Rozhovor s Jiřím Vorlickým, fotbalovým trenérem, osobním koučem, bývalým profesionálním fotbalistou a snad se dá říci i bývalým občanským aktivistou, který zastavil výstavbu dinoparku v Doubravách. Povídali jsme si hlavně o fotbale, od probíhajícího Eura až po nové metody výchovy mladých fotbalistů. Ale také o Doubravách, farmě a nemocné společnosti.
Jirko, jak moc sleduješ Euro a jak se ti líbí fotbal, který se tam hraje?
Viděl jsem tři zápasy.
To není moc. Tři byly ty naše.
Náš jsem viděl jeden, se Španělskem. Vzhledem k tomu, že dlouhodobě vidím do toho, jak se dělá fotbal u nás a jak v zahraničí, tak to moc nesleduju. Prvním utkáním jsem se chtěl jen přesvědčit, jestli má cenu čas u obrazovky trávit, a přesvědčilo mě, že nechci.
A proč? Není to hezký fotbal?
Nemůžu říct, jestli je, nebo není hezký. Každá země hraje nějaký svůj styl, kterým se prezentuje. A Česká republika je dvacet let pozadu – v rámci vývoje a výchovy dětí, i dospělého fotbalu. Proto jsem při prvním zápase viděl, že mě nic nového nečeká. Když sleduji španělský nebo anglický fotbal, dívám se na soutěže, které se hrají tam a mají určitou úroveň. A na Ligu mistrů. To sleduju přes rok, když je horší počasí, ale ne teď v létě, když můžu čas trávit jinak.
Dá se popsat, v čem jsme hlavně pozadu?
Museli bychom to rozdělit na dva pilíře: jedna věc je sportovní stránka a druhá výchovná stránka. V zahraničí se ve vyspělejších zemích děti vychovávají nejprve k tomu, aby se staly určitými osobnostmi. Dlouhodobě se rozvíjí osobnost člověka, nejen jeho sportovní stránka. Neplatí to jen ve fotbale, ale obecně ve sportu. U nás se díváme na aktuální stav, nerozlišujeme věkové rozdíly, fyzické zvláštnosti. Na tohle všechno se venku dbá, my na to nemáme dostatek fundovaných lidí a odborníků, kteří by s dětmi dlouhodobě pracovali. Proto je výsledek tam, kde je.
Někteří komentátoři říkají, že kromě tohoto dlouhodobého vznikl i problém krátkodobý – že se mužstvo nepodařilo na turnaj vyladit a tým nezahrál na maximum svých možností. Třeba v kvalifikaci předváděl lepší výkony.
To má co do činění s tvorbou týmu a je úplně jedno, jestli je to ve firmě nebo kdekoliv jinde, kde si ředitel buduje tým. Ve sportu je to stejné. Já nevím, jakým procesem prošel náš reprezentační výběr, nevidím do vnitřního prostředí a vztahů, které tam budují. Ale za tak krátkou dobu, kdy se skládala reprezentace pod novým trenérem Pavlem Vrbou, rozhodně nejsme schopni ten tým vytvořit.
Takové podmínky mají ale všichni, ne?
Právě že ta zahraniční mužstva mají nastavený systém výchovy, takže týmy tvoří už od nějakých 14 let. Systematicky pracují na svém herním stylu a systému, pak pouze vyměňují hráče dle aktuální formy. Když tam vezmou pět fotbalistů, každý z nich ví, co má hrát.
To u nás není?
Není. A zadruhé se vrátím k té výchovné složce: tam je pro každého hráče čest, když může reprezentovat, kluci si jdou fotbal užívat. U nás jsou hráči pod obrovským tlakem a obrovským stresem a neumí se s tím vyrovnávat. Nejsou mentálně odolní. Venku odolní jsou, a to bych se zase musel vrátit k tomu, že to začíná od výchovy těch nejmenších.
Už v dětství se musí položit základ pro to, abys vychoval mentálně odolného fotbalistu?
Od 8 do 12 let je první fáze. A pak to pokračuje dál.
Byli jsme stroje
Jak ty ses dostal k fotbalu?
K fotbalu jsem se dostal tak, že jsem začal hrát hokej…
To je zajímavá cesta.
…a po půl roce mně řekl Miroslav Moskal, velmi uznávaný boskovický hokejový i fotbalový trenér, ať jdu hrát i fotbal.
Rozpoznal, že pro to máš dispozice?
