Ondřej Dostál vystudoval geologii se zaměřením na paleontologii, nejprve vedl Muzeum Boskovicka, poté se stal šéfem Mendelova muzea Masarykovy univerzity v Brně. Před třemi lety se stal druhým místopředsedou Asociace muzeí a galerií České republiky, minulý týden byl zvolen do čela této instituce, což je pouze čestná, leč významná pozice.
Byl jsi zvolen předsedou Asociace muzeí a galerií ČR. Můžeš instituci představit?
Asociace je největším profesním sdružením muzeí v České republice. Má 300 institucionálních členů, od těch největších, jako je Národní muzeum, až po one-man muzea, která se na malých místech starají o nějakou lokální sbírku. Asociace slaví 25 let, vznikla tedy záhy po tom, co začalo být možné zakládat občanská sdružení. Nyní jsme zapsaným spolkem. Základ je, že jsme nepolitické profesní sdružení, které je založeno na demokratických základech. Tudíž máme poměrně komplikovanou strukturu fungování, ale právě to vede k tomu, aby i menší muzea měla svůj hlas a každý se mohl k dění vyjadřovat. Kromě institucionálních členů máme ještě členy čestné a individuální.
Co je především vlastní náplní činnosti Asociace? K čemu muzea profesní organizaci potřebují?
Náš hlavní smysl je v tom, že hájíme zájmy muzeí vůči zřizovatelům, vůči práci legislativců a obhajujeme a popularizujeme náš obor obecně. Nejvíc práce se týká toho, že k nám přijde novela nějakého zákona, který se dotýká muzeí, a my ho připomínkujeme, vedeme debaty s ministerstvem kultury a řešíme tyto otázky.
To skoro působí, že z tebe teď bude lobbista ve službách českého muzejnictví.
Částečně ta role taková je.
Renomé a vliv máme
A jaká je prestiž Asociace? Má v legislativním procesu opravdu váhu?
Nejsme povinné připomínkovací místo, nicméně veškeré legislativní normy k nám chodí. A my se k nim vyjadřujeme.
Ochota diskutovat s vámi na straně zákonodárců tedy je?
Je to normu od normy jiné. Za ty tři roky, co jsem byl ve vedení Asociace, jsem pochopil, že třeba zákonné normy přicházející z ministerstva financí jsou téměř neprolomitelné. Změnit jakýkoliv zákon, který se týká účetnictví a financí, je velice těžké. Přesto se nám i to podařilo, když byl připraven zákon, který chtěl, aby se platily daně z darů do muzeí. Podařilo se to otočit a ze zákona to vyškrtnout. Takže myslím, že máme renomé a vliv na to, abychom dokázali do přípravy zásadních zákonů vstoupit a změnit je. Máme silné postavení.
Jak funguje Asociace směrem dovnitř, ve vztahu k muzeím?
Slouží hlavně jako jakési volné fórum, na kterém mezi sebou můžeme diskutovat. A pak řešíme konkrétní otázky, jako byla kupříkladu otázka slučování muzeí. To je otázka, která se dotýká všech krajů, všech regionů. Jednou za čas vždycky přijde nějaký politik s nápadem, že sloučí muzeum, kulturní zařízení, kino, plovárnu a ideálně ještě nějaké s. r. o., aby vznikla jedna městská instituce, která bude všechno řídit. My jsme pomáhali jednotlivým muzeím a psali jsme jakýsi manuál, proč je slučování špatné a k jakému může dojít ochuzení, pokud to zřizovatel udělá. Takže směrem dovnitř se hlavně snažíme pomáhat muzeím řešit jejich problémy.
Kromě toho jsme také hlavním pořadatelem Muzejních nocí a udělujeme společně s ministerstvem kultury cenu Gloria muzealis. Ta hodnotí muzejní expozice, čestné ocenění získala i stálá expozice Muzea Boskovicka.
Co dnes muzea a galerie hlavně potřebují? Co je teď klíčové pro budoucnost?
