„Kuchařku jsem v životě nevydal, tak hluboko jsem naštěstí nepadl.“

Rozhovor s nakladatelem Františkem Šalé. Na pultech knihkupectví aktuálně najdete zcela novou publikaci o životě a díle umělce a boskovického rodáka Františka Řehořka. Kniha Malíř František Řehořek je jedním ze čtyř set titulů, které František Šalé vydal ve svém boskovickém nakladatelství Albert.

František Šalé

Proč jste se rozhodl vydat knihu právě o Františku Řehořkovi?

S historikem boskovického muzea Petrem Vítámvásem se často bavíme o všem, co nás zajímá, častým námětem jsou samozřejmě knihy. Vzpomínali jsme na zdařilou výstavu obrazů Františka Řehořka v Muzeu Boskovicka, což už bylo nějakých devět let zpátky. Shodli jsme se, že by si František Řehořek zasloužil nějakou knížku – stejně jako má další z boskovických rodáků umělec Otakar Kubín – klidně i malou s několika obrázky a vzpomínkami. A to bylo před dvěma lety, kdy jsme se rozhodli, že se pokusíme knihu vydat. Mně se do toho popravdě moc nechtělo, ale když jsme postupně začali shánět podklady pro knihu, kniha najednou dostávala úplně jiné obrysy. Jako vydavatel mohu říct, že příprava a vydání této knihy nás všechny stálo mnoho energie.

Bylo to hlavně kvůli tomu, že se moc neví, kde všude Řehořkovy obrazy vlastně visí?

Ano, to se opravdu neví. Ale vyplývá to z logiky věci. My například našli čtyři obrazy, které měly totožný motiv. Vysvětlení je prosté – vidíte nějaký obraz, který se vám líbí, a chcete jej také. Malíř si chce vydělat na živobytí, namaluje obraz se stejným motivem, ale už si nenapíše, kde ten obraz skončil. My se přes různé lidi dozvídali, kde by vlastně Řehořkovy obrazy mohly být. Takže to byla trochu detektivka. Nakonec se nám podařilo sehnat víc než dvě stě obrazů, z nichž je převážná část v knize uvedena. A už teď vím o dalších dvaceti, které jsme do knížky nedali a které třeba ani syn Vladimír neznal.

Jaké obrazy jste do knihy zvolili?

Ze dvou set zapůjčených obrazů jsme vybrali reprezentativní vzorek, který ilustruje rozmanitost námětů Františka Řehořka. Hlavních obrazových motivů je několik – jsou to samozřejmě lidé v krojích, pro malíře typičtí, a mnou nejvíce oblíbená díla. Dále nejrůznější nádherné kytice a květiny, ale také krajiny a místa. Takže si zde můžete prohlédnout podzim v Pilském údolí, Pavlovskou cestu, roční období na Kořenci, pohledy z malířova domu na zahradu nebo třeba vratíkovský kamenolom. Pro mě osobně je důležité a mám radost, že se mi podařilo sehnat dva obrazy ze starého boskovického židovského města, to je velká rarita.

Kde všude se nakonec Řehořkova díla nacházela, a bylo složité obrazy od lidí do knihy získat, nebo vašim požadavkům vyšli vstříc?

Nebylo to složité, ale spíše časově náročné, rok a půl jsme obrazové podklady shromažďovali. Největší část obrazů měli soukromí majitelé a také obec Kořenec, další jsme si zapůjčili z nejrůznějších institucí, jako je třeba Moravská galerie v Brně, Moravské zemské muzeum, Muzeum regionu Boskovicka, Galerie Cordia a mnoho dalších. Takto jsme se dostali ke spoustě lidí. K mému velkému překvapení – nutno říct, že příjemnému – ani jeden z nich neřekl, že s nafocením a uveřejněním v knize nesouhlasí. Určitým problémem bylo nafocení obrazů, protože ne všechny se daly fotit v ideálních podmínkách, takže jsme velmi často museli improvizovat. Focení se zhostil Jaroslav Švec, kterému se podařilo udělat kvalitní snímky pro tisk. Kniha se tak z původně plánovaného stostránkového menšího formátu rozšířila na více dvě stě stran. Když jsme viděli ty kvalitní obrazy, nechtěli jsme o ně čtenáře ochudit.

František Řehořek

Čímž se dostáváme ke kolektivu autorů. Kdo další se kromě vás, Petra Vítámváse a Jaroslava Švece na knize podílel?

