„Rumunská kultura je současně tradiční i moderní, západní i východní, klasicky harmonická i romanticky bouřlivá.“

Rozhovor s PhDr. Libuší Valentovou, CSc., rodačkou z Knínic, která většinu svého života zasvětila studiu rumunské kultury a její propagaci v naší zemi. Libuše Valentová se věnuje především rumunské literatuře, vedle vlastní vědecké práce v oboru literární historie a kritiky se zabývá rovněž překlady z díla vybraných rumunských (a také francouzských) autorů. Za zásluhy o popularizaci rumunské kultury v zahraničí obdržela řadu ocenění, zejména řád Za věrné služby (v hodnosti velkodůstojník), který jí v roce 2002 udělil rumunský prezident.

Libuše Valentová

U příležitosti jejích 70. narozenin jsme spolu vedli korespondenční rozhovor, který se nakonec přiblížil jakési zhuštěné podobě pamětí vyprávějících o cestě intelektuála 20. stoletím.

Mohla byste se prosím nejprve zmínit o svém rodinném zázemí, dětství a mládí?

Narodila jsem se v Knínicích u Boskovic, malebné obci ležící v údolí Malé Hané. Moji rodiče však pocházeli odjinud. Maminka Helena Kubínová byla Slezanka z Opavska, tam také absolvovala učitelský ústav. Tatínek Emil Glotzmann byl etnický Němec z kraje u Moravské Třebové, avšak chodil do české školy a maturitu složil na reálném gymnáziu v Jevíčku. Seznámili se na počátku třicátých let jako mladí učitelé v městečku Bolatice na severomoravském pomezí, vzali se a tam se jim narodil první syn Lumír.

Na své působení v krásném, avšak chudém kraji oba rádi vzpomínali; politické události následujících let je však přinutily odtud odejít, a to hned po uzavření Mnichovské dohody a obsazení Sudet vojáky třetí říše. Školské úřady oznámily svým zaměstnancům, že nemohou ručit za jejich bezpečnost, a doporučily jim odchod do vnitrozemí. Mladá rodina byla nucena vyhledat přístřeší u otcových rodičů; naštěstí však krátce nato byla otevřena nová a na svou dobu velmi moderní měšťanská škola v Knínicích, kde otec získal místo učitele i pronajatý byt, napřed ve farském domě v uličce nad kostelem a potom ve staré škole na horním konci obce. Mamince přibyla starost o druhorozeného syna Emila, ovšem podle tehdejších protektorátních pravidel by stejně jako vdaná nemohla vykonávat učitelské povolání.

V roce 1945 obyvatelé Knínic vítali konec války a rodina Glotzmannova navíc ještě narození dcery, která podle jejich vlasteneckého cítění dostala jméno kněžny z Vyšehradu. Otec obdržel bez problémů osvědčení o způsobilosti, protože se již před válkou přihlásil k české národnosti a během protektorátu nikdy nepřijal nabídku ke spolupráci s říšskými úřady. (Naproti tomu mnozí jeho příbuzní ze severní Moravy byli vystěhováni do Německa v rámci masového odsunu celých německých obcí.) V knínické škole otec působil nejen jako učitel matematiky a posléze jako ředitel, ale významně se podílel i na její poválečné obnově (takřka celou válku sloužila jako ubytovna pro mládež z německých měst) a dalším rozvoji. Starší obyvatelé Knínic a okolních „spádových“ obcí (Vážany, Sudice, Šebetov, Světlá, Vanovice) by si asi vzpomněli na to, jak obdělával školní zahradu, zakládal ovocné sady a včelstva a získával pro tyto aktivity školní mládež i dospělé. Pro své nejbližší postavil svépomocí rodinný dům na pozemku hned vedle školy.

Maminka se po válce konečně mohla vrátit ke svému milovanému povolání. Učila češtinu a dějepis, ve škole vedla čtenářský kroužek, v obci se starala o místní organizaci Červeného kříže. Když později už byla v důchodu, stále za ní docházeli mladí lidé, kteří si doplňovali vzdělání a potřebovali konzultace z češtiny.

Proč tak obsáhle mluvím o svých rodičích? Protože jsem přesvědčena, že se zasloužili nejen o základní školu, ale i o celou obec. Ve srovnání s nimi jsem odrodilec bez jakýchkoli zásluh.

