Rozhovor s Rudolfem Burgrem, organizátorem boskovické vánoční Polévky pro chudé i bohaté. Akce se letos koná již podvaadvacáté, polévka se rozdává na Štědrý den od 11 do 12 hodin na Masarykově náměstí. Kromě polévky si budou moci lidé odnést domů i duchovní symbol Vánoc v podobě světla z Betléma, které přivezou členové místního skautského oddílu Nibowaka.
Když se uzavřela restaurace Makkabi, zaznamenal jsem v Boskovicích nejistotu, jestli se bude konat vánoční polévka. Panovala taková nejistota i u vás, nebo bylo jasné, že v polévce budete pokračovat?
Ten šum, že polévka možná nebude, jsem zaznamenal už přímo před rokem na Štědrý den při vlastním rozdávání polévky. Přišli za mnou někteří lidé a doptávali se, dokonce se Olda Kovář zajímal a říkal, že KZMB organizaci klidně převezmou. Zvěsti kolovaly, nevím, čím byly podmíněny. Já jsem každopádně počítal s tím, že polévka pojede dál. Samozřejmě za trochu jiné konstelace a že budu muset hledat jiné partnery a lidi, kteří se toho ujmou. Ale předávat to někomu institucionálně jsem nechtěl. Takže nejistota nebyla.
A chuť pokračovat ano.
Ta byla, jen jsem měl samozřejmě určité obavy, jestli se to podaří.
Ztratili jste zázemí restaurace. Jak jste to vyřešili?
Zpočátku jsem věděl, že Makkabi asi skončí, jen nebylo jasné kdy. Skončilo na jaře, což bylo možná dřív, než jsem čekal. Nicméně už jsme se trochu připravovali, že budeme muset hledat zázemí, kde polévku uvařit. Tušil jsem, že nebude problém sehnat lidi, kteří se toho ujmou a pomohou, ale zázemí. Nakonec se to ukázalo relativně jednoduše vyřešitelné, protože v předchozích ročnících a u příležitosti dvacátého výročí jsme se trochu víc provázali s prvními příjemci – Emanuelem a Betany. A tak vznikla logická nabídka, že to uvaříme v Betany v kuchyni.
Kolik lidí potřebujete a kdo všechno se na polévce podílí?
Odhaduju, že to bude deset až patnáct lidí. Rodinný okruh kolem Makkabi zůstal takřka nezměněný, až na bratra, který vypomůže radou a podobně, ale už se nebude účastnit rozdávání ani vaření. Takže já, otec, synovec. Dále Melkusovi a lidé kolem Emanuela a Betany. Oba šéfové – Alice Fialová a David Zachoval. Dnes jsme měli schůzku a byl jsem nadšený, že všechno klape, myslel jsem, že organizace bude z mé strany potřeba víc, že sem budu muset víckrát zajet. Ale domluvili jsme to na dvě tři osobní setkání, potom po mejlech a telefonech. Takže teď už jsem klidný, spíš se bojím toho, jaké bude počasí. A trochu mám obavu, jak moc u lidí mohla zafungovat šeptanda, že Makkabi skončilo, a kdo bude polévku rozlévat, nebo nebude.
Kdo bude letos rozlévat?
Budou to zase ti samí lidé. Letos jsme neměli tu ambici jako u výročí, kde jsme pozvali lidi, kteří zastupovali různé instituce a jedince, kteří s tím celá léta pomáhali. Takže tam byli z Betany a Emanuelu, rozdávat pomáhala jedna maminka za individuálně obdarované. A tehdy i paní starostka, protože město v posledních letech poskytovalo dotaci na pokrytí nákladů na uvaření polévky. Každý, kdo nějak přispěl, byl přizván, aby rozdával. Letos jsme na to rezignovali a budeme rozdávat sami.
Mimochodem nevyčítal vám někdo, že akci politizujete, když jste pozvali starostku?
