Rozhovor s Ivo Provazníkem, profesorem působícím na brněnském VUT. Vede Ústav biomedicínského inženýrství na elektrotechnické fakultě, stál u řady zajímavých patentů, z nichž některé dosáhly světové úrovně. Špičkový vědec, ale také pedagog a manažer žije v Boskovicích. V posledních komunálních volbách kandidoval do zastupitelstva za TOP 09.
Pane profesore, vy působíte na Vysokém učení technickém a na naší facebookové stránce jste vyjádřil určitou nedůvěru k Centru polytechnického vzdělávání. Člověk by možná čekal, že je to spíš voda na váš mlýn. Z čeho ta nedůvěra pramení?
Pramení z mnoha důvodů. Já pracuji na VUT v Brně, v podstatě je to moje první a poslední zaměstnání, které jsem měl. Takže jsem tam dlouho, dlouho jsem pracoval v managementu a byl jsem hodně blízko různým vzdělávacím projektům, které se chystaly a financovaly z evropských peněz.
A jaký je tedy váš výsledný dojem?
Když jsem se na ten projekt podíval, začal jsem samozřejmě uvažovat o tom, jestli je to potřebné, kdo to vymyslel, proč to vymyslel. Jaká je ta motivace? Proč to má vzniknout a proč se má utratit spousta peněz? Po té dlouhé době, kdy jsem viděl spoustu projektů financovaných z evropských peněz, jsem takový ostražitý a přemýšlím o tom, jestli ty peníze nejsou utracené zbytečně. Ono to totiž vypadá, že ty peníze nejsou ničí, ale to není úplně pravda. A jestliže někdo říká, že se má postavit něco za 35 milionů, tak to už je pořádná kupa a je dobré přemýšlet, jestli to k něčemu bude.
Mnoho takových projektů je neužitečných
Můj dojem je, že o potřebě podpory technického vzdělávání se vlastně moc nepochybuje, vnímá se to tak, že tohle dnes dětem chybí a každá podpora tímto směrem je dobrá. Vy to tak nevnímáte?
Je to přesně, jak říkáte. Ministerstvo zřejmě na základě nějakých studií usoudilo, že přírodní a technické vědy je třeba podporovat, všemožně se o to snaží a moc se mu to nedaří. Nicméně to má zakotveno ve všech svých materiálech a všichni na to navazují. Když mluvíte o polytechnickém centru, tak to vypadá: ejhle, my máme nápad to postavit, ministerstvo to chce, tak proč se do toho nepustit. Je to něco, co všichni chtějí, a opravdu se o tom moc nepochybuje. Já ale nevím, proč to chtějí třeba Boskovice jako město.
Protože mají pocit, že je to dobře pro děti? Není tohle jasný důvod? Totiž snaha, aby se děti tímto způsobem vzdělávaly, protože to pro ně je a bude důležité?
Jak to ví? Já to nevím. Nemluvil jsem s těmi dětmi ani s jejich rodiči, nemám na to moc velký náhled. Možná to opravdu potřebují, protože jejich technické schopnosti jsou nedostatečné. Já si nejsem úplně jist, jestli tohle město a ministerstvo opravdu vědí. To je na delší povídání.
Sám to za zjevný a samozřejmý fakt nepokládáte?
No to v žádném případě. Vždycky, když chci investovat peníze, tak si musím zjistit, jestli je to účelné. A nemůžu se spolehnout na materiál z ministerstva, že to účelné je. Proto ty moje pochybnosti. Mně chybí zamyšlení na tím, jestli to opravdu k něčemu bude. To by mělo předcházet tomu, než se investuje tolik peněz. Pomůže to těm dětem? Pomůže to Boskovicím? Pomůže to mezigeneračnímu vzdělávání? Já to nevím, tyto informace se mi nepodařilo najít. Třeba se tak stalo a vedení města si tyto informace zjistilo. Já to netuším.