Ale vraťme se k Vaší otázce: ano, prožila jsem pěkné dětství v harmonické rodině a ve zdravém venkovském prostředí, kde jsme v létě chodili do lesa směrem k Babě a v zimě sáňkovali na okolních kopcích nebo bruslili na rybníku Mlynářka. Můj rodný městys však pro mě znamenal i jednu frustraci: nepatřila jsem ke starousedlíkům, nikdy jsem se nenaučila místnímu malohanáckému nářečí (doma se mluvilo bezpříznakovou, takřka spisovnou češtinou), a to podle mých spolužáků znamenalo, že „panštím“. Tohle sloveso s negativní konotací mě pronásledovalo po celou dobu povinné školní docházky a zbavila jsem se ho až v tolerantním a inspirativním prostředí boskovického gymnázia.

Boskovické gymnázium jste vystudovala někdy na přelomu 50. a 60. let? Jaká byla tehdy na škole či obecněji v Boskovicích atmosféra? Ovlivnil Vás už tehdy někdo z učitelů směrem k Vaší pozdější humanitní orientaci?

Na konci osmé třídy jsem byla přijata na JSŠ (Jedenáctiletou střední školu) v Boskovicích, po nějaké době jsem však studovala na dvanáctileté SVVŠ (Střední všeobecně vzdělávací škole), a dnes uvádím do CV, že jsem absolvovala tamější gymnázium: z toho je patrné, jakými administrativními reformami tehdy školství procházelo.

Nicméně na počátku šedesátých let bylo v ovzduší cítit jakousi změnu, nebo přesněji: touhu po změně. Samozřejmě jsme se jako studenti organizovaně účastnili schůzí ČSM a brigád na pomoc zemědělství, ale mnohem víc nás zajímalo, co se dělo ve světě i u nás, zejména v nonkonformním umění – namátkou připomenu písničky pražského divadla Semafor a brněnské Divadlo poezie X. Půjčovali jsme si knihy v Městské knihovně a chodili do kina na filmy předznamenávající novou vlnu. V jisté fázi jsme dospěli k tomu, že jsme se chtěli sami nějak vyjádřit, sdělit pocity své generace. Naštěstí nás v této snaze podpořili i někteří učitelé. Naše profesorka češtiny a ruštiny Alice Mezerová obětavě pomohla nadšencům, kteří se rozhodli založit „divadlo poezie“. První představení připravené z vlastních básnických pokusů a prezentované v zámeckém Skleníku se jmenovalo „Kaňka na lásce“; amatérský soubor zvaný nadále „Kaňka“ pak na škole fungoval nejen po dobu našeho studia, ale dokonce ještě dalších 25 let. Osobně snad nejraději vzpomínám na představení s názvem „A velkej bude světa soud“, sestavené z básní Josefa Kainara, který přijel do Boskovic na premiéru a pak s námi dlouho do noci debatoval o poezii…

Náš profesor občanské výchovy Jaroslav Bránský zase podporoval studenty, kteří se účastnili tehdy velmi populárních recitačních soutěží. V té době existovaly také soutěže v básnické tvorbě; asi rok před maturitou jsem poslala jakýsi svůj výtvor do literární soutěže pro mladé autory s názvem „Strážnice Marušky Kudeříkové“ a pak jsem tam jela převzít cenu z rukou předsedy poroty, což byl (a stále je) jeden z mých nejoblíbenějších básníků, Jan Skácel.

Vedle literatury byl koníčkem početné skupiny studentů také společenský tanec. V aule školy a v Sokolovně jsme absolvovali taneční kurzy, z nichž jsme pak přešli do kroužku vedeného tanečním mistrem Vladimírem Buryanem z brněnského Starletu; účastnili jsme se okresních a krajských soutěží a předtančením jsme zahajovali boskovické plesy.

Na gymnázium a na většinu vyučujících mám samé dobré vzpomínky, s výjimkou předmětu, který se nazýval „základy výroby“ a podle dobové směrnice měl rozvíjet „spojení teorie s praxí“: naše třída B se jeden den v týdnu vzdělávala v zemědělství na Státním statku Boskovice, paralelní třída A zase ve strojírenské výrobě v n. p. Minerva. Tento předmět mi pravidelně kazil vysvědčení, když jsem v pololetí nebo na konci roku dostala dvojku (asi z milosti). V maturitním ročníku jsme měli složit učňovskou zkoušku a obdržet výuční list, což jsem rezolutně odmítla; mám dojem, že jako jediná ze třídy. Pokud si dobře vzpomínám, tak od případného maléru mě uchránil třídní profesor Jaroslav Bránský.

Střední škola trvá většinou jenom čtyři roky, ale jsou to snad ta nejdůležitější léta ve formování mladého člověka, ať jde o jeho vzdělání, odbornou orientaci, vyhranění zálib, způsob společenské komunikace i celkově o jeho názor na svět. V tomto smyslu vzpomínám na boskovické gymnázium s uznáním a vděkem.