Určitě se ozvaly hlasy, že se to moc politizuje. Já jsem na to sám opatrnější, aby to nedospělo k tomu, že tam bude někdo z politiků – a je mi lhostejno kdo – stát celou hodinu. Nevadí mi to, když skutečně zastupuje tu instituci a čtvrthodinku tam bude stát a rozdávat. To je jakési poděkování. Rozhodně bych nechtěl, aby se to změnilo v něco takového, jako když primátor v Praze rozdává polévku.
Ještě jsme neřekli, jaká polévka letos bude. A kolik jí uvaříte?
Polévka bude hrstková, suroviny už jsou nakoupené, v pátek se uvaří. Na rozdíl od minulých let, kdy jsme ji dělali ve velkých hrncích na Makkabi, se bude vařit v jednom velkém kotli v kuchyni. Domluvili jsme se, že to bude zhruba 300 litrů. Plus mínus.
Kolik je to porcí?
Podle toho, kolik budeme nalévat. Ale když se dávají porce v hospodě, bývají třetinkové, nebo čtvrtlitrové, takže to by bylo dejme tomu až 1200 porcí. Máme nachystaných asi tisíc misek, počítáme, že tolik lidí by mohlo přijít. Někteří lidé si berou i s sebou do sklenic a bandasek.
Inspirace ze Skotska
Když se vrátím na začátek – jak myšlenka na tuto akci vůbec vznikla?
To už je skoro notoricky známé, dávám to všech tiskových zpráv.
My máme zase nové čtenáře, kteří to možná nevědí. Ostatně možná ještě nebyli na světě.
No to je pravda. Pokud se narodili až v roce 1995, kdy byl první ročník, tak je to skutečně přes dvacet let, takže tato generace to nepamatuje. Inspirace vznikla na zájezdě ve Skotsku v roce 1992. Tam jsme zastavili v noci v Glasgow na technickou pauzu při přejezdu. Když jsme vyšli na náměstí, přijela tam tuším že Armáda spásy a postavili tam várnice, udělala se fronta a rozdávali polévku. Zaujalo mě to, protože u nás to byla věc vcelku nerozšířená. Podobné akce se zde v porevolučních letech teprve etablovaly, stejně jako Armáda spásy. Zapamatoval jsem si to jako zajímavý zážitek.
Když jsme v roce 1995 postavili a otevírali Makkabi, jednou z našich idejí bylo, že by to neměla být jen obyčejná hospoda, ale měla by podporovat dva směry: jednak přijít se zpestřením pivní kultury, proto jsme měli od počátku na čepu třeba pět piv, a zároveň že hospoda by se měla trochu angažovat ve veřejném prostoru a povzbudit ho. Proto jsme podporovali celá léta šachový klub nebo basketbalisty. Udělali jsme i nějaké koncerty a do toho zapadla i polévka, aby to bylo pestré: podpora sportu, koncerty, a pak nějaká dobročinnost.
Kolik lidí přišlo na první ročník?
To už si skutečně nepamatuju. Nevím. Ale tak deset, dvacet?
Takhle málo?
Každopádně na první ročníky byla uvařená jedna várnice polévky.
A stačilo to?
Stačilo. Takovým našim nadšeným podporovatelem byl Skot Andrew, který se dostal zajímavou cestou až do Boskovic, ke kterým se trochu přivázal svojí přízní. Dělal tady tištěného průvodce po hospodách a podobně. Patřil první roky k pravidelným účastníkům a i k těm, kteří dali největší obnos peněz. Po třech letech se to trochu zlomilo a začalo to růst.
Takže účast narůstala postupně, nebo došlo k nějakému skoku?
Hodně postupně, a pak byl někdy v polovině výraznější skok. A takové ty částky přes šedesát tisíc začaly někdy před šesti lety. Takže byly dva výraznější skoky, jinak pozvolný růst.