Asi ano, určitě si toho všiml. Byl jsem všestranný sportovec, jako většina mých vrstevníků, my jsme uměli hrát všechno. Přišel jsem to zkusit a hned v prvním utkání jsem dal asi šest gólů.
Takže pochopili, že to s tebou nebude jen tak.
Už tenkrát si to nějak sedlo.
A nakonec se z tebe stal profesionální fotbalista?
Zhruba do čtrnácti let jsem to pořád kloubil i s hokejem, ale pak jsem se musel rozhodnout. Fotbal zvítězil, protože jsem v té době už měl nabídky, abych přestoupil do lepších klubů. Nejprve do Blanska, které hrálo nejvyšší celostátní soutěž v dorostenecké kategorii. Dva roky nato jsem přestupoval do Zbrojovky Brno. Start byl velmi rychlý. Pak jsem putoval do druhé ligy do Poštorné. Pak do Mostu a z Mostu jsem šel krátce do Petry Drnovice.
To už byla první liga?
Ano, tehdy Gambrinus liga. Z Drnovic jsem se krátce vracel do Boskovic, byl jsem ještě hráčem Mostu. To byly takové zajímavé věci – soudil jsem se s Mostem, protože mi končila smlouva a oni mě nechtěli pustit do Drnovic. Půl roku jsem nemohl hrát, arbitrážní komise potom rozhodla v můj prospěch. Trest jsem nedostal, ale půl roku jsem nehrál, takže jsem byl tady v Boskovicích jako hrající trenér. Pak jsem měl opět povolený přestup a šel jsem do Jihlavy. A tam jsem ze zdravotních důvodů ukončil kariéru.
Musel jsi skončit kvůli zranění?
Bohužel jsem měl zranění velice častá, takže posun do nejvrcholovějšího fotbalu mi zastavil zdravotní stav.
Bylo tehdy jasné, že se chceš fotbalu věnovat profesionálně dál – i když už ne jako hráč? Nebo jsi stál před otázkou, jestli nedělat něco zcela jiného?
Můj vývoj byl zvláštní už na začátku. Já jsem se od mládí zajímal o zvířata, o psy a o koně, chtěl jsem se hlásit na zemědělskou školu. Do toho přišla nabídka a pro mě velké rozhodování, jestli fotbal, nebo to, co mě baví. Ale fotbal mě bavil taky. V té době už byl ale položený základ pro to, abych se mohl fotbalem docela dobře živit, takže tehdy vyhrál fotbal.
Jenže přišla zranění, nebyl jsem na tom zdravotně úplně dobře, takže jsem třeba půl roku odváděl výborné výkony a pak jsem půl roku vůbec nehrál. Byl jsem mladý a strašně moc mě to psychicky sráželo. Nevěděl jsem, co bude a nebude, začal jsem o životě přemýšlet trochu jinak. Věděl jsem, že musím hledat další alternativu k hraní fotbalu. Začal jsem se vzdělávat, abych se mohl stát trenérem.
Takže plán stát se trenérem vznikl v době, kdy jsi ještě hrál?
Tenkrát mě ještě nic jiného nenapadlo, protože jsem byl vtažen do fotbalového prostředí. Přemýšlel jsem, co dělat, když kluci trénují a já nemůžu. Něco jsem dělat musel. Byl jsem zvyklý trénovat ráno, odpoledne i večer, obětoval jsem fotbalu i vzdělání, studoval jsem dálkově na učebním oboru. V té době nikoho nezajímalo, jestli někdo půjde na střední školu s maturitou nebo na vysokou, fotbalisté byli naopak tlačeni k tomu, aby měli co nejméně školy a co nejvíce sportu. Tímto procesem jsem si prošel. V tom prostředí jsem byl, ale chtěl jsem nezahálet, takže jsem začal trénovat malé děti. S tréninky jsem pomáhal všude tam, kde jsem hrál, přicházel jsem tomu víc a víc na chuť, a když jsem pak nemohl hrát, trávil jsem čas s dětmi.
A po skončení hráčské kariéry jsi dostal možnost profesionálně trénovat?
Hrál jsem do šestadvaceti a budoval si nějaké základy, aby nějaký zájem o mou práci pak byl. A on byl.
Mluvíš o ne úplně dobrém systému výchovy mladých fotbalistů. Pozoruješ to i na sobě? Byl jsi také v něčem oběť tohoto systému?