V šedesátých letech jste vystudovala na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze obory francouzština a rumunština, nakonec jste studovala také italštinu. Proč jste se rozhodla právě pro tyto obory? Zejména rumunština u nás nepatří k příliš vyhledávaným oborům. A co Vás lákalo jít do Prahy namísto bližších fakult v Brně či Olomouci?

V šedesátých letech se přijímací zkoušky na vysokou školu konaly v pololetí maturitního ročníku, což proti dnešní praxi mělo jistou výhodu, že se studenti nemuseli stresovat současně dvěma odlišně zaměřenými zkouškami. V únoru 1963 jsem byla pozvána na přijímací pohovor na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kam jsem podala přihlášku na studium románských jazyků (ano, zradila jsem rodnou Moravu kvůli Praze; ta mi přirostla k srdci už od dětství, kdy jsem tam jezdila k příbuzným). Na gymnáziu jsem studovala francouzštinu (nejspíš pod vlivem četby, počínaje Alexandrem Dumasem a konče Sartrem) a jako samouk jsem se prostřednictvím rozhlasových kurzů učila španělsky.

Po úspěšně složené zkoušce jsem však narazila na to, že v tehdejším Československu existovalo přísné (ve skutečnosti však značně iluzorní) plánování nejen pro národní hospodářství, ale i pro vysoké školy, včetně studijních kombinací. V onom roce se francouzština otevírala s češtinou, arabštinou, portugalštinou a rumunštinou, nikoli se španělštinou. Pro rumunštinu jsem se rozhodla proto, že je to také románský jazyk, i když moje představa o něm byla jen povrchně „auditivní“: z několika rumunských lidových písní vysílaných tehdy Čs. rozhlasem jsem měla dojem, že pěkně zní.

Další argument ve prospěch tohoto rozhodnutí byl pragmatický: do arabských zemí nebo do Portugalska bych se v té době určitě nedostala, zatímco u spřáteleného lidově demokratického Rumunska se otvírala nadějná perspektiva podívat se do země, jejíž jazyk budu studovat. Dnešní studenti se nad těmito vzpomínkami mohou pousmát a těšit se z toho, že jejich možnosti jsou diametrálně odlišné!

Při studiu mě od prvního ročníku nejvíc zajímaly dva zvolené filologické obory (i když podle tehdejších studijních plánů bylo třeba skládat zkoušky z tak nudných předmětů, jako byla „politická ekonomie“ apod.). Na rumunštině jsme měli to štěstí, že naši učitelé – Marie Kavková (rumunská literatura), Jiří Felix (praktický jazyk), Jiřina Smrčková (vývoj jazyka) a Vladimír Hořejší (normativní mluvnice) – nám nejen předávali nezbytné vědomosti, ale uměli v nás vyvolat i hlubší zájem o dosud málo známý obor, který sice u nás měl dlouholetou badatelskou tradicí (romanista Jan Urban Jarník ho zavedl na Univerzitě Karlově již v roce 1882), ale jako samostatná studijní disciplína byl zaveden na katedře romanistiky FFUK teprve od školního roku 1951–52.

Možnost komunikovat s rodilým mluvčím, a navíc filologem, jsme získali až od III. ročníku, díky tomu, že tehdy vstoupila v platnost kulturní dohoda mezi Československem a Rumunskem, která zahrnovala mj. výměnu lektorů jazyka na univerzitách. Současně se nám otevřela vysněná možnost jet na studijní pobyt do Rumunska. Zprvu šlo jen o třítýdenní letní jazykové kurzy, ale všichni jsme intenzivně prožívali setkání s krásnou a pohostinnou zemí, jež právě procházela mimořádně příznivým obdobím rostoucí životní úrovně a ideologického uvolnění. Dodnes ráda vzpomínám na kurzy v nádherném prostředí karpatského letoviska Sinaia, na charismatické profesory, na objevování rumunského folkloru i moderního umění. Pro některé z nás to byl zážitek, který rozhodl o našem dalším profesním zaměření.

Pokud šlo o francouzštinu, v těch letech neexistovalo žádné stipendium ve Francii, jedině možnost studentské brigády („chantier de jeunes“), kterou jsem velmi ráda využila, a jedny prázdniny jsem spolu se studenty ze západní Evropy prosekávala a čistila les v horách nad Grenoblem. Na fakultě jsme naštěstí měli výborné učitele na jazyk (doc. Tionová, dr. Janovcová, prof. Šabršula) a na oboru fungoval i francouzský lektor, takže jsme záhy byli schopni doprovázet frankofonní skupiny v Cestovní kanceláři mládeže. Na francouzskou literaturu měl monopol marxista Jan O. Fischer, jehož hlavním zaměřením byl kritický realismus (Balzac a Stendhal), ale časem jsme se dověděli cosi i o moderní literatuře, např. na kurzu dr. Vondráškové.