V prosinci jsem se díval na jednání zastupitelstva, kde se projekt schvaloval, a tam ze strany vedení města nějaké argumenty zazněly. Mně to přišlo trochu úsměvné a říkal jsem si, kde mají tu jistotu, že konají správně? Víte, já jsem vždycky trochu podezřívavý v tom, že ta motivace je úplně někde jinde: máme místo, máme potenciálně peníze, nebude nás to skoro nic stát, tak to udělejme. Ale takových projektů už vzniklo mnoho a mnoho z nich je naprosto neužitečných. Jenom se utratily peníze. Takže jsem z toho rozpačitý.
Přece jen se ještě zkusím vrátit k tomu, jestli je to dobré pro dnešní děti. Vy se sám zabýváte technickými obory, dá se obecně říct, že tohle je pro dnešní děti důležité? Nebo budou za deset dvacet let potřebovat něco zcela jiného a tohle se ukáže jako zbytné?
Myslím si, že vytrhávat z toho technické dovednosti je příliš málo. Aby nás děti mohly živit, až budeme v důchodu, musí mít invenci, musí být tvůrčí. Aby svoje schopnosti a dovednosti – technické, přírodovědné, matematické nebo humanitní – uměly použít tak, aby to mělo nějaký dopad. Takže já jsem spíš zastáncem toho, abychom budovali schopnosti tvořit. To není samozřejmé a nemá to každý. A ne abychom se koncentrovali jen na to, že děti naučíme některé technické dovednosti a byly třeba manuálně zručné.
To není tak důležité?
Je to potřeba, ale samozřejmě to vůbec nestačí. Je možné, že se ministerstvo snaží podporovat přírodní a technické obory z toho důvodu, že je zde nedostatek pracovníků. Já pracuji na technické vysoké škole, takže vím, že k nám chodí spousta firem a říkají: potřebujeme vaše absolventy, máme málo inženýrů. Dobře, to může být legitimní požadavek. Ale není to to stejné, jako že děti mají málo technických dovedností.
Také se říká, že by víc dětí mělo chodit takzvaně do učení a ne se vzdělávat. Jak se díváte na tohle?
To zase pravděpodobně vychází z toho, že řemeslníků ubývá a je jich méně, než by bylo potřeba. Z různých důvodů. A jeden z těch důvodů je, že ministerstvo totálně selhalo v řízení vzdělávání na všech stupních. Otevřelo prostor pro vznik nových středních škol a nových oborů na vysokých školách a s klesající demografickou křivkou se stalo to, že děti jsou schopny se dostávat na gymnázia a vysoké školy. Tak proč by chodily na řemesla, když tady mají vyšší šanci být zaměstnáni a mít vyšší plat.
Je tedy možné, že je to legitimní, protože řemeslníků je málo. A když se zase vrátím k záměru, který tady vzniká: povede k řešení této situace, bude tu více řemeslníků? Myslím si, že ne. Je to jen jedna vytržená součást z koncepčního řešení, které tady není a které by nemělo přijít z úrovně města, ale z úrovně ministerstva.
Skauti jsou zruční a nestojí to 35 milionů
To se dostáváme k tomu systému dotací. Vypadá to, že právě tyto účelové dotace ministerstvo používá jako nástroj, jak přimět města, aby šla touto cestou. To je špatně? Není to právě ta forma řešení ze strany ministerstva?
Je to naprosto špatně. Pokud jsme na komunální úrovni a město by se chtělo někam rozvíjet, mělo by samo vědět, čím se chce stát a jak má vypadat za určitou dobu. A podle toho by se mělo chovat. Možná se rozhodne: ano, chceme udělat z Boskovic centrum vzdělávání, tak budeme budovat střední školy, všemožně je podporovat a seženeme na to peníze. Mohou být i z evropských fondů, proč ne. Ale ten záměr musí být někde jinde, ne že budu tlačen někým, kdo mi řekne: hele, tady ti dávám peníze a ty buduj to, na co ti je dáváme. Takto by město postupovat nemělo.
Čili primární by měla být myšlenka a až následně by se měly shánět peníze?
