náročné to bylo?
Měli jsme velký vojenský stan s polními lůžky a plynovými kamny, takže sucho a relativně teplo. O zdravotnický materiál není nouze, o personál ano. Museli jsme s minimem skutečně kvalifikovaného personálu zabezpečit nepřetržitý provoz lékařského stanu a vytápěného obytného kontejneru pro ošetřování malých dětí. Prakticky to znamená práci na směny a pár hodin spánku denně. Byly chvíle, kdy nám jedna pacientka z neznámých důvodů plivala krev, druhá si stěžovala, že necítí nohy, a na třetím lůžku zvracel bezvládný muž s podezřením na otřes mozku. To se člověk logicky dostane pod tlak. Tým ale fungoval bezvadně, takže jsme i takhle hektické situace myslím zvládali s nadhledem.
Jsou podmínky takové, aby s blížící se zimou mohly tábory dál fungovat a lidé v nich přežili?
Situace v Bapské je s příchodem zimy naprosto neudržitelná. Opatovac je lepší, ale ani ten by zimu beze změn nezvládl. Dneska se noc na štěrku mezi stany pod alufólií přežít dá, za měsíc už bych si tím tak jistý nebyl.
Jaká panuje v táborech nálada, jak lidé snášejí svou situaci psychicky?
Až na výjimky obdivuhodně. Jsou vstřícní, vděční, pokorní. Roztřesené podchlazené děti po pár minutách pod dekou zase roztají, zvlášť když paní doktorka sáhne mezi krabice prášků a vytáhne lízátko. U několika lidí jsme měli problém utišit pláč nebo rozhořčení: jsme tu jako zvířata, jako ve vězení. Nedivím se jim, říkal bych totéž. Mnohem ostřejším tónem.
A jak se chovali k vám, kteří jste na místě pomáhali?
Dostali jsme takových požehnání, že kdybych si dneska vsadil Sportku, do konce života bych nemusel hnout prstem. Výjimku si vybavuju jen jednu – kluka, který se nás ptal, proč jsme tak líní, proč neděláme víc. Pak je složité vysvětlit, že jako dobrovolník máte na situaci v táboře mimo svou roli minimální vliv.
Co pro tebe vyplynulo z přímého kontaktu s běženci? Mluvili jste o tom, jaké jsou jejich představy o životě v Evropě?
Můj hlavní postřeh je úplně pitomý: jsou to lidé jako my. Ani nevím, co jsem si vlastně představoval, že mě pak tenhle fakt překvapil. Jejich představy o Evropě jsou přinejlepším mlhavé – ostatně já kdybych se dneska vydal do Německa, taky nevím, jak by to probíhalo. Někteří mají v Evropě příbuzné a konkrétní představu o tom, co by chtěli dělat. Jednu chvíli nám pomáhal lékárník, snad Iráčan, jestli si pamatuju. Ten chce za půl roku zvládnout aspoň základy jazyka, dodělat si aprobaci a pracovat v oboru. Chtěl by na sever, do Norska nebo Finska. Ptal se, jak zlá tam bývá zima. Sám nevím.
Jak se k uprchlíkům chovají úředníci či policisté, kteří pracují přímo na místě?
Chorvatští policisté v Opatovaci zvládají situaci bezvadně. Z principu věci nemůžou dělat hodné strýčky, občas pochopitelně hulákají, ale neviděl jsem, že by se jim někde situace vymkla z ruky. Pro zbytek personálu platí plus mínus totéž. Drobné slovní potyčky jsou takhle pod tlakem asi nevyhnutelné, celek je podle mě zdravý.
A jaký je tvůj dojem z toho, jak situaci oficiální instituce zvládají? Působí na místě řešení uprchlické krize organizovaně, racionálně a efektivně?
Především je potřeba říct, že i sebelepší tábor momentálně slouží hlavně k tomu, aby uprchlíci nepřišli do kontaktu s běžnými obyvateli, a každý stát se je snaží co nejrychleji pověsit na krk některému ze svých sousedů na cestě do Německa nebo jiného státu, který je ochotný se jich ujmout. Takže i když je to organizované, racionální a efektivní (což mnohdy není), je to především přehazování horkého bramboru.
Ale pokud to pomineme, je snaha, aby to fungovalo, znát?
Když tohle na okamžik pominu, i na té cestě „horkého bramboru“ po Evropě je pořád ještě řada míst a okamžiků, kdy se lidé naší vinou ocitají v nedůstojných, nelidských podmínkách. Pokud můžu soudit, důvodem je především nedostatečná ochota vlád tenhle problém reálně řešit, případně rovnou jejich populistické nadbíhání xenofobním voličům. Jestli máme i nadále mluvit o civilizované Evropě, musí vlády přestat lavírovat a začít okamžitě jednat. Je možné, že třeba i dobrá polovina uprchlíků nemá nárok na evropský azyl a budeme je muset následně deportovat, ale to naše současné chování nijak neospravedlňuje.
Neospravedlňuje je ani obava z rizik, která migrace představuje?
Ano, se vstřícností k uprchlíkům je spojena řada reálných rizik a Evropa má co ztratit, ale pokud této vstřícnosti nebudeme schopni, ztrácíme mnohem víc, ztrácíme sami sebe. Bez lidskosti a soucitu je pro mě Evropa jen dekadentní spolek přátel luxusu odsouzený k zániku.