V uvolněné atmosféře šedesátých let bylo dokonce možné navštěvovat přednášky dříve (a bohužel i potom) zakázaného romanisty a komparatisty Václava Černého. Jako naprosto nezapomenutelný zážitek mi v paměti zůstává návštěva francouzského filozofa Jeana-Paula Sartra a spisovatelky Simone de Beauvoir na Filozofické fakultě, tuším v roce 1964. Odehrávala se ve velké aule, naplněné k prasknutí, a přednášku i následující diskusi do češtiny tlumočil A. J. Liehm. Pokaždé když se dostanu do Paříže, zajdu na Montparnasský hřbitov a u hrobu J.-P. Sartra a jeho životní družky vzpomínám.

Libuše Valentová

Rok 1968 musel být pro Vás jistě velkým zlomem. Ukončila jste úspěšně studia, ale pár dní po Vašich 23. narozeninách vtrhly do Československa okupační armády. Jak jste tento rok prožívala?

Ano, byl to obrovský a tragický zlom. Jako studenti jsme nadšeně reagovali na snahy o liberalizaci ve společnosti, které zesílily zejména po IV. sjezdu československých spisovatelů v červnu 1967. Shodou okolností jsem však počátky „obrodného procesu“ sledovala jen z dálky a cenzurovaně během jednosemestrového stipendia v Bukurešti.

V únoru 1968 jsem se vrátila do zcela jiné, nesmírně otevřené a bouřlivé atmosféry. Podporovali jsme Dubčeka a Smrkovského s jejich programem „socialismu s lidskou tváří“. Na fakultě se neustále schůzovalo, vznikaly nové nezávislé studentské organizace. Oslabení státního policejního dozoru s sebou přineslo i možnost cestovat na Západ, byť omezenou administrativně (nutnost obstarat si pozvání) i finančně (neexistoval legální prodej valut).

Jako mnoho jiných československých občanů jsme se s mým přítelem (o pár let později manželem) Petrem vypravili „ven“, a to do Itálie, protože jsem se v té době intenzivně učila italsky, abych mohla pokračovat ve studiu italianistiky jako třetího oboru. Jízdenku na vlak jsme měli až do Říma, ale nakonec jsme křížem krážem po Itálii cestovali hlavně stopem a přespávali ve stanu nebo u lidí, kteří se nás ujali ze sympatií k Československu. Půjčovala jsem si od nich noviny, abychom zjistili, co se děje doma. Živě si vybavuji soucitné pohledy těchto náhodných známých a jejich pesimistické komentáře, že československý pokus o obrodu je odsouzen k neúspěchu, protože nás Sovětský svaz nenechá vystoupit ze svého bloku.

Vrátili jsme se z Itálie v neděli v noci a hned nato ve středu ráno jsme se octli tváří v tvář šílené a neuvěřitelné realitě. Někteří obzvláště prozřetelní jedinci možná toto rozuzlení tušili, ale jako pamětník bych řekla, že většinu obyvatelstva vpád vojsk Varšavské smlouvy zaskočil: lidé vyšli do ulic a marně se snažili přesvědčovat agresory, že jde o tragický omyl, že u nás není žádná „kontrarevoluce“ a že tu nemají co dělat… Ale to jsme ovšem nevěděli, co nás v dalších týdnech a měsících čeká ze strany naší vlastní politické reprezentace.

Ještě v létě 1969 jsme s Petrem podnikli cestu do Francie za přáteli, kteří do té doby jezdili k nám, ale my jsme k nim nemohli. Putování po Bretani a Normandii však bylo „labutí písní“; vzápětí se hranice znovu hermeticky uzavřely a do roku 1989 jsme se nikam na Západ nedostali. Asi polovina mých kolegů z posledního ročníku na Filozofické fakultě emigrovala do Francie, Švýcarska, NSR, USA a dalších zemí; některé z nich jsem od té doby neviděla. Sama jsem o emigraci neuvažovala kvůli silným vazbám na rodinu a na zem, kterou jsem nechtěla opustit. Dnes to zní možná příliš pateticky, ale tak jsem to tehdy cítila. Ostatně tentýž problém se později objevil ve známé polemice mezi Václavem Havlem a Milanem Kunderou.

