Věnujme dnes vzpomínku několika boskovickým Židům, kteří se nadchli pro ideje sionismu a pro jejich naplňování obětovali často veškeré své síly a schopnosti, ne-li celý život.
Připomeňme si, že za duchovního otce sionismu je považován rakousko-uherský novinář Theodor Herzl, který – silně otřesen antisemitskými aférami a protižidovskými pogromy ve střední a východní Evropě na sklonku 19. století – vystoupil s myšlenkou, že plná asimilace Židů není možná, a že jediným východiskem pro zachování židovského národa je vznik samostatného židovského státu na území tehdejší Palestiny. Propagaci své myšlenky věnoval nesmírné úsilí, organizoval sionistické kongresy, jednal s vrcholnými představiteli evropské politiky, sepsal své stěžejní dílo Židovský stát, jakousi „bibli sionismu“.
Samotný název sionismus je odvozen od pahorku Sijon, který se nachází ve Starém Jeruzalémě. Sionismus získával řadu vášnivých přívrženců i zapřisáhlých odpůrců, což vlastně přetrvává až do dnešních časů.
V Boskovicích se myšlenky tohoto hnutí patrně uchytily dosti značnou měrou – svědčí o tom například existence spolku Zion-Verein, o jehož činnosti se však bližší informace nedochovaly. Zato jsou dosti dobře zdokumentovány sionistické aktivity příslušníků některých rodin, konkrétně šlo o rodiny Ungarů a Ticho, jejichž osudy zpracoval ve svých knihách Jaroslav Bránský.
Ve Zborovské ulici v domě číslo 11 žil a podnikal nám dobře známý Emil Ungar, likérník a provozovatel hostince, který svého času zastával funkci židovského starosty. Své životní dráhy se sionismem spojily všechny jeho tři děti, i když v případě nejstaršího syna Hermanna to bylo pouze dočasně. Hermann (narozen 1893), pozdější spisovatel, se stal přesvědčeným sionistou v době svých studií v Berlíně. V letech 1911 a 1912 zde studoval hebrejštinu a arabistiku a byl členem místního sionistického spolku Hasmonäa. Následná studia práv však přerušila 1. světová válka, které se Hermann zúčastnil jako jednoroční dobrovolník a dokonce obdržel medaili za statečnost. Po úrazu nohy byl seznán neschopným další frontové služby a byl z armády propuštěn. Pokračoval pak v Praze ve studiu práv, která dokončil v roce 1918 doktorátem. Válečné zkušenosti ovšem velmi změnily jeho sionistické smýšlení. Vyjádřil své pochybnosti o mravní podstatě sionismu, protože prý s ním přišel na svět nový, intolerantní a agresivní nacionalismus. Hermannovo změněné politické smýšlení se projevilo i jeho příklonem k čechoslovakismu a ideám masarykovské demokratické republiky, kterým zůstal věrný až do své smrti v roce 1929.
Mladší bratr Felix (narozen 1894) o studia nejevil zájem. Zůstal v Boskovicích, oženil se s Marianne Knöpfelmacherovou, dcerou otcova konkurenta, a vedl obchodní záležitosti svého tchána. S Marianne a dvěma dětmi se chystal k vystěhování do Palestiny, kde už žila sestra Getruda. Protože židovská Palestina přijímala přednostně ty vystěhovalce, kteří uměli nějaké řemeslo, učil se Felix u Rudolfa Vodáčka stolařem, v domě na Zborovské ulici měl dokonce stolařskou dílnu. V roce 1938 prodal veškerý svůj majetek, avšak odjezd do Palestiny stále odkládal. Z finančních důvodů – čekal na zaplacení svých pohledávek – a kvůli ohledům na osleplou matku nakonec nevycestoval. Celá rodina tak skončila v pekle holocaustu, domů se z Polska nevrátil nikdo. Otec Emil „naštěstí“ zemřel již v roce 1941 v Boskovicích, transportu boskovických Židů v roce 1942 tedy unikl.
Nejmladší z trojice sourozenců Gertruda (narozena 1895) se po studiu medicíny ve Vídni stala dětskou lékařkou a odešla jako přesvědčená sionistka do Palestiny, kde od roku 1933 pracovala v Tel Avivu v nové dětské nemocnici. Na výstavbu této nemocnice věnovala rodina Ungarova značné peníze, které Getruda potají vyvážela z ČSR, ukryté ve svém kožichu. O strašlivém osudu své rodiny se Getruda dozvěděla až po válce; naprosto zlomená bolestí nad touto tragédií zvolila již v roce 1945 dobrovolný odchod z tohoto světa.