Velká výhra byla, když se k nám přidal Vladimír Řehořek, se kterým se známe už dlouho. Je skvělý vypravěč a díky jeho pamětem se kniha opět rozšířila. Do knihy dodal nejen své a sestřiny vzpomínky na dětství a otce, ale i magnetofonové nahrávky vyprávění svého otce z konce 70. let minulého století. To vše je doplněné starými fotografiemi Boskovic, malíře a jeho rodiny nebo například dobovými vysvědčeními a dokumenty. Dalo by se říct, že knihou se prolínají dějiny Boskovic a Kořence od první republiky do 70. let minulého století, tím to má daleko větší hodnotu. Autorský kolektiv jsme doplnili o historičku umění Ilonu Tunklovou z Galerie výtvarného umění v Hodoníně, která nám dělala výběr obrazů do knihy a stručně popsala malířovo výtvarné dílo. Také nám přišlo důležité, abychom měli v knize pojednání o lidových krojích – autorkou statě o krojích je Markéta Tobolová z Etnologického ústavu v Brně. A se získáváním kontaktů na majitele obrazů nám byl velmi nápomocen Jan Zouhar z Boskovic. Grafické úpravy knihy a fotek se výborně zhostila naše stálá spolupracovnice Ludmila Rybková.

Kniha už leží na pultech knihkupectví, jste spokojen s výsledkem?

Ironicky řečeno nejsem. Víte, já jsem takový podivný nakladatel, když naše knihy spatří světlo světa, už vidím, co by se dalo udělat jinak a lépe. Což platí i o této knize. Ale ohlasy na knihu jsou příznivé. Lidé říkají, že na malbách poznávají svoji rodinu a pamatují si věci z obrazů, což mě těší.

Vaše nakladatelství Albert funguje už od roku 1991. Jak se vlastně člověk dostane k tomu, že si založí nakladatelství?

Cesta k vydavatelství nebyla samozřejmě přímočará. Nejdůležitější bylo, že mě to v celém mém profesním životě táhlo ke knihám, k nimž jsem měl vždy velmi blízko. Začínal jsem jako učitel češtiny a dějepisu a po několika letech přešel do blanenského muzea, kde jsem prožil nádherné roky a opravdu přičichl ke knihařině. Vydával jsem sborníky, a protože jsem byl občas nespokojený s prací jiných, byl jsem vyslán do tiskárny, ať si to tedy vyzkouším sám. Přímo v tiskárně jsem se částečně „vyučil“ základům tiskařiny, což se mi později pochopitelně velmi hodilo. Z muzea jsem odešel do Ústavu pro literaturu a mládež Masarykovy univerzity v Brně a měl jsem opět na starosti tisk sborníků, medailonů o autorech a nejrůznějších skript. A tou dobou – což bylo před rokem 1989 – už jsme měli kontakty na dětskou literaturu ve Vídni a v Mnichově, kam jsme se ale tenkrát nedostali.

A po listopadu 89 jsem strávil delší čas v Německu a Rakousku. Pro mě to byla neskutečná zkušenost. Po celou dobu jsem se zde zabýval dětskou literaturou, získával větší přehled a zkušenosti v oboru, a také to byl moment, kdy mi začala vrtat v hlavě myšlenka na založení nakladatelství zaměřeného na literaturu pro děti. Protože naše dětské knihy byly skutečně fenoménem, a to z hlediska textu i ilustrace. V té době se k nám navíc dostávaly neskutečně blbé pohádky – zkracované, textově ořezané a primitivní. A v tomto idealistickém bludu jsme se s mou ženou rozhodli založit nakladatelství.

Se zaměřením výhradně na knihy pro děti?

Ano, a bylo to velmi naivní. Takže jsme se o pár let později soustředili i na jiné žánry. Ale v těch úplných začátcích jsem těžil z toho, že vím, jak má vypadat skutečně dobrá kniha pro děti. Spolupracoval jsem například s Vladimírem Hulpachem, známým autorem knih pro děti. Dospělého totiž lehce oblafnete nějakým bulvárním paskvilem, a lidé to kupují jako blázni, ale dítě ne. Pokud se mu kniha nelíbí, švihne s ní do kouta. Naše knihy pro děti proto musely být technicky, textově i barevně dokonalé. První tři knížky, které jsme vydali, byly Zlatovláska, Dlouhý, Široký a Bystrozraký a Princezna se zlatou hvězdou na čele.

