„My nejsme xenofobové, ale jsme cizoplaší.“

Rozhovor s Jaroslavem Achabem Haidlerem. Herec ústeckého Činoherního studia dokumentuje židovské hřbitovy a v Boskovicích na pozvání Unijazzu uspořádal komentovanou prohlídku místního hřbitova. Návštěvníkům se dostalo strhujícího výkladu nejen o náhrobcích, ale o židovské kultuře a významu židovských zvyků a tradic. O tom všem a o Achabově pohledu na vývoj boskovické čtvrti i hřbitova jsme vedli po prohlídce rozhovor, který se stočil i na obecné téma soužití odlišných kultur.

Jaroslav Achab Haidler

Jak důležitá je v židovství kultura pohřbívání?

Já bych to opravil: ona je to strašně důležitá kultura lidskosti. Začíná už od porodu, pokračuje přes vzdělávání, přes péči o nemocné a o potřebné a končí to samozřejmě i způsobem, jak se zachází s nebožtíky. Každý člověk reje nějakou stopu do vesmíru a zaslouží si, abychom pro něj vyryli jednu extra stopu do hlíny, do matky Země, a už mu to nikdo nebral. Za obrovskou neúctu se považuje hanobení hrobů, neúcta k nim. Není to uctívání posmrtného kultu nebo posmrtného života, je to hluboký respekt k tomu životu tady a teď. A to je na tom pěkné.

Znamená to pro pozůstalé i nějaký závazek o hrob pečovat a navštěvovat ho?

Dvakrát nebo třikrát za rok se v liturgickém roce chodí na hroby, aby si člověk připomněl i vlastní pomíjivost. Když se nestarají příbuzní, tak se stará obec, protože obec se vnímá jako jeden celek. Dokonce je zde i náhrobek, kde leží paní, jejíž manžel asi propil statek, a v nápise je zmíněno, že kámen stavěl otec. Židovská tradice vždycky myslí na to, aby někdo – dědic nebo blízký příbuzný – ten náhrobek pořídil. Ale pečovala o něj potom celá obec. Pochopitelně čím blíž jsme k modernímu věku, tím víc si chodili na svoje hroby koukat.

Jak vznikla tradice pokládání kamínků na hroby?

Je hodně tajná, odborná i náboženská literatura vnímá, že kamkoliv přišel Abraham, postavil z kamenů oltář, může to být odtud. Přinášení kamenů je také trvalejší než kytka, která uschne. Bible říká: Co je člověk? Tráva, vítr na ni povane a ona není. Všechny tyhle věci říkají: kytky ne, to je rozmařilost, to je zbytečné. Začínali jsme u toho, že nejde o pohřeb, ale celý život je třeba dbát na humanitu. Neexistuje, že by Židé přišli a zlikvidovali německé hroby v pohraničí nebo je vykrádali. Tenkrát, dnes už možná taky. Neexistuje, že by se někdo nepostaral třeba i o nežidovského mrtvého, který se najde v polích. To jsou všechno zásadní věci. A v této péči o lidskost v nás je nejhezčí ten příběh, který říká: „Lepší kytky zaživa a kámen na rakev, než celý život kamení a kytky potom na rakev.“ To se dobře pamatuje.

Kamínek zároveň představuje vzpomínku na toho člověka?

Ano, kamínek není to, že zajdu do nějakého obchůdku před Olšanami, kde prodávají věnečky, svíčičky a kytičky. Ale ten kámen vezmu někde ve svém životě a řeknu si: jojojo, Boskovice, tam mi bylo dobře. A tahám ho tak dlouho, až ho někam dám. Buďto tomu, koho přijdu navštívit a řeknu: díky, tys mě naučil žít. A nebo přijdu na židovský hřbitov, tam ten kámen položím a řeknu: tady jsem byl já. A ten kamínek tam zůstává.

Kromě kamínků jsme u některých hrobů viděli i papíry se vzkazy nebo prosbami.