Protipól globalizaci
Výtěžek v souvislosti s tím stoupá, vloni to bylo 74 tisíc, celkově jste vybrali už přes tři čtvrtě milionu. Jak ty peníze rozdělujete?
Poslední dva tři roky přichází s tipy ten okruh lidí, který se točí okolo vaření a rozdávání. Každý sám za sebe, zvlášť lidé z Betany a z Emanuela, kteří se profesionálně angažují v této oblasti, mají kontakty, vazbu na další služby. Od nich získáváme podněty. Spektrum tipů je dostačující, nemá smysl to drolit mezi extra velké množství lidí. Je to vždy okolo pěti obdarovaných, tak se to ustálilo.
Zpočátku jste tedy peníze dávali institucím a dnes je dáváte konkrétním potřebným?
První roky to byly instituce. Bylo to tím, že jsme nevěděli, jaký bude vůbec úspěch. Výtěžky byly hodně nízké a řada lidí nám říkala, ať s tím praštíme, že to nemá smysl.
A nepraštili jste s tím, protože jste měli pocit, že i takto to má smysl, nebo jste věřili, že se to rozroste?
V podstatě obojí. Věřili jsme, že akce má smysl, myslím, že bychom ji nadále dělali, i kdyby chodilo třeba jen padesát nebo sto lidí a vybrali jsme pět či deset tisíc. To, že pak takto rostla, bylo vynikající. První zlom možná přišel s tím, že se změnil přístup lidí – nechci, aby to znělo elitářsky, ale změnil se přístup místních elit.
Začaly chodit?
Ano. A natáhly i další.
A zvedla se podle vás obecně ochota lidí zapojit se do individuálního dárcovství?
Myslím, že ta tu byla téměř od začátku. Jen ty první roky měli lidé možná ostych, možná o akci nevěděli, nebylo to tak rozšířené. Ani Makkabi ještě nebyla známá hospoda, bylo to nové. Ale obecně v tomto národě funguje, že když se něco stane, jsou lidé schopni a ochotni dávat peníze. Ať už jsou to události v zahraničí nebo akce jako Světluška nebo Žlutý kvítek na boj proti rakovině. Lidé přispívají hodně, akorát tato akce byla specifická tím, co tehdy nebylo běžné a dnes už to běžné je, totiž že se soustřeďovala na tuto lokalitu. Našim záměrem bylo od počátku dostat to sem do tohoto místa. Mohli bychom říct, že vybíráme letos třeba na SOS vesničky, a to, co tady v Boskovicích dáte, tam pošleme, a pak někde v přímém přenosu České televize poběží, že Boskovice přispěly 70 tisíci. Ale to bychom ustoupili od záměru, že jsme jako místní podnikající subjekt chtěli přispět k místní pospolitosti.
Proč tento princip pokládáte za důležitý?
Možná je to hodně zjednodušující, ale je to takový protipól globalizaci a zobecňujícímu zastřešování. Je to skutečně svázané s místem. Tady to možná tolik nepociťujeme, ale když jsem léta působil v neziskovém sektoru na Slovensku, tak tam je daleko větší problém v tom, že se lidé stahují do větších měst, zejména do Bratislavy. V regionech a na venkově chybí to, co bylo dřív běžné, že je na každém místě skupina lidí, kteří tvoří místní kulturu. Tyhle mozky, tito aktivní lidé utíkají a v regionu to pak skomírá. To, že podpoříte, že zde je nějaký život a vytvoří se nějaká sounáležitost, je velice důležité.
A jak potřebná je ta konkrétní pomoc? Někdo by mohl říct, že kupříkladu o postižené se stará stát, tak proč ještě přispívat. Jaká je vaše zkušenost? Jsou v tom systému skuliny a lidé potřebují další pomoc?