O tom jsem bytostně přesvědčen, takto by to mělo být. Proto by měl každý strategický záměr začínat vizí. A ta vize nespočívá v tom, že na tohle jsou peníze, tak to budeme dělat. Ta vize musí spočívat v něčem jiném: město chce nějak vypadat a já doufám, že někdo někde ví, jak by mělo vypadat. Tak by si to měl dát do své vize, do globálních cílů a jít za tím. A získávat na to peníze. Že se získávat dají, je zjevné.
To, co teď říkáte, je docela zásadní věc. Myslíte, že město není nuceno se tomuto podřídit, ale že kdyby si vymyslelo něco jiného, mělo by šanci získat na to peníze?
Myslím si, že ano. Dokonce i v případě polytechnického vzdělávání, respektive vzdělávání technických dovedností. Upřímně řečeno: potřebujeme na to 35 milionů a novou budovu?
Děti, které chodí třeba do skauta, jistě jsou manuálně zručné – a nestojí to 35 milionů za budovu. Jedním z cílů ve skautu může být, aby se děti uměly chovat v kolektivu, aby byly manuálně zručné a uměly přemýšlet – nepotřebují na to žádné evropské dotace, a přitom to funguje. To je jen jeden vytržený příklad, ale je to ukázka toho, že chci něco dělat, seženu na to peníze a dokonce jich ani není potřeba mnoho, protože k tomu můžu připojit investici ve formě nadšení lidí.
Lze se politikům divit, že tomuto systému podléhají? Někdo jim vlastně říká: když budete dělat tohle, dostanete na to peníze a budete moci ukázat, že jste něco vybudovali. Jinak máte smůlu.
Když si přečtete strategický záměr města, tak máte pocit, že město směřuje k tomu, aby se tady něco vybudovalo. Míněno fyzicky – budovy, chodníky, křižovatky, vodovod. To je asi správně, ale myslím si, že ta motivace, která je v pozadí, je snaha, aby tady po nás něco zůstalo, aby bylo vidět, že jsme něco dokázali. Ale toto přece v žádném případě není a nemůže být všechno. A já ten pocit ze strategického plánu mám. Všechno se točí kolem financování a kolem infrastruktury, která se vybuduje.
A co vám tam tedy chybí?
Chybí tam vize. Ta tam vůbec není. Když si přečtete stránku, která je vizi věnovaná, je to vlastně jeden řádek, není to ani věta, spíš marketingové heslo, které zhruba zní: Boskovice – město, kde se dobře žije. Toto není žádná vize. Pokud je to strategický plán na deset let, tak vize má stanovit cíl, kam chci to město za těch deset let dostat. V té vizi musí být řečeno, jak má město za těch deset let vypadat. A já to nevím, mně to zatím z představitelů města nikdo neřekl, já nevím, kam to směřují. Vím, co chtějí dělat, ale nevím proč.
Když už jsme u té infrastruktury a budování – chceme, aby město bylo více kulturní, nebo aby bylo více sportovní a turistické? Nebo chceme, aby bylo spíše pro občany, aby se jim tady dobře žilo, a je nám jedno, jak se tady budou mít turisté? Toto jsou zásadní otázky, které tam nejsou odpovězeny. Tam je napsáno, že budeme dělat tohle všechno dohromady.
A v praxi to pak vypadá, že děláme jenom to, na co se zrovna naskytne dotace.
Děláme to, na co se objeví peníze a na co se objeví prostor – v tomto případě vykopaná jáma. A jsou to náhodné střípky. A proč to děláme, tam není napsáno.
Boskovice nám učarovaly
Tím bychom se mohli dostat k vašemu pohledu na Boskovice. Jak vy jste se tu vlastně ocitnul?