Podotknul bych, že od roku 2010 se vzdělávací systém trenérů a hráčů v České republice hodně změnil. Ale dnes je teprve rok 2016, takže je to v plenkách. Dnes je nastavená cesta, za deset patnáct let to budu vidět určitě pozitivněji než teď. Současná realita má historický podtext. To, co bylo do roku 2010, samozřejmě ovlivnilo nejen mě, ale všechny spoluhráče, se kterými jsem hrával. Ale jde i o charakter jedince a rodinu, kde vyrůstal. Já jsem měl výhodu, že jsem měl vždycky dobré zázemí. To mi pomohlo, i když jsem byl negativně ovlivněn fotbalovým prostředím, což říkám na rovinu – tam se k výchově vůbec nesměřovalo, důraz byl kladen na výkon a aktuální formu, nikdo se nezajímal, jak se člověk cítí nebo jaké má vzdělání. Prostě jsme byli stroje. Daří se ti – hraješ, nedaří se ti – něco se sebou dělej. A to po psychické i fyzické stránce, když bylo nějaké zranění, nebyly takové možnosti jako dnes. Když to sečtu, o vzdělání, psychický stav a fyzickou stránku se dřív nikdy nikdo nestaral. Proto jsou dnes dvě třetiny mých bývalých spoluhráčů na alkoholu, automatech a tak dále.
Opravdu je to až tak drsné?
Ano. Málokdo, koho potkám, dělá trenéra, málokdo se o sebe dokáže postarat v normálním životě. Bavím se o opravdu vrcholových hráčích, kteří měli od 18 do 35 let smlouvu, najednou skončili s fotbalem a neví, co dělat.
Žít hrou, ne výsledkem
Ty teď děláš konkrétně co?
Neživí mě jenom fotbal, ale je pro mě pořád primární. Dělám profesionálního trenéra ve Zbrojovce Brno. Mám na starosti úsek u mládeže, věnuji se práci s individualitou. Pracuji s hráči od 15 do 19 let na technicko-taktických a mentálních dovednostech. To je to, co za nás nebylo. Pak spolupracuji s trenéry, nastavujeme metodiku činnosti, aby na sebe systematicky navazovala, aby to pro kluky přinášelo systematický rozvoj. To je moje aktuální primární činnost. A přitom vzdělávám trenéry B a C licencí v rámci celé republiky. A dělám přednášky.
Můžeš nějak popsat, jak se snažíte s hráči pracovat, aby to nebyla právě jen ta orientace na výkon?
Záleží na věku dětí. Uvedu příklady. Na začátku chce dát rodič dítě na nějaký sport a rozmyslí se třeba pro fotbal. To dítě má většinou pět a půl až šest let, v tomhle období rodiče obvykle začnou chtít, aby dítě něco dělalo.
A to je v pořádku – je to příhodný věk?
Ano, začít sportovat se dá už ve čtyřech nebo v pěti letech. Ale sportovní činnost by měla být spontánní, neřízená. To znamená ne specifická v tom, že dělám fotbal nebo hokej. Do osmi let je hlavní všestrannost, takže i když rodič přivede dítě na fotbal, měl by si zjistit, kdo je bude trénovat. A pokud ten trenér vede tým už v tomto věku jen k fotbalu a nic jiného ho nezajímá, tak se dopouští přesně toho, čeho se kdysi dopouštěli na nás. Tenkrát to ale nevěděli. Je to jednostranné zatížení, dochází k disbalanci, později dojde k psychické únavě a ještě k tomu se tlačí na výkon. Správná je spontánní činnost, řekněme senzomotorické učení.
Když to zjednoduším, není potřeba, aby byl malý fotbalista pořád v kontaktu s balonem.
Vůbec ne. Naopak, měl by dělat aikido, judo, florbal, basketbal – měl by umět všechno a je jedno, jaký sport bude dělat. Do osmi let by měl trenér fotbal trénovat třeba dvakrát týdně, ale během týdne si musí najít čas, aby to jednostranné zatížení vykompenzoval. A nebo to dělat přímo v tréninku. Dnes už jsou metodické postupy i pro fotbalové trenéry, takže vědí, jak to mají dělat.
A v osmi letech se to posune dál?
To už může být trénink trochu víc zaměřen na fotbal. Ale ke kompenzaci pohybové aktivity musí docházet neustále, tréninkový proces musí být rozložen tak, aby se zatěžovalo celé tělo. A samozřejmě i hlava.