To jsou tradiční slavné hroby cadiků. Tam se dává léta letoucí takzvaný kvitl lachim, což je cedulička, která znamená zhruba totéž. Někdo někde má nějaký problém, medituje nad ním, patrně v komunitě, pak se všichni ti, kteří nějaké prosby k nebesům vyslali, podepíšou na papírek a jeden emisar, jemuž dali důvěru, jde až na to místo hrobu významného učence, někoho, kdo humanizoval Evropu nebo alespoň židovskou Evropu. No a věří se, že tam je lepší signál nahoru, všechny čtyři čárky, takže nebesa tímto komínem lépe slyší přímluvy. A ten papírek tam potom zůstane.

Takže to není tak, že by měl pomoci přímo ten svatý?

Ne ne, svatí neexistují. Někdo je svatější, někdo je prostřední a někdo je úplný průšvihář. Lidstvo se skládá ze všech. Svatý sám není k ničemu, na jeho hrob se chodí za Bohem, protože se věří, že tento člověk byl od Pánaboha poslaný a je významný, takže tady možná budou přímluvy slyšet líp.

Jaroslav Achab Haidler

Big Boss říká, že to je tvůj úkol

Jak se zrodil váš zájem o židovské hřbitovy a jejich dokumentování?

Největší zájem vznikl, když jsem byl ještě mladý, za hlubokého totáče. Nebyla jediná učebnice hebrejštiny, nebyly windowsy a nebyly hebrejské fonty. Tak jsem se chodil tak mazlit s těmi znaky, lezl jsem po všech jihomoravských hřbitovech a hledal jeden symbol – hada, který žere svůj vlastní ocas. To je nežidovský symbol a znamená v různých mystických dílnách věčnost. A hlavně to napovídalo, že to přišlo s nějakým polským hnutím, když vyháněli Poláky sem do Čech někdy kolem Chmelnického povstání, když tam dělali pogromy na Židy. Vypadalo to, že je to nějaká dílna.

Chtěl jsem vědět, jestli mi někdo může dát fotky nebo nápisy všech náhrobků, kde se ten uroboros vyskytuje. Spočítal bych si, jak to tam píšou, kdo to je, jestli je to stejná rodina, jestli pocházejí z Krakova a podobně. A dozvěděl jsem se, to bylo v roce 1999, že mají asi sto třicet šest kusých zápisů ze tři sta šedesáti hřbitovů a že není nic hotového. A jako v té pohádce to udělá cink, tak jsem si řekl: aha, to ti Big Boss říká, že to je tvůj úkol. A začal jsem se tomu věnovat.

Čekalo to na vás.

Sehnal jsem kamaráda, který dokázal udělat střeva databáze, takže je veřejná, nikdo za to neplatí, přijde si tam, napíše třeba Lederer a vyskočí mu z těch 46 tisíc náhrobků, které jsme stihli zpracovat, všichni Ledereři po celé republice. On si zjistí, které hledá, jestli mu to vychází na datum nebo na lokalitu, a pak si může rozkliknout obrázek. A jak jsme tady viděli, tak si potom přijedou tady k těm štajnům, nakřídují si je, vyfotí a zase odjedou. To je dobrá činnost.

Vzpomenete si, kdy jste byl poprvé na boskovickém židovském hřbitově?

To vím přesně. Na výletě před rokem 2002, a pak v tom roce 2002 jsme s boskovickým gymnáziem dělali projekt, kterému říkali Naděje – Hoffnung, to bylo po převratu takové moderní. Pak jsme tomu všichni začali říkat Machcid ha-Šekel. Bylo to německé gymnázium, toto gymnázium a byla to krásná práce. Akorát kdo sem přijde tak vidí, jak je to nepřehledné. Pokud není mapa, tak po dvou třech měsících už jsme nevěděli, který je který. Tím, že nejsem Boskovák a přijet sem je pro mě pět šest hodin vlakem, tak se toho dost poztrácelo a bude se to muset dělat znovu. Hodně toho mám, ale každý sokl je důležitý, protože kdyby náhodou místo baráku (márnice, pozn. red.) postavili náhrobky, tak se ještě mnoho dozvíme. Takže mám takové výčitky svědomí, že ty Boskovice… že zasedací pořádek této třídy nemám hotový!

Jaroslav Achab Haidler

Cit jako by chyběl

V jakém stavu byl a je boskovický hřbitov? Vy jste jich prošel hodně.