Narodil jsem se v Brně, tedy městě větším, než jsou Boskovice, manželka je z Uherského Hradiště. Žili jsme v Brně, chtěli jsme se přestěhovat do vlastního, a protože jsme nechtěli žít v satelitu, poohlíželi jsme se okolo Brna. Poloměr jsme zvětšovali, až jsme se dostali do Boskovic, které nám učarovaly. Tím, že už je to město, je zde infrastruktura, život. Něco jsme o Boskovicích věděli, věděli jsme, že je to „město, kde to žije“. Je to poměrně kulturní centrum regionu. A my potřebujeme prostředí, kde se něco děje, aby to nebyla ospalá vesnice. Takové nabídky jsme měli, ale do toho se nám nechtělo. Takže jsme se rozhodli přestěhovat se sem, i poté co jsme si prohlédli okolí, prošli si Čížovky, náměstí a bylo to celkem jasné. Zaujalo nás to a cítili jsme se tady od začátku dobře. A cítíme se tady dobře i teď.
Jak jste tady dlouho?
Dvanáct let.
A kdybyste měl pojmenovat, co vám tady chybí? Trošku se ptám, kam by měla ta vize města podle vás směřovat.
Vy byste po mně chtěl stanovovat vizi? Na to se úplně necítím.
Stačí spíš pojmenovat, kde vidíte největší rezervy.
Bude to asi hodně subjektivní.
To právě chceme.
Mám samozřejmě své zájmy a představy. Mně se líbí právě kulturní oblast, to je věc, kterou je zde potřeba budovat na všech frontách. Šli jsme sem s vědomím, že je tady kino, které není všude, že jsou tady nějaké kulturní sály, něco se tady děje. Není tady divadlo, což nám trochu chybí. Jsou tady různé kulturní akce, které pořádají místní i externí organizace. To je super. A je to oblast, kterou je z mého subjektivního pohledu potřeba budovat. Jsem rád, když se kolem mě něco takového děje, čím víc akcí, tím lépe. To neznamená, že je všechny obrazím, ale to, že se to tady děje a přijdou sem za tím lidé nejen z Boskovic. O Boskovicích se pak dobře mluví a lidé sem rádi jezdí. A já jsem rád, že za námi jako za rodinou jezdí třeba naši přátelé. Tohle je jeden z momentů, které by bylo dobré podporovat a prosazovat.
Vy dnes nemáte kde hrát divadlo, sokolovna je úplně příšerná. To je zrovna věc, která tady naprosto chybí. Není tady velký sál, skleník je malý a drahý, my potřebujeme něco obyčejnějšího a většího. Ale to jsou jednotlivosti, nevím, jestli teď hned za tím máme jít – to jen proto, že jste se ptal, co bych rád.
Možná mi chybí ještě jedna věc, která není tak konkrétní: město málo pracuje s tím, co tady je. Je tu rodina, která je zde historicky od dávné doby, a když jsem si vyhledal ve strategickém plánu slovo Mensdorff, tak mi vyjelo asi pětkrát. Je zmíněno, že jsou to vlastníci hradu a zámku a že se tu objevili v tom a v tom roce – a tečka. Není tam ani slovo o tom, jak město s tímto významným vlastníkem mnoha nemovitostí, s touhle rodinou, která se zde angažuje společensky i politicky, spolupracuje nebo chce spolupracovat. To mi přijde trošku škoda. Protože z té spolupráce by město mohlo hodně profitovat. A vůbec nemluvím o penězích, to nemusí hrát žádnou roli. Teď mi ale připadá, že se o této rodině dozvím jen ve chvíli, kdy sami organizují kulturní akci nebo když na něco přispějí finančně. To, že tady někdo něco pořádá a jen se jich zeptá, jestli na to nechtějí přispět, je hrozně málo.
Obdobně jsou tady poměrně velké firmy, je tady asi šest firem, které mají nad 250 zaměstnanců. A jak s nimi město spolupracuje? Dnes je u velkých organizací na vzestupu budování firemní kultury, možná by byli ochotni nějakým způsobem spolupracovat, opět teď nemluvím o penězích, ale o spoustě jiných věcí, které by šly dělat. A to mi tady chybí. Přijde mi, že město je hodně uzavřené, mělo by víc spolupracovat. Víc se otevřít.