Co se dělo po studiích? Nastoupila jste hned k doktorskému studiu na Vaší mateřské katedře romanistiky na FF UK?

Víceméně náhodou se mi naskytlo pracovní místo v oddělení dokumentace Ústavu dějin východní Evropy Československé akademie věd, který sídlil v renesančním paláci v Thunovské ulici u Nových zámeckých schodů. Moje práce spočívala v překládání či anotování článků z odborných historických časopisů vycházejících ve francouzštině, italštině a rumunštině.

Na podzim roku 1968 mezi historiky stále ještě převládala atmosféra obrodného procesu (což se ovšem záhy mělo změnit). V čele ústavu stál vynikající historik a skvělý člověk, profesor Josef Macůrek z Brna. Díky jeho trvalému zájmu o Rumunsko (již před válkou vydal záslužnou publikaci Rumunsko ve své minulosti i přítomnosti) ústav rozvinul spolupráci s rumunskou Akademií, uspořádal první konferenci československo-rumunské smíšené komise historiků a na dlouhodobou stáž přijal nadějného doktoranda z Bukurešti; dnes je profesor Lucian Boia pravděpodobně nejvýznačnější osobností rumunské historiografie.

Normalizace však postupovala nekompromisně: v září 1969 byl profesor Macůrek propuštěn a Ústav dějin východní Evropy „přetvořen“ na Československo-sovětský institut. Naštěstí přesně v téže době se má bývalá učitelka z fakulty Marie Kavková dohodla s tehdejším ředitelem Ústavu jazyků a literatur, rusistou Zdeňkem Mathauserem, že by na onom filologickém pracovišti mohlo vzniknout aspoň provizorní místo (stáž) pro rumunistu, což mělo později vést k plodné spolupráci mezi pedagogicky a badatelsky zaměřenými pracovišti.

Práce pod vedením prof. Mathausera byla úžasná zkušenost; kromě jiného se rozhodl připravit velkou konferenci o evropských avantgardách. Zorganizovali jsme několik předběžných setkání s odborníky z různých zemí Evropy, ale mezitím normalizátoři dospěli i do tohoto ústavu, zakázali konferenci a vyhodili ředitele i s jeho spolupracovníky. Také moje stáž byla úředně ukončena, i když jsem byla jen jakási nedůležitá osůbka se sotva dvouletou praxí.

Naproti tomu v soukromém životě jsem měla velké štěstí. Provdala jsem se za ing. Petra Valentu, který pocházel z Velkých Opatovic, vystudoval VUT v Brně a takříkajíc kvůli mně se přestěhoval do Prahy, kde působil až do důchodu jako uznávaný odborník v podniku AVIA (výroba nákladních automobilů). Brzy se nám narodil syn Ondřej a o tři roky později druhorozený Robert. Díky mateřským dovoleným jsem unikla normalizačním postihům včetně ponižujících „pohovorů“, při nichž se vyžadoval souhlas se vstupem vojsk.

Ke konci sedmdesátých let musela odejít do důchodu dr. Kavková, jíž vedení FFUK neprodloužilo smlouvu kvůli někdejší angažovanosti v Pražském jaru, a tehdy naše bývalá učitelka oslovila několik absolventů s návrhem, aby se přihlásili do doktorského studia. Tak se stalo, že mě znovu přijala moje „alma mater“, tentokrát jako doktorandku, jejímž oficiálním školitelem byl hispanista prof. Oldřich Bělič, tím neoficiálním paní doktorka Marie Kavková.

Po složení příslušných zkoušek a po obhajobě disertační práce (věnované románové tvorbě význačného rumunského spisovatele a literárního historika George Călinesca) jsem se na počátku osmdesátých let stala odbornou asistentkou na katedře romanistiky FFUK a postupně jsem byla pověřena výukou předmětů jako Dějiny rumunské literatury, Úvod do dějin a kultury Rumunska, Rumunské reálie, Rumunština pro romanisty, Úvod do teorie literatury.

Kdysi jsem se domnívala, že se zaměřím na překladání a tlumočení, ale nakonec zřejmě zvítězily rodičovské geny. Začátky jsou v učitelském povolání zvlášť obtížné, budoucí kantor nabývá zkušenosti pracně a za cenu omylů, žádná „metodika” a „didaktika” mu v tom nepomůže. Ale časem může zjistit, jako se to stalo i mně, že mu práce se studenty přináší nejen pocit užitečnosti, ale i velké uspokojení a radost. Kantořina je pro mě nikoli způsobem obživy, ale milovaným údělem, s nímž se budu těžko loučit.