V děsivém. V této chvíli je to už dobré, náletové dřeviny šly pryč, i ty stromy dole, to nevadí, stromy odcházejí a je tam náhradní výsadba. Takže je čistší a prosluněnější a leccos se tady zvedlo. Kdybych se podíval na fotky, jak to vypadalo v této části, tak to bylo děsivé. To zase klobouk dolů před těmi, kteří se tomu věnují. Hlavně kameníky, kteří ty štajny zvedají. To je v pohodě. Ale tam, jak jsme se brodili, ta odcházející opuka, to je prostě děsivé.

Dá se proti tomu něco dělat?

Ne. Jenom se s tím smířit, protože vůle není.

A kdyby byla vůle, tak by to šlo?

Kdyby byla vůle, mohl někdo dodat lepší schéma než to, které pořídil pan Klenovský a které vůbec ničemu neodpovídá. Dalo se synergicky spojit síly, že by to tady někdo nafotil, už podle schématu, dalo se na tom pracovat. Zachytit epitafy a udělat z toho databázi výstupů těch rodin, které tady byly. Člověk přijde do ghetta, tam se prsí ceduličkou, že v tomhle baráku bydlel zakladatel rodiny Ticho, mají to tam trilingválně a ta hebrejština je špatná. Když se podíváte na rodinu Ticho tady na hřbitově, píše se to úplně jinak než tam. To jsou přece bazální věci. Mně to nevadí, ale vyzařuje to vyplňování okének modrých skutků a ne skutečný zájem.

To je přece blbé, když někdo někomu zkomolí jméno, jako kdyby vám místo Trumpeš říkal Tumpach. Přežijete to, ale bolí to. Známe se, někdo o mně mluví, dělá o mně dokonce cedulku a ani neví, jak se jmenuju? To je přece neúcta. A ti lidé to ještě umí, přijdou tam a říkají si: proč to tady dělají naší rodině, když tady píšou úplně o někom jiném? To jsou takové drobníčky, které prozrazují, že já si udělám svoje, ale cit jako by chyběl.

Ale nejhorší je zub času, ten tady opravdu bolí. Jinak jenom pochválit.

Byl pro vás boskovický hřbitov zajímavý i díky nápisům, které jste tady objevil? Jsou tady nějaké výjimečné?

To už musí zpracovat historikové. Když se podíváte, že já mám v databázi 46 tisíc jmen, nebo spíše položek, protože někdy je to v erozi, tak kdybych šel ještě genealogicky po každé rodině… To ne, to co já udělám do češtiny, to už si může vzít tabulky já nevím Petr Vítámvás nebo lidi, které to zajímá, a taky k tomu přispět. Na stará kolena, až oslepnu, tak budu Braillovým písmem číst digitalizované matriky. Zatím je potřeba bojovat s časem v terénu. Samozřejmě člověk z nápisů pozná, kdo to asi byl, ale to už pak musí potvrdit místní či alespoň oblastní, moravský historik. A tam se neděje nic. Každý si zkouší svou vědeckou činnost, já to chápu, ale ty údaje z toho se nevytěžují.

Jak se vám líbí opravená márnice?

Musím si na ni zvyknout a bojím se, že brzo bude zase v jiném stavu. Ale je dobře, že stojí. Překvapuje mě, že když někdo dělá repliku, tak proč ji neudělá přesnou podle dobových fotografií. To se musím přiznat.

V čem spočívá rozdíl?

Štít je příliš vysoký. A tím pádem zvětšuje celý masiv márnice. Když se člověk kouká, a já si ten hřbitov pamatuju, tak najednou tady není nic, jen velký svítící barák. Časem si zvykneme a ta omítka brzy zvlhne a zase půjde pryč. V každém případě jsem rád, že tu márnice je. Trošku mě mrzí, že ty kameny uvnitř nevypadají, že by prodělaly restaurování, a to je snad to jediné, co z té původní historické márnice zůstalo. Možná to zasloužilo větší péči. Ale ono se ví, že já a pan Klenovský nejdeme úplně paralelními cestami, tak aby to nevypadalo, že mu nasazuji psí hlavu.

Zatím jsme se bavili o hřbitově, jak se vám líbí celá židovská čtvrť, když se po ní dnes projdete? Pozorujete to tu během let a zároveň tu nejste pořád, jaký je váš pocit z toho, jak se čtvrť v posledních letech vyvíjí?