Na náměstíčku U Templu stojí dům s číslem 10, kde byla roku 1998 odhalena pamětní deska novodobému zakladateli rodiny Ticho, kterým byl bohatý a vážený obchodník, ortodoxní Žid Isaak Hirsch Ticho. Isaak vštěpoval myšlenky sionismu všem svým třinácti dětem, kterým zajistil rovněž dobré vzdělání a výchovu. O rozvoj židovského státu se zasloužili zejména jeho synové Aaron a Abraham, kteří odešli do Palestiny již před 1. světovou válkou.
Aaron vystudoval zemědělství na vysoké škole ve Vídni, poté v roce 1914 odešel do Palestiny, kde působil nejdříve jako učitel. Jeho snem však bylo samostatné farmářství. Usadil se tedy v oblasti Binyaminy, kde začal pěstovat citrusové plody, vinnou révu, eukalypty a jednoleté plodiny. Svými šlechtitelskými úspěchy přitahoval pozornost farmářů z celé země. Stal se i významnou politickou osobností, lze tedy říci, že ideje sionismu naplňoval celým svým bytím až do svého úmrtí v roce 1983. Po jeho smrti bylo v Binyamině vybudováno kulturní centrum s přednáškovým sálem, které bylo veřejnosti slavnostně předáno za účasti žijících členů rodiny Ticho dne 19. 12. 1989.
Aaronův starší bratr Abraham vystudoval medicínu ve Vídni, odkud byl frankfurtskou organizací „Lemá an Zion“ vyslán do Jeruzaléma, aby zde založil oční kliniku. Zakrátko sem za ním přijela jeho sestřenice Anna, malířka, která se stala Abrahamovou manželkou a zároveň celoživotní asistentkou. Za 1. světové války sloužil MUDr. Ticho jako vojenský lékař, získal celou řadu vyznamenání. V roce 1919 založil v Jeruzalémě soukromou oční nemocnici a současně vedl řadu let oftalmologické oddělení Rothschildovy kliniky. Zaměřil se především na boj proti trachomu, nebezpečnému infekčnímu onemocnění oka.
V roce 1924 manželé Ticho koupili dům arabského hodnostáře, zvaný palác Hagy Rašída, v jehož přízemí zřídili oční kliniku, v poschodí byl byt a Annin ateliér. Častými hosty zde byli významní činitelé, umělci a intelektuálové, například náboženský filozof, spisovatel, sionista Martin Buber. Za 40 let své lékařské praxe léčil MUDr. Ticho asi 140 tisíc židovských i arabských pacientů, provedl přes 40 tisíc operací, nerozděloval pacienty na bohaté a chudé, ortodoxní či nevěřící, židy a muslimy. Operoval na své klinice až do poloviny 50. let, kdy onemocněl a byl upoután na lůžko. Až do jeho smrti v roce 1960 se o něj pečlivě starala manželka Anna. Tato rodačka z Brna projevovala od dětství mimořádný výtvarný talent, umění studovala nějaký čas ve Vídni. Svůj život v Jeruzalémě obětovala z větší části práci po boku svého manžela v nemocnici, volné chvíle však trávila kresbou či malbou, v plenéru anebo v ateliéru. Hlavním tématem se jí stala krajina v okolí Jeruzaléma, tyto její obrazy jsou považovány za nejkrásnější. Vystavovala v mnoha zemích světa, obdržela řadu ocenění, mj. v roce 1980 krátce před svou smrtí Cenu Izraele. Anna Ticho je označována za vůbec největší izraelskou malířku.
Doktor Abraham Ticho byl patrně jako oční lékař fascinován světlem, a možná to jej vedlo k zálibě v židovských svícnech. Dlouhá léta sbíral svícny sedmiramenné (menory) i osmiramenné (chanukije) a vytvořil tak sbírku asi 500 kusů těchto předmětů. Manželé Abraham a Anna neměli děti, a tak svůj dům odkázali národnímu izraelskému muzeu. Dům je dnes nazýván Ticho House, je zde stálá výstava Anniných obrazů, sbírka Abrahamových svícnů, funguje zde knihovna, moderní galerie i restaurace, dům je obklopen příjemnou, rozsáhlou zahradou. Zcela jistě úžasné místo k odpočinku i k zamyšlení nad osudy nejen manželů Ticho, ale i všech dalších Židů, kteří pro myšlenku samostatného židovského státu, k jejímuž naplnění došlo 14. 5. 1948, obětovali ze svého života skutečné maximum.