A kdy přijde na řadu soutěživost?
Ta tam může být už od těch pěti šesti let, ale jde o to,s jaká soutěživost. Třeba vyhrát závod na deset metrů v běhu. Soutěživost je nutné chápat tak, aby děti nebyly zaměřeny na výhru, ale na to, jakým způsobem vyhraju. Fotbal s dětmi do osmi let třeba ještě vůbec nemusíme hrát na výsledky, na dvě branky proti sobě, a kdo ze dvou týmů dá víc gólů, vyhraje. Dá se hrát bez brankářů, na více branek – ať dá gól každý, kdo se míče dotkne. Z toho má dítě radost, nepočítá, jestli vyhrává, nebo prohrává, ale žije hrou, pohybuje se, střílí, dává góly a není zaměřené na výsledek.
Když je dítě naopak zaměřené na výsledek, obvykle si moc neuvědomuje, co na hřišti dělá. Neví, kdy má obejít hráče, kdy má přihrát, jak má zpracovat míč. Když děti zaměřím na výkon a výsledek, tak je tohle všechno nemůžu naučit, protože jejich pozornost je v brance. Když bude na hřišti stát překážka, je dítě schopno do ní narazit. Chce dát gól, ale nevnímá souvislosti, které vedou k tomu, jak gólů dosahovat. Je to složitý proces.
A řekněme běžný zápasový rytmus by měl přijít u hráčů kdy?
Záleží v jaké kategorii. Když vezmeme zájmovou činnost, jako třeba v Boskovicích a okolí, kde děti hrají okresní a krajské soutěže, tak do dvanácti let by se měly fotbalem opravdu hlavně bavit a rozvíjet svoje dovednosti, být zaměřené na to, co a jak dělají. Od dvanácti se může ten, kdo je na tom dobře, posunout do výkonnostní soutěže, tam už je to specifické. A v patnácti se ti, kteří projdou sítem, dostanou do těch nejlepších klubů a hrají na vrcholové bázi. A ti, co to dělají zájmově, by měli mít celou dobu vedení, které respektuje, že to dělají pro radost.
Jak rychle jako trenér poznáš na dítěti, jestli má na to, tím sítem projít a hrát na vrcholové úrovni?
Bohužel se to často děje, ale ve skutečnosti se to nedá úplně odhadnout. Ze začátku je nejdůležitějším faktorem pohybová kultura, takže není ani tak důležité, co dítě umí, ale jak rychle běhá, jak je obratné, koordinačně zdatné. Dále jestli má v sobě vítězného ducha. To znamená, že i když prohrává – třeba ten závod v běhu – tak chce vyhrát, chce to zkusit znovu. To jsou první známky toho, že má cenu s ním pokračovat. Má chuť a chce na sobě pracovat. Ale talent se poznat nedá, protože zhruba až do patnácti let mají výhodu akcelerovaní hráči, kteří narostli a jsou rychlí. Mají výhodu před těmi, kteří ještě nenarostli, a trenéři je často staví právě kvůli výsledku. K ostatním akcelerace přijde třeba až v patnácti letech s nárůstem svalové hmoty, do té doby jsou opomíjeni a nehrají. Proto bych do patnácti let vůbec nevybíral. Z vrcholového hlediska se samozřejmě dá něco odhadnout už ve dvanácti letech, ale to jsou první náznaky. Úplně je to možné až s dorovnáním biologického věku, mezi hráči stejného ročníku je biologický rozdíl čtyř až pět let, takže se tím nemůžeme řídit.
Jak to chápou rodiče? Musíte se potýkat s tím, že také očekávají hlavně výsledky?
Pokud je jim to vysvětleno, tak to dost rodičů pochopí a dokáže ovlivňovat i zbytek skupiny. Problém je v tom, že je málo lidí, kteří to dokážou vysvětlit nejen odborně, teoreticky, ale přímo rodičům v praxi. A to je základ. Kdyby rodiče informace měli, nebudou tlačit tak, jak tlačí. Pokud to tak není, pak si často ani trenéři nedovolí ovlivňovat tuto skupinku egocentricky zaměřených rodičů.
Jaký je dnes zájem o fotbal? Je to pořád sport číslo jedna, nebo se to mění?
Jak kde, ale obecně je fotbal stále sport číslo jedna. Zaprvé je velice levný na nákup potřeb pro děti, zadruhé má stabilní kvalitní PR, a na to rodiče stále slyší.