Vzhledem k příslušnosti ČSSR i Rumunska k východnímu bloku byla asi možnost přímých vazeb na rumunské prostředí paradoxně větší. Jak intenzivní kontakt s rumunskými kolegy (a studenty) jste mohli udržovat?

Jako studentce se mi naskytla možnost lépe poznat rumunské prostředí v letech 1967–68, kdy jsem v Bukurešti bydlela ve studentské koleji, docházela na přednášky na Fakultu rumunského jazyka a literatury, studovala v Akademické knihovně, seznámila se s mnoha učiteli, spisovateli, novináři, chodila do divadla a na koncerty.

Ještě koncem sedmdesátých let se mi podařilo získat dvouměsíční doktorandské stipendium, ale to už se odehrávalo v jakémsi jiném Rumunsku: jak rostlo Ceaušeskovo megalomanství a kult osobnosti, tak se úměrně k tomu zhoršovala materiální situace Rumunů a duchovní atmosféra klesala k bodu mrazu. Vysílání na studijní pobyty prakticky ustalo; ojedinělý pokus o jejich obnovení v osmdesátých letech znamenal pro naše studenty zkoušku odolnosti (nevytápěné koleje, nedostatek potravin). Nicméně čas od času se mi podařilo zajet do Rumunska soukromě nebo na pozvání nějaké instituce, např. Svazu rumunských spisovatelů, a díky tomu se přátelské vztahy navázané během studentských let mohly i nadále rozvíjet.

Na fakultě jsme měli prakticky bez přerušení rumunského lektora, občas na nějakou pražskou konferenci přijel odborník z některé rumunské univerzity, z Ústřední univerzitní knihovny v Bukurešti jsme takřka každý měsíc dostávali balík s knižními novinkami a odbornými časopisy. Na první pohled idyla mezi bratrskými státy v rámci socialistického tábora. Proto mě zaskočilo, když se o mě (a pokud vím, i o další rumunštináře) začala někdy v polovině osmdesátých let zajímat Státní bezpečnost právě kvůli kontaktům s Rumunskem; to jsou paradoxy, jak by řekl sládek z Audience. Potřebovali totiž někoho, kdo by jim donášel na Rumuny, jelikož rumunská zahraniční politika se čím dál víc odchylovala od moskevského kurzu. Mladému důstojníkovi StB, který si nechal říkat Slávek (copak asi dnes dělá?), jsem se vymluvila, že přece státní a stranické vedení obou našich zemí úzce spolupracuje, o čemž svědčí časté vzájemné návštěvy, a taky, že se nehodím na takové poslání, protože jsem upovídaný extrovert a neudržela bych je v tajnosti, což byla samozřejmě podmínka.

Rumunská kultura je u nás přece jenom stále spíše málo známá. Které její osobnosti Vám jsou blízké a proč?

Jako zahraniční rumunisté máme v popisu práce také popularizaci Rumunska a jeho kultury, neboť naší rolí je mj. být „styčnými důstojníky“ mezi oběma zeměmi. Co mě přitahuje právě na rumunské kultuře? Jakmile se vám díky znalosti jazyka a prostředí podaří do ní aspoň trochu proniknout, zjistíte, že je velice originální, protože vznikala na křižovatce rozličných civilizací, z nichž si uchovala a dále rozvíjela nepřeberné množství podnětů, takže je to kultura současně tradiční i moderní, „západní“ i „východní“, klasicky harmonická i romanticky bouřlivá.

Podobně jako česká kultura má nevýhodu, že se vyjadřuje méně známým jazykem, ale jakmile rumunský intelektuál, který sděluje něco původního, tuto bariéru překoná, stává se součástí kultury světové. Nemám teď na mysli jen proslulou trojici Mircea Eliade – Eugène Ionesco – Emil Cioran, ale mnohé jiné osobnosti, např. sochaře Constantina Brâncuşe, malíře Victora Braunera nebo básníka Paula Celana, a když se přiblížíme k současnosti, tak například německy píšící autorku (a nositelku Nobelovy ceny) Hertu Müller, prozaiky Normana Maneu, Dumitra Ţepeneaga, Mirceu Cărtăresca a Petra Cimpoeşa, básníky Marina Soresca, Mirceu Dinesca, Anu Blandianu a Ileanu Mălăncioiu i celou novou generaci dramatiků (Gianina Cărbunariu, Gabriel Pintilei, Lia Bugnar) a filmových režisérů – představitelů rumunské „nové vlny“ (Nae Caranfil, Cristian Mungiu, Cristian Nemescu, Dan Piţa, Cristi Puiu aj.).