Technologie a medicína
Rád bych se vás zeptal také na vaši práci. Můžete zkusit popsat, čím se teď vlastně zabýváte?
To se asi dá popsat velice jednoduše. Mám takovou trojroli, jsem vědec, pedagog a manažer v jednom. Pracuji na vysoké škole, vedu tam jeden ústav, mám pod sebou asi 50 lidí, současně učím a současně se snažím dělat výzkumné projekty, když na to zbude čas.
A ty se týkají čeho?
Dá se to popsat jako použití technologií v medicíně. Nejnověji se zabývám použitím informačních technologií pro studium genetického kódu lidí.
Otvírají se i pro člověka, který užívá standardní techniku, kterou jsme obklopeni, možnosti medicínského využití?
Ano. Zkusím to převést třeba na sportovce – těch je v Boskovicích taky hodně a je to velké téma. Dnes je hodně v kurzu takzvaná sportovní medicína, která má díky mobilním technologiím takový přesah, že ji může využívat i laik. Není potřeba, aby byl člověk technologicky nadaný, a už vůbec ne expert na lékařské přístroje. Hodně malých firem se dnes snaží vyvíjet mobilní zařízení, která analyzují stav lidského organismu, zejména při sportu. Používají to běžci, cyklisté, ale i další sportovci. Je to cíleno na neorganizovaný sport, protože to je pro byznys samozřejmě hodně lákavé, to je široká základna potenciálních klientů, kteří si to můžou koupit. Mobil má každý. Dělá se to ve formě softwaru, případně přídavku, a měří to třeba srdeční tep a podobné parametry, které mohou lidem pomoci zlepšovat se v tréningu. Funguje to podobně jako trenér.
A zároveň by to mohlo mít přesah někam do lékařství?
K tomu bych uvedl druhý příklad, kterým se zabývám. Řekl jsem informační technologie a genetický kód, ono to zní složitě, ale dnes ty technologie pokročily natolik, že se začíná dařit dělat to, čemu se říká personalizovaná medicína.
Dnes jsou léky určené vlastně pro všechny, ale my nejsme všichni stejní. Jsme stejný živočišný druh, ale jednotlivci se od sebe liší. Léčiva je nutné přizpůsobovat, aby fungovala lépe pro konkrétního jedince. A aby se dala přizpůsobit, je potřeba o tom člověku něco zjistit. A to, v čem se liší, se zjistí jedině v genetickém kódu. Přečíst ho je dnes možné rychle a poměrně levně, což ještě třeba před pěti lety možné nebylo.
V Americe jsou běžné služby, že někomu pošlete kus tkáně a oni vám pošlou zpátky data.
Je to tak. Můžete i u nás někam zajít a za čtyřicet tisíc si nechat přečíst celý kód a oni vám přečtou, že do dvaceti let budete mít rakovinu. To není potřeba zkoušet, to jsou takoví šarlatáni. Ale základ je skutečně velmi vědecký a hodnotný a skutečně to k tomu směřuje. Zjistit, co je podstatou, kde máte ve vašem kódu chybu, která způsobuje náchylnost k nějaké chorobě, umožňuje, aby se těm chorobám předcházelo nebo aby se lépe léčily. Zde samozřejmě musí fungovat lékaři a genetici, kteří porozumí té biologické části, ale bez technologů to nejde, protože ti to zase umí přečíst.
A to děláte vy?
Ano, tím se zabývám. Dnes musí být většina věcí multidisciplinární, pokud se má posunout někam dál. V tomto případě se musejí potkat dva velice odlišné světy: technologie a medicína. Velice často si ti lidé vůbec nerozumí a musí hledat společnou řeč, protože mají jiný jazyk. Je to ale naprosto nezbytné, bez technologií lékaři nedostanou tu správnou informaci, kterou potřebují.