A je to pořád hra hlavně pro kluky, nebo přibývá i dívčího fotbalu?
Řekl bych, že holek přibývá, ale že bych toho byl nějakým velkým zastáncem, to ne. I když samozřejmě pokud chtějí hrát, ať hrají. Je to taky jenom sport.
Systém běží jen za pomoci síly
Nezmínili jsme ještě jednu věc, která českému fotbalu patří – a to je to, že není příliš důvěryhodný. Ani letošní konec nejvyšší soutěže tomu nepřispěl, minimálně vyvolával pochybnosti. Jak moc to fotbal ovlivňuje?
Tyto otázky si kladu dvacet let. Od doby, co jsem začal trénovat a ještě jsem hrál. Zažil jsem doby, kdy mezi nás přišla nějaká osoba a řekla: tenhleten zápas dopadne tak a tak.
To jsi zažil?
To jsem osobně zažil, sebral jsem se, šel z kabiny pryč a toho utkání se nezúčastnil. Ty doby tady byly. Přetrvává to, ale asi už ne v takové míře.
Takže se to lepší?
Když jsem si pokládal tyto otázky, musel jsem si říkat, že tady nejde o fotbal. Fotbal je u nás nejmasovější, tak je to tam hodně vidět, ale i fotbal je stejně jen součást naší společnosti a našeho systému. A naše společnost není o nic lepší než fotbal, ani o trošku, to jsem měl možnost poznat, když se pohybuju mimo fotbal. Takže bych neřekl, že fotbal je zásadně jiný.
Nemocný fotbal je projevem nemocné společnosti?
Přesně tak. Ve fotbale je spousta kvalitních a výborných lidí, kteří by s tím mohli ze dne na den seknout. Ale kdyby to udělali, dali by příležitost lidem, kteří ho nezdravě ovlivňují. Dobrých lidí je ve fotbale moc, drží ho nad vodou a o nich se neví. Vidět jsou ti, co tam nemají co dělat. Můžu otevřeně říct, že se neztotožňuji s tím, jaké máme vedení fotbalové Asociace, i když pro ni pracuju v rámci metodiky. To jsou lidé, kteří na mě nemají vliv, já z nich nejsem živ a nezasahují do mé práce. Já do jejich činnosti taky nezasahuju, ale můžu si dovolit říct otevřený názor. Pokud někdo mluví o morálních hodnotách, tak by se tak měl chovat a neměl by v těchto funkcích vůbec být. A takových je tam víc. Zopakuju ale, že nejde o fotbal, jde o celou společnost, fotbal je jen její součástí.
Jsi ale optimista a věříš, že se to mění k lepšímu?
Jsem přesvědčen o tom, že naše společnost se mění k lepšímu.
Takže i fotbal?
Takže i fotbal. Jen to bude strašně moc dlouhou dobu trvat. Ale jako máme alternativní způsoby vzdělávání, tak přesně stejně je to ve sportu. Jsou lidé, kteří nabízejí alternativu metodik k rozvoji, ke sportovnímu výkonnostnímu růstu, a jsou ti, kteří jedou v zažitém systému. Tak je to ve všem, i ve sportu. A já se řadím k těm alternativním, protože pro mě je alternativa něco, co funguje. Zatímco systém dokazuje, že nefunguje a běží jenom za pomoci síly.
Část věcí, které říkáš, by se dala přinést i na politiku a veřejné záležitosti. Co tvoje angažmá občanského aktivisty, je to uzavřené?
Kdybych měl informace a čas, je možné, že bych se více angažoval. Od mé občanské aktivity uběhlo několik let. Hodně mi to pomohlo k mému dalšímu profesnímu i osobnímu rozvoji, byť jsem byl nucen odejít z Boskovic, nakoplo mě to a pomohlo mi to. Zároveň mi to ale sebralo možnost sledovat dění zde, nemám na to vůbec čas. Nevím, co se tady děje, takže se nemůžu k ničemu vyjadřovat. Tehdy jsem byl tady, byl jsem přímo u zdroje, mluvil jsem s lidmi a věděl jsem, kdo je kdo. Teď to nevím.
Při kauze dinopark jsi byl ty, ale i s dalšími lidmi obviňován, že to všechno děláte jen pro své zviditelnění a chystáte si půdu pro vlastní politické angažmá. To se nepotvrdilo. Upřímně: uvažoval jsi o tom tehdy, nebo ti to ani nepřišlo na mysl?