Říkal jsem si, že není třeba vydávat velké, rozsáhlé knihy, ale stačí malé. Když bude například dítě nemocné, maminka mu potom může říct, že mu nekoupí zmrzlinu, ale taková malá krásná kniha za pět korun mu jistě udělá radost. Tak jsme trochu upravili text, vzali nádherné ilustrace Adolfa Kašpara, jenž ilustroval například Babičku, a vydali jsme 10 000 kusů od každé pohádky. A čekal jsem. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že se knížečky vůbec neprodávají… Seznámil jsem se s knihkupci a snažil se tomu přijít na kloub. A už tehdy jsem pochopil, že to nebude tak jednoduché. Knížky byly velmi levné, proto je paradoxně knihkupci nebrali, i přesto, že se jim líbily. Ale oni prodávali raději takové, z nichž měli větší zisk než jednu korunu. Tak jsme začali postupně zjišťovat, že to nebude jen o vydávání knížek, ale že se budeme muset popasovat i s další stránkou naší profesní existence, a tou je ekonomika a podobné věci, ke kterým já vztah nikdy neměl.

Jak jste to řešil? Pokud vím, stále vydáváte knihy zaměřené na umění, folkorní tematiku či společenské vědy. Neuvažoval jste někdy zaměřit své vydavatelství trochu jiným, více komerčním směrem?

Na komerci jsem se nedal, kuchařku jsem v životě nevydal. Kolikrát mě to napadlo, to přiznávám, ale naštěstí jsem nepadl tak hluboko. Vždycky jsem si říkal, že budeme vydávat knihy, které se mi líbí, nebo ty, které k něčemu jsou. Já měl tehdy velké štěstí, že jsem měl spoustu známých z univerzitního prostředí. Mnoho věcí jsme vydávali pro fakulty, zaměřili jsme se na společenské vědy, literaturu, sociologii, psychologii či sborníky z konferencí.

Také nám hodně pomohlo, že jsme začali spolupracovat s různými institucemi v zahraničí, především pak v Německu. Pro ně byl zdejší tisk přece jen o poznání levnější než ten jejich. Dodnes se zabývám i dětskou literaturou, abych byl v obraze a věděl, co se v tomto oboru děje. Ale nových a dobrých autorů je málo. Znovu a znovu se vydávají staré kvalitní dětské knihy. No a naše nakladatelství se posledních deset let zaměřuje zejména na knihy o folkoru, muzikantech a zpěvníky, dokonce jsme začali vydávat i CD.

Vydáváte ale i knihy pro vás ne úplně typické, jako jsou například knihy s tématem anorexie od mladé autorky Ivany Havelkové nebo Ohlédnutí, o cestě ke štěstí a vyrovnanosti, od Ondřeje Zouhara.

Ano, každá kniha má svůj příběh. A vydáváme i takové knihy, pokud se mi líbí. Je mi líto, když má někdo něco zajímavého napsané, a nevyjde to. Co se týče Ivany Havelkové, fascinovalo mě, že napsala první knihu ve 12 letech, a nebyla vůbec špatná. Chtěl jsem ji podpořit, protože by byla škoda, kdyby přestala psát, tak jsem vydal i dvě další její knihy. A Ondřeje Zouhara znám dlouho a jeho kniha mi nakonec také přišla zajímavá.

Takže by se dalo říct, že se zaměřujete na regionální autory?

Ne výhradně, ale samozřejmě tiskneme i regionální autory. Už léta spolupracujeme s Jaroslavem Bránským, s nímž máme mnoho společného. Vydali jsme spolu už patnáct titulů. Spolupracovali jsme například na knihách Židé v Boskovicích a Židé z Boskovic, vydali celé dílo spisovatele Hermanna Ungara nebo knihu Osudy Židů za 2. světové války, která je uznávaná po celé republice. Ale vydali jsme i knihu o rakouském oficírovi Ferdinandu von Saarovi z Rájce s názvem Pan Fridolín a jeho štěstí. Vyšla jako bibliofilský výtisk s dřevorytem slovenského malíře Oresta Dubaye, s nímž se pan Bránský přátelil.

Stává se někdy, že rukopis odmítnete?

Stát se to samozřejmě může, také se to stalo, ale to jsou spíš výjimky. Ale když se s někým domluvíte, že vám rukopis přinese, už jste s tím člověkem spojený, a většinou neodmítnete.