Jako po revoluci. Máme víc typů jogurtu, víc typů omítek a proběhly asi tři módy – omyvatelné barvy aligátor, plastová okna a tak dál… To ghetto tam schované je, mně nevadí, že se to vyvíjí, akorát když si někdo potřebuje ten svůj původní domeček vykrášlit až moc, tak to tam potom řve. Ale čtvrť své kouzlo pořád má, tam kolem Plačkárny a ta první půlka ghetta. Ten spodek sem ke hřbitovu je jakoby ztracený. Já kvůli tomu nepláču, vývoj takový je, stavělo se vždycky. Na původních katedrálách jsou zbytky románských kapliček nebo gotického zdiva, takže prostě takový je vývoj.

Myslím, že všichni, kteří se kolem ghetta motali, tak ho v sobě nesou, vzpomínky na něj mají. A že se bude nějakým způsobem měnit, je dobré. Pokud to nepohlídá památkář a Boskovice nemají městského architekta, který by to ovlivňoval, tak to nezachráníme. A zas tak velké neštěstí to není, přínos Židů Boskovicím je to dost zmapovaný – Plaček, Tichovci, Wassertrillingové. Škoda by byla, kdyby se to zbouralo úplně a postavil se tam nějaký supermarket. Jinak to není tak hrozné, jak to může bolet pamětníky.

Pokud tedy nebudeme mluvit jen o hmotných památkách, ale o odkazu židovské kultury – je o něj dnes ve společnosti zájem?

My nejsme xenofobové, ale jsme cizoplaší. A potom kreténi, to je rozdíl, kretén se bojí všeho. Nejsme ani necitliví na Židy, ale jsme židoplaší. Byly i doby, kdy byla velká židovská móděnka, Muk měl kapelu Shalom a každá kočena nosila Davidovu hvězdu na krásných ňadérkách, to byla dobrá móda. Ale už je pryč.

Myslím si, že poznávání židovského živlu je v téhle republice dobré, anitisemitismus je nulový, protože když někdo začne křičet, tak tři roky křičí tak, a pak se pustí do muslimů. To je vidět na Konvičkovi a předtím na modrookém doktoru Sládkovi, ten nedal cigošům ani halíř a najednou na ně zapomněl a bude tady bubnovat. To neřeším, tyhlety projevy. Ta židoplachost ukazuje, jako bychom cítili, že je to něco nepatřičného, že došlo k vyhlazování. Tak se o to lidi ne moc rádi zajímají a ti, kteří do toho jdou vědecky, to žerou hrozně moc, ale pižlají si to na svých židokonferencích. Ono to jde těžko dát i do lidí, aby si běžná majoritní společnost uvědomila, že to byli úplně normální lidi, akorát šli třeba trošku jinou cestou svých zvyklostí.

Proto strašně miluju ten příběh o židovce Zuzaně, která se u Vážné studny jako docela normální ženská pohádala se sousedkou, vykasala si sukni a ukázala holou. Pak se dostala k soudu a dostala za to pokutu 14 krejcarů. To jsou ty věci, které by měly být. Neidealizovat si Židy jako oběti, i když jsou to děsné oběti. Ale taky se jich nebát. Ale to je způsobeno oběma komunitami, majoritní i tou menší. Židi moc nechtějí, aby se jim vidělo do kuchyně, protože se sami trochu hledají. A ta velká společnost to buď obdivuje, nebo je filosemitská, nebo je trošku latentně antisemitská, protože Židi vždycky hrabali, jak si lidi myslí. Takže to chvíli potrvá. Hlavně se to musí žít na plné koule, pak to půjde.

Jaroslav Achab Haidler

Do vesmíru se vejdem

Debata se dnes netýká jen Židů, stojíme dnes před otázkou, jestli odlišné kultury vůbec mohou vedle sebe žít. Jste v tomto optimista?