Nekoncepčnost na všech úrovních
Teď se trochu vrátím k tomu, o čem jsme se bavili v souvislosti s ministerstvem a obcemi. Jak to funguje na úrovni vysokých škol? Je možné v České republice pracovat na takto náročných věcech na úrovni, kterou chcete? Tedy fungují podpora, dotace, celý systém, aby vám vytvářel zázemí?
Ano a ne. V podstatě ano. V minulém období nám ministerstvo poskytovalo peníze a současně nám nechávalo poměrně velkou volnost. To znamená, že jsme nebyli úplně nuceni k určitému vědeckému směru. To v žádném případě. Sice nám určovali, jakým způsobem máme utrácet peníze, ale ne na co. Na té úrovni regionální je to samozřejmě jinak, tam i v minulém období byly peníze třeba konkrétně na informační systémy proti záplavám. Na vysokých školách to tak úplně nebylo, i z toho důvodu, že vysoké školství vždycky mělo jakousi volnost v zaměření, kudy se bude ubírat.
A proč ne?
To byl přesah právě do středního školství a níže. Ministerstvo se úplně nevěnovalo tomu, jaká je struktura základního, středního a vysokého školství. Výsledek je ten, že máme poměrně mnoho studentů, kteří k nám přicházejí ze středních škol, a jejich znalosti jsou v průměru výrazně nižší, než tomu bylo třeba před deseti lety. S takovými studenty se samozřejmě hůře pracuje.
Čím to bylo způsobeno?
Například tím, že ministerstvo či vedení země pojaly v dřívějších letech přesvědčení, že je dobré, aby skoro všichni měli vysokoškolské vzdělání. Směřovali to nějak ke čtyřiceti procentům. I dnes má vysokoškolské vzdělání asi dvanáct procent lidí, v minulých letech i před rokem 1989 se to pohybovalo okolo jedenácti procent. Když to otevřete většímu počtu lidí, tak samozřejmě musíte snížit úroveň, aby tou vysokou školou prošli.
Je to tak opravdu nutně? Nedá se úroveň udržet za cenu zvýšených nákladů?
Je to hrozně komplikované. Drtivá většina lidí, kteří pracují na vysokých školách, má v tomhle poměrně jasno. Velmi rádi by počet studentů snížili třeba na polovinu, protože procento lidí, kteří jsou v tom dobrém slova smyslu elitou a mají na to, aby vystudovali, je zhruba stálé. Pokud jde demografická křivka dolů, objeví se více lidí, kteří na to nemají. Já z toho nechci dělat elitářskou záležitost. Ministerstvo se ale vydalo jinou cestou, než bych se vydal třeba já. A vysoké školy, které jsou financované „per hlava“, to znamená na počet studentů, to nemohou udělat tak, že by jich vzaly jen půlku, protože by dostaly jen půlku peněz. A mohly by půlku lidí propustit, zavřít některé budovy. A to není to, co bychom chtěli, protože by to ohrozilo některé obory.
Ale stručně řečeno to funguje tak, že čím víc studentů, tím víc peněz.
Jistě. Ten tlak je naprosto zjevný. Současně to ale nebylo řízeno na úrovni středních škol, kde to pak v určitém momentu ministerstvo uvidělo, a následně to zjistily také kraje, které střední školy převzaly. Najednou uviděli, že hoří, tak začali různě rušit a slučovat některé školy, se všemi negativními jevy. Zase poměrně bez rozmyslu, protože co budeme dělat za pár let, pokud počet dětí poroste? No zkrátka jedna velká nekoncepčnost na všech úrovních. Takže to jsou ty problémy, které cítíme.
Přitom v zahraničí mívá vysokoškolské vzdělání větší část populace.
To je pravda. Ale ono se to velmi těžko srovnává. Když jsem si dělal takový přehled toho, jak funguje vysoké školství v USA, kde je to asi čtyřicet procent. Oni projdou třeba základním bakalářským stupněm a dál nepokračují a nebo to vystudují na lehčích školách. Mají školy velmi rozdílné úrovně a ty školy jsou odlišné i tím, že potřebujete peníze, abyste na nich vystudoval. Ty lepší, výběrové školy jsou velmi drahé. Když se na to necítíte, vystudujete na komunitní škole, která je velmi levná. To je struktura, která tady není. Není tady ani žádné hodnocení vysokých škol, takže se v tom těžko orientuje a nefunguje to jako organismus. Se zahraničím se to tudíž těžko porovnává, je to velmi odlišná situace.