Jak to probíhá, když dostanete rukopis a chcete vydat knihu? Jaký je ten proces vydávání knihy?

Proces začíná tím, že do něj vstoupí moje žena a o dané knize se bavíme a přemýšlíme, kde na ni vezmeme peníze. Občas vypomohou sponzoři, někdy si to lidé platí sami, což je pak samozřejmě jednodušší. Jednoduchou sazbu a korektury dokážu udělat sám. Pak řešíte korektury s autorem, obrázky s grafikem. Dle typu knihy vyberete tiskárnu, a pokud jde vše hladce, můžete mít ideálně knihu za pár týdnů hotovou. Ale někdy celý proces může trvat přes rok.

František Šalé

Na které vaše knihy jste pyšný?

Těch bude víc. Je to například rozsáhlá kniha Pohled do obrazu, která na bohaté fotodokumentaci dokládá celkový proces restaurování poškozených obrazů od středověkého až po současné umění, to byla krásná práce s krásným výsledkem. Vydávali jsme také obsáhlou knihu o hanáckém folkloru, která původně vyšla v roce 1943. V tomto oboru lepší není. Z dětské literatury jsme vydali mnoho titulů, ale vzpomenu na jednu knihu s texty Františka Hrubína z knihy Český rok a ilustracemi Jiřího Trnky. Vydali jsme knihu k 65. narozeninám Adolfa Borna, což pak vedlo k tomu, že nám ilustroval Bestiář od Guillama Apollinaira, kterou jsme vydávali s panem Bránským, ale zejména pak k tomu, že se z nás stali dobří přátelé. Byl to úžasný člověk. Ale na této práci je určitě nejkrásnější to, že se poznáte s nejrůznějšími lidmi, které byste normálně nepotkal.

No a pak se vám stanou třeba takové paradoxy, že kamarád chce udělat tatínkovi radost a vydat knihu o myslivosti, jíž vy skutečně vůbec neholdujete. Domluvili jsme se, že pokud sežene objednávku na pět set kusů, knihu vydáme. Kamarád sehnal objednávku na dvanáct set kusů a nakonec jsme této knihy, v níž jste se například dozvěděli, jak se krmí kačeny z voru nebo co udělá myslivec jako první, když přijde do lesa, vydali asi patnáct tisíc kusů.

Jaké knihy plánujete vydat v nejbližší době?

Příští rok chci vydat paměti z Horňácka – autorem je doktor Pavlík, rodák z Velké nad Veličkou. Sbíral a psal si postřehy o zdejším životě. Věděl, jak probíhal rok na vsi a jak se zde žilo. Na vydání této knihy se moc těším, vydávat podobné knihy má pro mě velký smysl, obzvlášť pokud se týkají mého oblíbeného tématu, kterým je folklor. V nejbližší době vyjde kniha o židovském rodáku z Lomnice u Tišnova Leo Eitingerovi. Ten vystudoval medicínu a před válkou utekl do Norska, nicméně i odsud byl poslán do koncentračního tábora, který přežil, a vrátil se zpět do Norska. Zde se zaměřil na psychiatrii a založil novou disciplínu, která se zkoumá důsledky agrese na oběť. Zaujalo mě to tematikou i regionálním přesahem.

Co jste si naposledy s chutí přečetl z rozsáhlé knižní nabídky?

Například knihu Císařův prezident, jež vyšla vloni. Pojednává o vztahu císaře Františka Josefa I. a Tomáše Garrigue Masaryka. Čtenáři předkládá teorii, která je asi dvacet let známá, a to, že Masaryk je potomkem císaře Františka Josefa I. Zajímavá věc a ještě zajímavější bylo, že data i události v knize opravdu sedí. Ale nevybírám si ke čtení jen historickou beletrii, dobrodružné romány nebo mé oblíbené sci-fi, já přečtu všechno.


Provoz novin vyžaduje hodně práce a peněz. Ohlasy už pátým rokem dotujeme z vlastní kapsy, protože v nich vidíme smysl a možnost zlepšit život v našem regionu. Našli jsme dostatek čtenářů, kteří mají o naše texty zájem, ale zatím jen málo těch, kteří by nám přispěli finančně. Navzdory tomu ale nechceme naše texty uzamykat jen pro platící, záleží nám na tom, aby se dostaly k co největšímu počtu čtenářů. Jestli nás rádi čtete, zvažte prosím pořízení předplatného. Bez dostatečného počtu platících čtenářů zanikneme.

další rozhovory