Já jsem asi teda sluníčkář, lumpenkavárník a já nevím co. Myslím si, že to úplně normálně jde. Že dokonce i ty komunity a myšlenkové směry, kterých se bojíme, měly vždycky a mají svou vnitřní policii, jako byl židovský rychtář. Žádný muslim nemá holce šahat do rozkroku. Nikdo kromě ortodoxů si to nemyslí. My ani nevíme, kolik lidí třeba z katolického světa chystá dnes atentát na papeže, protože jsou taky ortodoxové. Tyhle lidi je potřeba hlídat jako nebezpečné lidi, jako teroristy. Všechny sakumprásk. Ale jestli k něčemu vypadá dobře Španělsko, jestliže jsme objevili Ameriku jen z peněz Židů a Arabů, co přišli islamizovat Španělsko, jestli nám rozkvět islámu přinesl medicínu, alchymii a číslice, tak logika věci říká, že kdyby to bylo tak nebezpečné, jak to říká kdejaká Langšádlová nebo chraň příroda Samková, tak už dávno naše kultura není, protože je nemocná a oni jsou tu od nějakého sedmého století. Takže to nemůže být krvelačné. Do vesmíru se vejdem.

Problém je, že nemůžu někomu nosit automat s coca colou, když ho nechce. No a ten jejich příliv sem? Ti, co jdou za ekonomikou – a nedělali jsme to do osmašedesátého a ještě po něm jinak – no tak ti se pokazí a na toho svého musulmanského Pánaboha zapomenou. A ti, kteří jsou jsou normální a drží se Boha po musulmansku, tak se s náma normálně dohodnou. A těch pár magorů, to je jiná věc. Vezměme si, kolik je milionů muslimů a stačí čtyři, aby vybouchla nějaká diskotéka. To jsou naprosto kreténské představy, že je tady nějaké ohrožení. Kultury mohou žít mezi sebou.

Vždyť i tady bylo všechno: kdo nemá židovské geny, švédské geny ze třicetileté války? Tady opravdu šoustal kámen cihlu a to dobré zůstalo. My nevíme. Hrajeme si na nějaké druidy, ořezáváme chráněné jmelí. Ale přišli divocí Slované, v podstatě barbaři, a ty druidy do sebe vcucli. No a máme tady českomoravské osídlení, které se vyvíjelo dál. Kultury spolu umí žít, protože potřebují okukovat věci.

Takže nám to může naopak prospět? Když budeme okukovat, můžeme se posunut někam dál?

Jestliže někomu prospěje to, že si vyrovná svou vinu, svůj mindrák, své provinění, tak nám to určitě prospěje. Nás usvědčuje z toho, proč to tady je, to, co máme v našem slovníku. My jsme před dvěma sty lety zajeli do Indie pro kakao, pro rajčí peří, pro otroky jsme si jezdili do Afriky a na památky a posléze pro ropu tam, odkud to teď všechno přichází. V češtině a ve všech evropských jazycích existují rozvojové země a třetí svět. To nebyli naši partneři. My jsme tam vnesli civilizaci, abychom je vykradli. A oni si teď jdou pro to, co jim dlužíme. To je samozřejmě obraz, židovský obraz, ale nám to pomůže. Najednou přehodnotíme věci.

Vždyť to je hrozná sranda, my křičíme: „Přinesou nám šaríju, budou kamenovat ženský!“ A co domácí násilí? O tom se mlčí? „Žena má být zahalená!“ No nemusí být povinně úplně hanbatá. Piercing v pupíku je pěkný, kérka je škoda, protože to časem zvrásčí, ale to je její věc. Před pár generacemi, kdyby se takto prošla holka, tak ji báby z Boskovic ukamenují. A to nejsou žádné Arabky. Tak co děláme za hysterii? Fakt nevíme vůbec nic. A to je právě to, že to lidé nevědí.


Provoz novin vyžaduje hodně práce a peněz. Ohlasy už třetím rokem dotujeme z vlastní kapsy, protože v nich vidíme smysl a možnost zlepšit život v našem regionu. Našli jsme dostatek čtenářů, kteří mají o naše texty zájem, ale zatím jen málo těch, kteří by nám přispěli finančně. Navzdory tomu ale nechceme naše texty uzamykat jen pro platící, záleží nám na tom, aby se dostaly k co největšímu počtu čtenářů. Jestli nás rádi čtete, zvažte prosím pořízení předplatného. Můžete si nás předplatit na webu i na papíře; bez dostatečného počtu platících čtenářů zanikneme.

další rozhovory