Klíčová věc pro nás je, že se má novelizovat zákon o ochraně sbírek muzejní povahy. Zde bude potřeba napnout asi nejvíc sil, abychom ustáli legislativní normu, která ovlivní fungování všech muzeí. A chystá se registr muzeí a muzejní standardy. To jsou všechno velmi zásadní dokumenty, takže se musíme soustředit na to, aby v důsledku nediskriminovaly malá, ale ani velká muzea. To je náročný balanc. Muzea mají různé zřizovatele, různou velikost, různé personální a finanční podmínky, ale základ je vždycky ten předmět, který mají ve sbírkách. A my musíme vybalancovat, aby problém s péčí o sbírky neměla žádná muzea. Jestli bude více či méně peněz třeba na propagaci, moc neovlivníme, ale musíme se postarat o to, aby byl zachován základ muzeí daný zákonem.
Evropské dotace pomohly
Ty jezdíš na různé muzejní akce po celém světě. Jak na tom jsou česká muzea ve srovnání se zahraničím? Je síť muzeí v České republice standardní?
Myslím, že muzeí máme tak akorát. Po sněmu naší Asociace jsem se účastnil sněmu Asociace evropských muzejních organizací (NEMO), kde jsem se bavil s prezidentem asociace ve Švýcarsku, kde mají 1400 muzeí. Česká republika má 300 registrovaných, plus dalších asi 300 institucí, které mají v názvu slovo muzeum, ale přesně činnost muzea nenaplňují. I tak by to bylo 600 oproti 1400, což je rozdíl (Švýcarsko má oproti ČR zhruba 70 % obyvatel, ale zase má 3,5krát vyšší HDP, pozn. red.), ale zase třeba na Slovensku je muzeí mnohem méně. Celkově myslím, že si nestojíme vůbec špatně. Muzea začínají hrát důležitou roli ve vzdělávání a doufejme také větší roli společenskou. To je trend, který je spojený s identitou regionu, ve kterém muzeum působí, a bude v dohledné době nejspíš sílit.
Muzeím ve vztahu ke zlepšení vlastní infrastruktury nesmírně pomohly evropské dotace. Zrekonstruovalo se obrovské množství objektů, podařilo se vybudovat nové depozitáře, nové expozice. Je to vidět i v Boskovicích – podařilo se částečně zrekonstruovat objekt rezidence, udělala se nová expozice. Evropské dotace měly velmi pozitivní dopad, teď je otázka, jak na to stát dokáže navázat a tento vysoký standard doplnit vlastními financemi, aby to nedopadlo tak, že vlna, která zvedla kvalitu muzeí, opadne, a následovat bude pokles, nebude se nic dít a na muzea se zapomene.
V čem vidíš největší rezervy českých muzeí, co se potřebují naučit?
Je to asi větší otevřenost. Ve smyslu hledání nových podnětů, nových nápadů. Často slyším takovéto hořekování, jak je málo peněz a nedaří se to nebo ono. To se mi moc nelíbí, jsem optimista a myslím, že vždycky se dá něco dělat. Samozřejmě někdy existují objektivní důvody, proč má muzeum problémy a nemůže se zlepšovat, ale v podstatě všichni dnes fungují jako příspěvkové organizace a základní věci mají zajištěné. Dostanou svůj rozpočet, který mají jistý. Někteří ředitelé hořekují, že je to málo, jiní se snaží sehnat peníze jinde. Větší drajv uvnitř muzeí mi někdy chybí, větší chuť chopit se šance, zabojovat, hledat další příležitosti. Jen naříkat, že máme málo peněz, bychom mohli všichni.
V čem má naopak česká muzejní činnost co nabídnout?
Naše výhoda je, že máme velice dobrý teoretický muzeologický základ. Zbyněk Zbyslav Stránský, šéf katedry muzeologie v Brně, založil extrémně silnou školu, na kterou se odkazují muzeologové po celém světě. A jsou tu další, jako profesor Jelínek z Moravského zemského muzea. Takže máme silný základ, na kterém můžeme něco budovat.