Přišlo mi to na mysl, protože když jsem se začal angažovat, všimli si toho další lidé – a ti tě chtějí získat na svoji stranu a nabízí ti možnosti. Zvažoval jsem to, protože mi nebylo jedno, co se děje. Ale nebylo to tak, že bychom něco dělali, abychom se zviditelnili, ale až tím, že jsme vytvořili naši petici, začaly teprve poté přicházet nabídky. Petice neměla nic společného s tím, že by se chtěl někdo hrnout do politiky.
Nakonec ses ale stejně rozhodl do ní nejít?
Myslím si, že by byla škoda zůstat v ten moment tady a zabít tu možnost jiné zkušenosti, kterou jsem dostal – jít mimo Boskovice, mimo region a ukázat, co umím. Uplatňovat dál svoje schopnosti a získávat další zkušenosti. Z toho důvodu jsem rád, že jsem nad tím víc nepřemýšlel, bylo to jednoznačné, politika už v tom nehrála žádnou roli.
Říkal jsi, že se neživíš jen fotbalem. Můžeš říct, co dalšího děláš?
Míří to zase do minulosti, zajímal jsem se vždycky o zvířata, ale také o psychologii. V rámci sportu to u nás bylo tehdy nenormální.
Navzdory tomu, že se pořád opakuje, že výkon záleží na hlavě?
Šedesát až sedmdesát procent výkonu tvoří mentální stav. Tedy hlava. Já jsem se postupně začal vzdělávat v oblasti koučování, což je dnes samostatný obor, který nemá nic společného s koučováním sportovců. Je to průvodce lidí v jejich životě, osobní nebo firemní kouč, tímto směrem jsem se začal v roce 2012 profilovat.
Takže už nekoučuješ jen sportovce?
Nejen sportovce, ale lidi, kteří si chtějí nastavit svoji cestu. Koučování neznamená, že jim říkáš, jak to mají dělat, ale pomůžeš jim najít jejich směr – efektivním pokládáním otázek, uměním naslouchat. Paradoxně nejvíc klientů mám z řad fotbalových trenérů, kteří díky tomu, v jakém jsou stresu, vůbec nevědí, co si počít se svým životem. To mě na tom hrozně baví, napravujeme a uspořádáváme jejich život. A oni se pak začínají bavit i fotbalem a přenášejí to na své svěřence. Protože už vědí, co chtějí dělat ve svém životě mimo fotbal.
A co tvůj život mimo profesi? Ten je pořád spjatý s Boskovicemi a s farmou v Doubravách?
To souvisí s mými osobními prožitky a s tím, co poznávám. Farmička se jmenuje Život prožitků a je situovaná tak, aby nemuselo docházet k žádným zásahům do přírody, nechci tam žádné sítě a podobně. Je to takový můj osobní projekt, který slouží k sebepoznávání. Zpřístupnění plánuji v roce 2017. Momentálně tam jsou koně, kozy, ovce. Přijíždí sem za mnou lidé a hledají cestu k sobě. I skrze farmu, to prostředí v sobě má určitou sílu.
Jak to prostředí působí?
To si musí každý prožít. Není tam žádný cílený program. Pojďte, přijeďte, podívejte se – pokud se vám tady líbí, jste vítáni. A pokud potřebujete v něčem pomoct, zeptejte se. Nic řízeného, nic organizovaného. Je to kus krásné přírody, jako celá ta lokalita od Doubrav dozadu. Mám k tomu místu blízko a chci, aby i další lidé měli možnost to poznat.
Máš ještě obavy o budoucnost této lokality?
Myslím, že jsme udělali maximum pro to, aby se lidé mohli vyjádřit. Já už nebudu ten, který bude vyvíjet aktivity a chránit to místo. Obracelo by se to proti mně, vzhledem k tomu, že tam mám pozemky. Takže obavy mám, ale měli by si to chránit sami občané. Už by se neměl nikdo spoléhat na to, že přijde nějaký jednotlivec a sepíše petici.
Že zase Jirka Vorlický zvedne prapor.
To už ne. Tenkrát to byla velká náhoda, že jsem se o tom na poslední chvíli dozvěděl a znal jsem i ty věci v pozadí. Věřil jsem, že má cenu s tím jít ven, přestože tam mám pozemky. Dnes už tam toho moc ovlivnit nemůžu. Obavu mám a budu mít, ale nebudu ten, který to bude zachraňovat.
