Příběhy z ghetta: Rodina Langerova z Plačkovy ulice

Zastavme se dnes u domu číslo 9 na Plačkově ulici. Pozorný návštěvník si jistě povšimne zajímavého detailu, a to dveří v prvním patře tohoto domu, které zdánlivě postrádají jakýkoliv smysl. Jedná se zde o příklad takzvaného kondominia, typického jevu židovských čtvrtí, kdy jeden dům je členěn – vertikálně nebo horizontálně – mezi dva, popřípadě i mezi více majitelů.

Pro zmíněné dveře se tak nabízí dvojí vysvětlení. Je možné, že vlastníci prvního patra nemohli či nechtěli pro přístup do své části domu používat vchod v přízemí, a tak ke dveřím v patře přistavovali dřevěné schodiště. Anebo vzhledem k úzkým vnitřním dispozicím domu mohly dveře sloužit při manipulaci s nábytkem, kdy se pomocí lan nábytek vytahoval vzhůru či naopak stejným způsobem spouštěl dolů.

Dům číslo 9 patřil a stále patří rodině Langrově. Ze tří bratrů Langrových (jeden údajně zemřel již před válkou) dva prožili hrůzy holocaustu i války na vlastní kůži. Josef Langer, narozen 16. listopadu 1908, byl ženatý s árijkou, zásadní boskovický transport ve dnech 14. a 15. března 1942 jej tedy nepostihl. V koncentračním táboře Terezín se tak ocitl až 17. dubna 1944, pobyt zde přežil a v květnu 1945 se vrátil zpět do rodných Boskovic. Dle slov svého syna o zážitcích z Terezína nikdy nemluvil. Josef Langer působil před válkou jako správce židovských lázní, tuto práci vykonával i v letech poválečných. Zemřel v roce 1995 jakožto poslední příslušník boskovické židovské komunity a je pochován na místním křesťanském hřbitově. Na tom židovském se totiž od sklonku 40. let minulého století nepohřbívá.

Josefův mladší bratr Bernard, narozen 23. května 1912 v Boskovicích, původním povoláním krejčí, patřil k nevelkému počtu boskovických Židů, kteří aktivně bojovali proti nacistickému Německu na frontě. Emigroval v roce 1939 a stal se tankistou československé jednotky v rámci britské armády. Zúčastnil se bojů v Africe (Tobruk, El Alamein), vše přežil bez úhony a šťastně se vrátil domů. Shledal se se svými sourozenci a chtělo by se říci, že k této rodině byl osud milosrdný. Leč životní příběh Bernarda Langra skončil neuvěřitelně tragickým způsobem. On jako příslušník západního odboje nosil britskou uniformu, takzvaný battle dress, a v této uniformě běžně chodil i po válce. Měl ji na sobě i v onen osudný den 29. října 1945, kdy jel vlakem do Brna navštívit své známé a vlakem se také vracel zpět. V Doubravici nad Svitavou do jeho kupé nastoupila skupina sovětských vojáků. Jeden z nich při pohledu na cizí Langrovu uniformu zvolal: „Vot, eto German“, spolu s ostatními se na Langra vrhl a společně jej z jedoucího vlaku vyhodili. Bernard Langer byl těžce zraněn a při převozu do brněnské nemocnice zemřel. Je pohřben na boskovickém židovském hřbitově hned za spodní branou vpravo jako první Žid po 2. světové válce. Na jeho náhrobku můžeme číst: Bernard Langer, desátník čsl. obrněné zahraniční armády, 23. V. 1912 – 29. X. 1945.

Sestra bratrů Langrových Eliška Brzická (narozena 14. února 1902) strávila dobu od 7. dubna 1943 do 22. června 1945 v Osvětimi, domů se vrátila z Hamburku 6. července 1945, žila pak v prvním patře domu číslo 9 na Plačkově ulici. Její dcera Dagmar se jako studentka Vysoké školy politické a sociální v Praze seznámila s Rudolfem Battěkem, rovněž studentem této školy, v roce 1950 se stala jeho ženou a poté celoživotní oporou. Bratislavský rodák Rudolf Battěk, kdysi významná, dnes již pozapomenutá osobnost československé politiky, se od počátku netajil svým odporem ke komunistickému zřízení v tehdejším Československu a za své postoje byl často postihován, zejména pracovně, takže svou profesi sociologa musel nedobrovolně zhusta měnit za profese dělnické. V roce 1968 kromě jiných aktivit stál u zrodu slavného KANu – Klubu angažovaných nestraníků, za což se mu posléze normalizační režim patřičně „odměnil“. V komunistických věznicích strávil v době normalizace celkem 9,5 roku, do politiky se vrátil v listopadu roku 1989. Podílel se kromě jiného na obnově sociální demokracie, se kterou se však nakonec v nedobrém rozešel. Jako starý pán, vdovec, trávil závěr svého života částečně v Boskovicích. Dokud mu to dovoloval jeho zdravotní stav, pobýval řadu let od května do září v domě na Plačkově ulici. Zemřel roku 2013 v Praze ve věku úctyhodných 89 let. Při své průvodcovské činnosti jsem jej v židovské čtvrti často potkávala, vždy zdvořile pozdravil a já na něj ráda vzpomínám.

další seriály