Myslím, že velmi dobře jsme na tom ve výstavnictví. Máme cit pro objekt a pro to, co v něm vystavujeme. Dokážeme pochopit, kdy se hodí využít technologie, a kdy ne. Navštívil jsem věhlasná muzea, kde jsem se ztratil, protože iPad, na kterém byly veškeré informace, přestal fungovat. Najednou stojíš v muzeu, kde je spousta exponátů, a ty nic nevíš. U nás vidím, že se s technikou pracuje obezřetně. Teď jsem byl třeba v Plasích, kde nová expozice výborně reflektuje prostor starobylého kláštera a bývalého pivovaru. Myslím, že tohle máme v sobě, vnímáme prostor muzea a jeho okolí a umíme to předávat dál.
Poskytujeme veřejnou službu
Mluvil jsi o tom, že sílí společenská role muzea. V čem jsou tedy muzea dnes pro společnost přínosem?
Jeden přínos je daný zákonem, totiž že dokumentujeme a pečujeme o hmotné dědictví, které máme ve sbírkách. Díky tomu máme možnost sledovat, co se dělo ve společnosti. To je nezpochybnitelná role.
Na konferenci NEMO vystoupil kolega z Finska s příspěvkem věnovaným tomu, čemu se říká fair museums. My máme možnost podávat objektivní informace na základě velkého množství předmětů, které máme ve sbírkách, na základě dokumentace, bádání. A díky tomu můžeme do společenské debaty vstupovat bez nějakého podtextu, který by ji chtěl ovlivňovat jedním nebo druhým směrem. My předkládáme fakta, subjektivní notu už si najde každý sám. A navíc můžeme člověka do dění vtáhnout přímo v místě, kde žije, v komunitě. Zrovna boskovické muzeum tohle v minulosti velmi dobře dokázalo – představit, co se zde dělo v minulosti, a vtáhnout místní, aby to pochopili a mohli to tlumočit dál. Tohle se nedaří vždycky, často se jen udělá výstava, napíšou se texty, udělá workshop a téma se nerozvine.
Někde ve Skotsku teď v muzeu ubytovali bezdomovce, protože oni tvoří také součást komunity a nikdo o nich nic neví. Pro řadu lidí jsou jako odpad, zapáchají, nikdo se o ně nechce starat. V tom muzeu ukázali, že to jsou pořád lidé a jsou součástí společnosti, a to, že jsou odstrčení, je možná víc náš problém než jejich. Jak na to nahlížíme? Co s tím můžeme dělat? Muzeum vyvolává otázky, vyvolává snahu pochopit společnost, svět kolem nás.
Znamená to, že muzea se nemusejí jen obracet do minulosti, ale mohou vstupovat i do debaty o aktuálních problémech?
Mohou být velmi aktuální. Právě tím, že mají hmotný doklad a mohou upozornit, jak to bylo v minulosti a jak to vypadá teď. Dávají možnost srovnání. Kupříkladu na výstavě věnované obchodu si můžu udělat výbornou komparaci, jak probíhal obchod dříve a jak probíhá nyní. A často najdeme opakující se rytmus a model chování. My si často myslíme, že věci jsou nové – to jsou možná technologie, ale naše chování se pořád točí v kruzích. Od lidí, kteří zde žili ve 20. letech nebo v 18. století, se zase tolik nelišíme. Jsme pravdiví a taky lžeme, krademe a dokážeme pomoci, bojíme se nových věcí a toužíme, aby se náš svět moc neměnil. Takoví byli lidé i dříve, když si to uvědomíme a poznáme hodnoty a tradice, ze kterých vycházíme, tím jednodušeji můžeme některé věci chápat a nebudeme z nich dělat strašáky.
Jak se díváš na trend, kdy se muzea a galerie otevírají lidem zdarma? V některých zemích je to běžné, příjmy ze vstupného obvykle stejně nečiní rozhodující položku v příjmech rozpočtu.
Mně se ten trend líbí, i když je tam samozřejmě „ale“. Na ekonomickou stránku se musíme dívat taky a musíme vědět, jak muzeím sanovat rozpočty, pokud o příjem ze vstupného přijdou. U nás mají muzea vstupné hlavně kvůli tomu, potřebují si ekonomicky pomáhat. Asi se nenajde moc ředitelů, kteří by na vstupném trvali, i kdyby měli možnost peníze získat odjinud.