To je zajímavý dotaz ve vztahu k tomu, co jsem v poslední době slyšel několikrát zaznít ohledně podpory rodin. Ti, co zastávají tradiční model rodiny, říkají, že kdysi bylo normální, že když rodina fungovala, tak si všechno vyřešila sama a nepotřebovala žádnou podporu. Tahle idea je v tom, že když budeme podporovat spíše jednotlivé prvky společnosti, aby si dokázaly pomoct, tak se ve výsledku ušetří a stát nebude muset tolik investovat do sociálního systému.
Na jednu stranu je to jakási podpora v tom, aby to jednotlivcům ulehčilo jejich život a možná je to motivovalo najít si třeba nový cíl nebo práci. Nebo jim to prostě jen ulehčí a budou moci svou energii a svůj čas věnovat něčemu jinému. Na druhou stranu to nutně supluje systém, který je možná někdy hodně štědrý tam, kde by nemusel, a na druhé straně člověk vidí, že se někdo musí o toho človíčka starat 24 hodin denně, protože je nemohoucí, a vidíte, kolik za tu péči dostane peněz. Je to takový nepoměr.
Takže vaše zkušenost není taková, že by se stát staral dost a víc nebylo potřeba.
Určitě ne.
Snažíte se vybrat nějakou konkrétní věc, na kterou přispějete?
To je hodně různorodé. Tím, že jsou to tipy od týmu lidí, tak už jsou jistým způsobem zaručené, něco o těch lidech víme, kontaktujeme je, nebo je někdo přímo zná. Takže už se bavíme přímo o konkrétních potřebách. V minulosti jsme dostávali tipy i z oblasti úřadů, které zajišťují sociální péči. Bylo to samozřejmě vynikající, ale příjemci pro nás byli někdy anonymnější a přicházeli jsme do prostředí, kde jsme viděli, že příspěvek možná tolik nepotřebují. Ale to může být jen pocit.
Dnes se s lidmi bavíme, a když víte, že dostanou od státu či od pojišťovny nějakou částku, co jim hradí a co nezbytně potřebují a musí si to sehnat, kvůli zajištění základních potřeb člověka, o kterého pečují, tak potom ty peníze směřujeme právě tady na to. Na nezbytné pomůcky, kterých pojišťovna zaplatí třeba jen určitý počet ročně, ale když jich potřebujete víc, musíte si na to sehnat.
Pak cílíme peníze i tím směrem, že někomu přispějeme na rozvoj dítěte. Tím, že mu zaplatíte kroužek, je to jakási investice do budoucna. Není to řešení aktuální sociální situace, neplatíme dluhy a podobně, ale když dítě může jít do kroužku, na který by matka neměla, protože musí koupit živobytí, tak to zase prospěje tímto způsobem.
Polévka je závazek
Na závěr bych se chtěl zeptat, jak vlastně probíhá váš Štědrý den? Asi nejde jen o tu hodinu rozdávání polévky.
Už podvaadvacáté to bude v podstatě stejné. Posledních šest let ještě o to odlišnější v tom, že sem přijedu jen na Štědrý den, protože bydlím u Tišnova. Kolem polévky člověk stráví čas od rána až do druhé až třetí hodiny odpoledne.
Takže plnohodnotný pracovní den.
Ano.
Co to pro vás osobně znamená, že vám to pořád stojí za to?
Pro mě osobně… Kdybych to nedělal a kvůli tomu, že bych se toho nechopil, by polévka nebyla – to bych bral jako nefér vůči těm stovkám lidí, co vždycky přijdou. Je nabíjející, když jim nejen já, ale i další seberou čas na Štědrý den a oni přijdou na náměstí. Mohli by jít třeba krmit zvířátka do lesa nebo jít po posledních nákupech. To je svým způsobem i závazek. A druhý je, že by bylo pět, šest, sedm lidí ošizeno o to, že nedostanou příspěvek, aby si ten svůj život vylepšili a ulehčili. Za těch dvaadvacet let už to beru tak, že je to taková součást Štědrého dne. Až jednou nebude, tak ho asi taky budu nějak trávit, ale zatím o tom nepřemýšlím.
