Krajiny Boskovicka: U zabořenýho mlénka

K dlouhým nocím kolem zimního slunovratu se hodí nějaké tajemné místo. V každém kraji taková místa jsou, i na Boskovicku. Třeba tam, kde se říká „U zabořenýho mlénka“. Ten les je temný i za letních dnů a skrývá malý rybníček. Pokud to v okolí neznáte, nenajdete ho snadno. Půjdete-li však po „staré valchovské silnici“ z Boskovic k Valchovu, dojdete asi tak v polovině kopce „Valchováku“ na rozcestí. Vpravo vede cesta k hájovně na Ledkové Huti, ale o té budu psát až někdy jindy. Když se však vydáte vlevo směrem k Hrádkovu, budete po chvíli procházet kolem mokřiny s několika olšemi. Cesta zde tvoří jakousi hráz a ta mokřina bývá obvykle plná vody. Ne nadarmo se těmto místům říká U třech kanálů. Z mokřiny vytéká téměř neznatelný potůček tekoucí dolů k Boskovicím. Budete-li ho sledovat a proderete-li se houštím, narazíte po několika stovkách metrů na zmíněný rybníček.

rybníček v lesích

Kdysi zde prý stával mlýn, i když se tomu dnes chce jen těžko věřit. Ale kdo ví, vodní poměry v krajině se mohly výrazně změnit. Miroslava Minxová v knížce Ve starých Boskovicích pod loučí v poznámce u pověsti Mstivý pán dokonce uvádí, že ve staré gruntovní knize města Boskovic je zápis z roku 1500, kde se mluví o vratíkovském mlýně. Ale nevím, zápis jsem neviděl, a pokud skutečně existuje, kdo ví, který mlýn měl pisatel na mysli.

Na tom ovšem konec konců tolik nezáleží. Důležitější je tajemná atmosféra tohoto místa. Když se tam ocitnu, často si vzpomenu na Jiráskovu Lucernu. Rybníček uprostřed lesů, noc, světlo lucerny, kterou musel mlynář svítit vrchnosti. Jirásek spojil děj své divadelní hry se skutečným místem, které se jmenuje Mendryka a leží kousek od Litomyšle. Pokud však tak jako já máte rádi Lucernu, na Mendryku raději nechoďte. Ne, že by tam nebylo pěkně, ale místo vypadá úplně jinak, než si ho budete představovat podle Jiráskova líčení. Rybník na Mendryce je docela velký a na jeho břehu stojí (dnes již notně přestavěný) zámeček, který kdysi nechal postavit Vratislav z Pernštejna pro potěchu své španělské manželce Marie Manrique de Lara (odtud Mendryka). Zámeček neleží uprostřed lesů, ale spíš na jejich okraji.

To raději zajděte do valchovských lesů k Zabořenýmu mlénku. K tomu místu se také váže zajímavý příběh. Tenkrát prý ve mlýně pod Vratíkovem hospodařil starý bělovlasý mlynář. Ženu už neměl. Žil ve mlýně se svou dospívající dcerou. Děvče bylo jako obrázek. Pracovitá a veselá. Když poklízela v mlýnici či zametala před prahem, prozpěvovala si písničku za písničkou. Když se na ni mlynář zadíval, vzpomněl na nebožku – tolik jí byla podobná.

rybníček v lesích

Tak tady žili na samotě, lidé chodili k nim. Mleči po žních přiváželi do mlýna obilí a odváželi si pytle mouky. Ve mlýně nic nechybělo. Pokud bylo přece jen něčeho třeba, zašla mlynářova dcerka do Boskovic, aby tam nakoupila. V neděli pak chodívala do kostela. Tam se potkala s učitelským mládencem, který hrával na varhany. Mladí lidé v sobě brzy našli zalíbení, a jelikož mlynář nic nenamítal, začali pomaloučku myslet na svatbu.

V ten čas se však v daleké Vídni chystala jiná svatba, slavná, panská. Walter František Xaver Antonín z Dietrichsteina si bral dědičku boskovického panství Zuzanu Kateřinu Liborii Morkovskou ze Zástřizl. Ta před dvěma lety pochovala svého manžela Jana Václava Bohuše Morkovského ze Zástřizl. Jejich manželství bylo bezdětné, Kateřina se tak stala výhodnou partií. To, že starobylé šlechtické rody vymíraly bez potomků, nebylo nic překvapivého. Své partnery totiž museli vyhledávat mezi šlechtici sobě rovnými a těch zase tolik nebylo. Občas docházelo ke sňatkům vysloveně mezi příbuznými, aby se majetek nedrobil, ale zvětšoval. Tak ovšem docházelo ke genetické degeneraci.