Dobrý trend je to proto, že my poskytujeme veřejnou službu. Máme sbírky, máme předměty, které jsou dokladem o životě této společnosti. Zpřístupnit je co největšímu množství lidí dává smysl. Ať přijdou, ať to vidí. Je to součást jejich historie, jejich životů. Třeba ve Velké Británii je to zcela běžné, zažil jsem to i v některých zemích v Asii.
Boskovice si zaslouží vlastní muzeum
Co tebe jako vystudovaného geologa přivedlo k muzejnictví?
Přemek Reibl. Myslím, že se to tak dá říct. Já jsem k muzejnictví nijak netíhl, studoval jsem a svou kariéru jsem si představoval čistě vědeckou, v paleontologii. V roce 2000 jsem se vrátil z expedice do Mongolska a chtěl jsem představit nálezy, které jsme tam učinili, kupříkladu kousky dinosaurů. Přišel jsem do boskovického muzea a poprosil jsem tehdejšího šéfa Přemka Reibla, jestli bych nemohl připravit výstavu. On souhlasil. A pak jsme se začali bavit o regionu, vyprávěl jsem mu o místních paleontologických nalezištích. A protože Přemek byl velký lokální patriot, tak i když se soustředil spíše na mladší historické období, připravili jsme společně projekt na ochranu paleontologických nalezišť na Boskovicku. A díky němu jsem se tak dostal k muzeím. Současná ředitelka muzea Dáša Hamalová mi zase na sněmu moc pomohla ke zvolení předsedou Asociace. Nominovala mě a měla skvělý projev na mou podporu.
Boskovické muzeum teď prochází důležitou změnou, z města přechází pod správu kraje. Jak se na to díváš?
V jisté době jsem to obhajoval, připadalo mi to jako dobrý nápad. Teď si myslím, že by si Boskovice vlastní muzeum zasloužily a že by si ho vzhledem k rozpočtu mohly dovolit. Není to zase taková částka.
Jaká rizika v přechodu pod kraj vidíš?
Kraj má mnohem víc muzeí a na ně svůj rozpočet. Pochybuji, že ho bude navyšovat kvůli tomu, že přibírá další lokální muzeum. Nyní mělo muzeum příspěvek od města i příspěvek od kraje, protože vykonává i nadregionální činnost. Nečekám, že by muzeum nyní mělo významně vyšší rozpočet, a město už bude investovat maximálně do budovy, která zůstává v jeho majetku. Ekonomicky se mi to nezdá jako příliš dobré řešení.
A z odborného pohledu?
Tam asi žádná změna nebude. Boskovice jsou členem Asociace muzeí a galerií, pro odborné pracovníky se asi nic nezmění. Já ten krok chápu ekonomicky, město chce ušetřit a já si myslím, že šetří na špatném místě.
Věříš, že fungování muzeí je do budoucna zajištěné, že i v městech velikosti Boskovic se muzea s týmem odborných pracovníků udrží?
Náhled na muzea je odlišný kraj od kraje, město od města. Ale já myslím, že muzea se udrží, i se stávajícím počtem odborných pracovníků. Je to dáno i zákonem, když má muzeum sbírky, musí se o ně starat určitý počet odborníků. Možná se to dá nějak omezovat, že nebude moci dělat tolik výstav, ale to základní fungování musí být zajištěno. Jinak se zřizovatel vystavuje postihu.
Takže si společnost význam muzeí uvědomuje, počítá s nimi a lze na to spoléhat i do budoucna?
Ano, takto to beru. Jestliže je to v zákoně, nikdo nemůže muzea rušit, nemůže dokonce ani prodat sbírky. Je zde nějaké kulturní dědictví, které je ošetřeno a evidováno v centrálním registru na ministerstvu kultury. Nikdo nemůže prodat vzácný archeologický nález, protože mu chybí peníze třeba na sportoviště. A pokud by se o sbírky nestaral, přijde sankce. Tento stát se chce starat o své kulturní dědictví a dělá takové kroky, aby péče o ně fungovala. V tomto jsem optimista.