A to jsem nechala stranou ta umění, kde slova nejsou tolik zapotřebí, a v nichž Rumuni také vynikají: tanec, pantomimu, hudbu vážnou i lidovou. Z představitelů současné kultury nejvíce obdivuji první dámu rumunské poezie Anu Blandianu (nar. 1942), u níž se neobyčejné básnické nadání a schopnost vyjadřovat lidsky důležitá témata vytříbenou formou snoubí se zásadními etickými postoji a občanskou angažovaností. Spolu s manželem, publicistou Romulem Rusanem, vytvořila z ruiny rakouskouherského vězení v maramurešském městě Sighet Memoriál obětí komunismu a rezistence spojený s vědeckým centrem a letní školou pro mládež, a to bez jakékoli státní podpory. Nynější německý prezident Joachim Gauck o této instituci prohlásil, že nezná žádnou podobnou v zemích bývalého sovětského bloku. Díky přátelství a spolupráci s paní Blandianou jsme v Memoriálu před několika lety společně otevřeli československý sál, věnovaný Pražskému jaru a „sametové“ revoluci. Turistům, kteří se chystají třeba do rumunských Karpat, vřele doporučuji návštěvu Memoriálu v městě ležícím u řeky Tisy, na předválečné československo-rumunské hranici.

řád Za věrné služby

Jak se změnila situace v naší rumunistice po pádu režimu?

O rumunštinu pochopitelně nikdy nebyl takový zájem jako o světové jazyky. Nicméně od šedesátých let se na ni pravidelně hlásilo kolem 10–15 uchazečů, a to s nejrůznější motivací. Až do roku 1989 se obor otevíral jednou za dva roky, vždy v kombinaci s jiným jazykem, nejčastěji s češtinou nebo francouzštinou. Po pádu starého režimu jsme měli vcelku oprávněnou obavu o další osud naší rumunistiky, protože zájem studentů se logicky přiklonil k západním jazykům; přímo masovou invazi zaznamenala anglistika. Situace se však postupně srovnala, zejména když studenti zjistili, že se na Západ dostanou prostřednictvím různých stipendií (CEEPUS, Erasmus aj.). Za pár let se také ukázalo, že anglicky se domluví skoro všichni, ale na trhu práce se projevuje zájem o odborníky pro oblast východní a jihovýchodní Evropy.

Zde je několik příkladů na to, jak se v posledních letech uplatnili naši absolventi: konzul na zastupitelském úřadě ČR v Bukurešti a v Kišiněvě; lektor češtiny v Bukurešti; prezident Česko-rumunské smíšené obchodní komory; překladatel odborných textů pro překladatelsko-tlumočnickou agenturu; soudní tlumočník; průvodce cizinců; zaměstnanec české firmy se zastoupením v Rumunsku; zaměstnanec mezinárodní instituce. V tomto smyslu ani příliš nepřekvapil přesun rumunštiny z Ústavu románských studií na pracoviště zaměřené na teritoriální studia jihovýchodoevropského areálu (Katedra jihoslovanských a balkanistických studií), k němuž došlo na FFUK před čtyřmi roky. I v tomto novém organizačním rámci si zájemci nacházejí cestu k rumunštině a my se snažíme připravit je co nejlépe pro jejich budoucí uplatnění.

Jak hodnotíte situaci v dnešním vysokém školství? Zdá se mi, že v posledních letech s nárůstem kvantity studentů výrazně klesá jejich kvalita. Dá se s tím na vysoké škole ještě něco dělat, nebo je to vina nižších typů škol, které studenty dostatečně nepřipraví, potažmo rodičů, kteří své děti nevychovávají k soustředěnosti a určité cílevědomosti?

Bohužel s Vámi musím souhlasit: v posledních letech pozorujeme, že úroveň vysokoškolských studentů, zejména na začátku studia, není příliš uspokojivá. Přijímací komise je velmi často nemile překvapena tím, že uchazeči o studium na Filozofické fakultě nemají ani nejzákladnější vědomosti třeba z českých dějin nebo ze světové kultury. Při úvodní přednášce z literární teorie nechávám prváky vyplnit anonymní test, abych zjistila, zda z literatury znají něco víc než učebnicové obsahy děl. Výsledky jsou rok od roku slabší, např. letos z 21 nových posluchačů jen necelá polovina byla schopna dát příklad na jednoduchou metaforu a jen tři (!) věděli, co v české versologii znamenají termíny „trochej“ a „daktyl“. Ale co říct na to, že drtivá většina těchto začínajících studentů filologie vůbec neodpověděla na otázku, zda znají nějaké české literární časopisy?