Sám Walter František Xaver byl původně předurčen pro duchovní dráhu, působil jako kanovník v Olomouci. Po smrti svého bratra však musel zachraňovat dietrichštejnský rod. Zřejmě však k tomu potřeboval i hodně peněz, protože nejdřív se oženil právě s Kateřinou ze Zástřizl. S tou však děti už mít rozhodně nemohl, v době svatby jí totiž bylo víc než šedesát let. Zato mladému manželovi bylo teprve pětadvacet.

Není tedy divu, že prý se mladý Dietrichstein po příjezdu do Boskovic zahleděl do sličné mlynářovy dcery. Šlechtickým novomanželům bylo totiž připraveno v Boskovicích slavné přivítání. Mladý kantor musel přednést uvítací proslov a jeho milá byla pro svoji krásu vybrána, aby předala milostivé vrchnosti věnec.

Walter z Dietrichsteina už nepřestal na krásnou dívku myslet. Vyptával se, o koho se jedná. Když se dozvěděl o mladých snoubencích a jejich lásce, rozhodl se jim svatbu za každou cenu překazit. Vymohl si, aby byl učitelský mládenec ze školních služeb propuštěn. Pak začal schválně při honech zajíždět ke mlýnu v lesích, pod různými záminkami přicházel k mlynářově dceři a snažil se lichotkami a dary získat její náklonnost. Když jej dívka při jedné z návštěv odmítla, začal na ni dotírat. Náhodou se však nablízku objevil učitelský. Ten na nic nečekal a srazil záletného pána k zemi.

Uražený Dietrichstein se pomstil nejen učitelskému, ale také mlynáři a jeho dceři. Nechal dole na kraji Boskovic postavit nový panský mlýn a zakázal poddaným vozit mletí do mlýna v lesích. Od té doby začalo být ve mlýně bídné živobytí. Mlít nebylo co. Jednoho dne nalezli lidé mlýn opuštěný. Jen nade dveřmi bylo křídou napsáno: „Jdem po vodě.“ Opuštěný mlýn pak chátral, až zanikl. Nakonec po něm nezbylo ani stopy. Zato panský mlýn dole v Boskovicích dodnes stojí. Prý je to právě ten mlýn, který nechal zhrzený Dietrichstein postavit, aby se pomstil. U odbočky silnice směrem na Vratíkov a Okrouhlou ho nemůžete minout. I tento mlýn je však dnes už v ruinách.

zbytky panského mlýna

Poté, co kníže Dietrichstein zdědil boskovické panství (Kateřina ze Zástřizl zemřela asi po třech letech manželství stářím roku 1691), znovu se oženil s krásnou Karolínou Maxmiliánou, hraběnkou z Pruskova, s níž vyženil nejen slezský Pruskov (Proskau, dnes polský Prószków jižně od Opolí) s manufakturou na výrobu fajánse, ale také panství Nové Město na Moravě. Zastával pak různé funkce v zemské správě markrabství moravského a také bojoval ve vojnách s Turky pod slavným vojevůdcem Evženem Savojským. Byl prý šetrný až lakotný, poddaní různých jeho panství s ním proto vedli dlouhé spory o nadměrné roboty, které na nich vyžadoval.

Když se však ocitnu U zabořenýho mlénka, spíš než na Dietrichsteina vzpomenu na mlynáře, jeho dceru i jejího milého. Kam asi odešli? A představím si, jak kdysi uprostřed lesů klapal mlýn.


Provoz novin vyžaduje hodně práce a peněz. Ohlasy už čtvrtým rokem dotujeme z vlastní kapsy, protože v nich vidíme smysl a možnost zlepšit život v našem regionu. Našli jsme dostatek čtenářů, kteří mají o naše texty zájem, ale zatím jen málo těch, kteří by nám přispěli finančně. Navzdory tomu ale nechceme naše texty uzamykat jen pro platící, záleží nám na tom, aby se dostaly k co největšímu počtu čtenářů. Jestli nás rádi čtete, zvažte prosím pořízení předplatného. Můžete si nás předplatit na webu i na papíře; bez dostatečného počtu platících čtenářů zanikneme.

další seriály