A teď otázka za milion: vidíte z toho cestu ven?
To není za milion, to je za víc! No ano. Ale to jsou věci, které jsou neprůchodné. Je tam mnoho momentů, ve kterých je potřeba se poučit v zahraničí. Od takových věcí, jako že potřebujeme jednotlivé školy nejprve kvalitně vyhodnotit a zjistit, jaká je jejich kvalita. To se tady neděje. Z různých důvodů, mimo jiné protože jsme malá země, všichni se tady navzájem znají a neradi se hodnotí. Ministerstvo nikdy nedokázalo vyvolat to, aby došlo k nějakému hodnocení ze zahraničí. Už se o tom sice asi deset roků mluví, ale nedali to dohromady. Takže tady není hodnocení škol, nevíme, které jsou dobré a které jsou špatné. My bychom to nepotřebovali vědět jen proto, abychom udělali žebříček, potřebujeme to vědět proto, abychom věděli, kde se ty školy mají zlepšit, abychom věděli, kam máme dát peníze, co podporovat.
Druhá zásadní věc je to, že školy jsou příliš otevřené, je jich hrozně moc, je hrozně moc oborů a studenti mohou jít, kam chtějí. Na technických oborech chybí mimo jiné proto, že mohou jít na některé humanitní směry, které jsou sice fajn a mně se strašně líbí a jsou potřebné, ale chodí jich tam hrozně moc. Ti študáci tam chodí bez rozmyslu, co budou potom v životě dělat. Vůbec neuvažují o tom, jaká bude jejich kariéra, kam chtějí nastoupit.
A Centrum polytechnického vzdělávání asi úplně nepřispěje k tomu, že se budou rozhodovat jinak.
To asi ne. V tom jsem skeptický. Ale mně to zase tak nevadí, možná se vedení města rozhodlo, že chce podporovat tento typ vzdělání, budiž, na tom není nic špatného. Dokonce je to dobře. Ale mně to trošku připomíná: hele, máme tady díru, co do ní dáme? Dáme tři návrhy, mimochodem každý úplně jiný – jeden vzdělávací, druhý sportovní, třetí park. To mě zarazilo, vypadalo to jako hledání, co bychom tam napasovali. Navíc ty projekty nebyly míněny vážně. Objevil se nápad na volejbalové a tenisové hřiště. Nevíme, kdo ho měl, protože nevíme, co se děje na radě. A když na zastupitelstvu padla nevinná otázka, jestli někdo jednal s kluby volejbalovými a tenisovými, řekla paní starostka, že ne. To znamená, že to nemysleli vážně, jen to někdo plácnul a řekli si, že budou mít aspoň druhý projekt do seznamu.
Ty ostatní projekty působily jako křoví, taková stafáž k Centru polytechnického vzdělávání.
No právě. A zrovna k takové velké investiční akci na místě, které je docela výrazné, má předcházet široká diskuse, zjištění, jak to vidí občané. Ne že jim dám jen možnost přijít do skleníku, kde se o tom bude mluvit. Ale opravdu zjistit, jaké jsou tam preference. To nefunguje.
Jinými slovy dobrat se toho, co bychom tam chtěli, aniž bychom řešili, kde na to vezmeme.
Ano. Já s tím souhlasím. Samozřejmě můžu být označen za naivku, který si vymyslí, že tady chceme něco postavit, a pak zjistí, že na to nikdy neseženeme peníze. To se může stát. Ale můžu si udělat seznam alternativ, můžu vědět, co chci, s tím, že pokud to bude příliš drahé a neseženu na to peníze, tak mám něco dalšího, co vím, že město potřebuje a potřebuje to na tomto místě. K tomu nedošlo.