Samozřejmě v průběhu studia se mnohé může zlepšit, a v případě seriózních studentů se silnou motivací pro zvolený obor tomu tak naštěstí bývá. Pokles všeobecné vzdělanosti je možná překvapivý v době bouřlivého rozvoje všech možných informačních médií, ale jak se snažíme přesvědčit naše posluchače, vyhledávání na internetu nenahradí vědomostní základ a seminární práci nelze vytvořit jen z citací převzatých ze zdrojů online, bez vlastního intelektuálního úsilí.

Vedle práce na fakultě je důležitou složkou Vaší činnosti také práce pro Česko-rumunskou společnost. Popište nám prosím, oč se jedná.

Skupina pražských rumunistů a rumunofilů založila Československo-rumunskou společnost (dnes Česko-rumunská společnost) v roce 1991, čímž navázala na předchozí historii vzájemných styků a na činnost Československo-rumunského ústavu založeného v roce 1927, v příznivé atmosféře Malé dohody. Poválečné společnosti s tímto zaměřením neměly dlouhého trvání, jedna byla úředně rozpuštěna v roce 1951 a další pokus o obnovu z doby Pražského jara skončil na počátku normalizace v roce 1971. Česko-rumunská společnost je zájmové neziskové sdružení, které si klade za cíl přispívat k porozumění mezi oběma národy, k rozvíjení česko-rumunských vztahů v různých oblastech společenského života, k poznávání rumunské kultury, jazyka, dějin i současnosti. Dnes sdružuje cca 120 členů nejen z Prahy, ale i z dalších měst a míst v Česku.

A co konkrétně Společnost podniká? Pořádáme přednášky a besedy s Rumuny, kteří se octnou v Praze (nejčastěji to jsou spisovatelé, novináři, učitelé a diplomati), promítáme dokumentární i celovečerní filmy, ve spolupráci s Rumunským kulturním institutem v Praze a s Velvyslanectvím Rumunska organizujeme semináře k česko-rumunským stykům a mezinárodní kolokvia na rumunistická témata. V devadesátých letech jsme dostávali od Ministerstva zahraničních věcí skromný finanční příspěvek na naše projekty, ale to skončilo v době vládních úspor, takže veškeré aktivity hradíme jen z občasných sponzorských darů a z pravidelných členských příspěvků – a ty jsou stále ohleduplné k průměrným příjmům v ČR (150 Kč ročně, studenti jen 100 Kč).

Nelze se nezmínit o naší publikační činnosti: „Knižnice Česko-rumunské společnosti“ zahrnuje k dnešnímu dni přes dvacet brožur, které se týkají nejrůznějších aspektů česko-rumunských vztahů. Kromě toho dvakrát do roka vydáváme Zpravodaj Česko-rumunské společnosti (v tištěné i elektronické podobě), v němž najdete tak podrobné a aktuální zpravodajství z Rumunska, jaké neuveřejňuje žádné české médium.

Pro mě osobně jako pro jednatelku Společnosti je velkým zadostiučiněním jednak zájem a aktivita našeho členstva, jednak to, že jsme se stali respektovaným partnerem i pro oficiální instituce v obou zemích.

Jaký je Váš nynější vztah k Boskovicku? Máte zde ještě rodinné vazby, zajímáte se o místní dění?

Ano, stále udržuji kontakty s rodným krajem. Do Knínic (které se nyní zbavily přídomku „u Boskovic“) jezdím za bratrem, do Velkých Opatovic za příbuznými z manželovy strany, do Boskovic za spolužáky z gymnázia. Naše abiturientské schůzky se v poslední době konají už každý rok, protože je nám spolu dobře a stále si máme o čem povídat. O dění na Malé Hané se zajímám prostřednictvím webových stránek jednotlivých obcí. Ale nejraději jsem, když se čas od času na rodnou Moravu vypravím a všechno mohu vidět na vlastní oči. Slavný rodák František Halas nazval svou lyrickou prózu Já se tam vrátím; pokusím se o parafrázi, v níž budoucí čas nahradím přítomným: „Já se tam vracím.“


Provoz novin vyžaduje hodně práce a peněz. Ohlasy už pátým rokem dotujeme z vlastní kapsy, protože v nich vidíme smysl a možnost zlepšit život v našem regionu. Našli jsme dostatek čtenářů, kteří mají o naše texty zájem, ale zatím jen málo těch, kteří by nám přispěli finančně. Navzdory tomu ale nechceme naše texty uzamykat jen pro platící, záleží nám na tom, aby se dostaly k co největšímu počtu čtenářů. Jestli nás rádi čtete, zvažte prosím pořízení předplatného. Bez dostatečného počtu platících čtenářů zanikneme.

další seriály