Rozhovor s Romanem Malachem, novým ředitelem boskovického muzea. Tím se stal namísto Dagmar Hamalové na vymezenou dobu – do podzimu roku 2018, kdy bývalé ředitelce vyprší mandát uvolněné místostarostky a do ředitelské funkce se bude moci vrátit. Roman Malach vystudoval etnologii na brněnské Masarykově univerzitě, kde letos získal také doktorát. Jako druhý obor vystudoval v bakalářském stupni archeologii. Do muzea nastoupil v roce 2011, nejprve jako archeolog na záskok za mateřskou dovolenou, poté byl na dělený úvazek správcem židovského obecního domu a etnologem.
Plánoval jste stát se ředitelem muzea, nebo to přišlo jako blesk z čistého nebe?
Jako blesk z čistého nebe. Vůbec jsem s tím nepočítal. Ani jsem to neplánoval, nikdy to nebyl můj záměr. A vlastně doufám, že ve funkci ani nebudu dlouho.
Až tak? To je to, s čím do funkce jdete?
Pro muzeum chci udělat maximum. Ale je pravda, že má odborná práce mě naplňovala víc než práce úřednická, je to daleko složitější.
Vaše ředitelování je omezeno volebním obdobím – máte na tu dobu nějaký klíčový úkol?
To je docela složitá otázka. V minulém roce se podala žádost o finanční prostředky na rozšíření expozice. Konkrétně se jedná o expozici věnovanou pohádkám a pověstem na Boskovicku. To by se teoreticky mělo stihnout během letošního roku a práce tam bude veliké kvantum.
A nová expozice je navíc dost viditelná věc.
Ano. To je asi jedna z hlavních věcí, která by se neměla podcenit. Pak mám samozřejmě nějaké vlastní cíle ohledně zvýšení návštěvnosti, ale to se uvidí až v průběhu času, co se podaří naplnit.
Pod krajem jsme si polepšili
Muzeum před rokem přešlo pod Jihomoravský kraj. Jak jste tuto změnu pocítili?
Určitě to přineslo změny, které se týkají vlastní správy muzea, úředničiny.
Ubylo jí, nebo přibylo?
To těžko říct, Spíš jsme byli řadu let zvyklí na nějaký systém a na dejme tomu určité formuláře. Teď je to jiné. Práce je stejná, ale musíme si zvykat ji jinak zúřadovat. To chce čas, že si všichni zaměstnanci zvyknou.
A ekonomicky znamenal přechod pod kraj co?
Finančně jsme si pomohli. Máme se lépe; když plánujeme nějakou investici, kraj nám vychází vstříc. Samozřejmě pokud ji dobře zdůvodníme. Já jsem před dvěma či třemi lety do vedení muzea neviděl, ale myslím, že těch překážek bylo asi víc, byl větší problém něco prosadit.
To se bavíme o větších investicích třeba do budov nebo do nové expozice?
Souvisí to prakticky se vším, od vitrín a výstavního mobiliáře až třeba k ohodnocení zaměstnanců. Pod městem bylo v posledních letech i období, kdy měli zaměstnanci dokonce snížený úvazek kvůli škrtům. Pod krajem jsme první rok a podařilo se zajistit muzeu etnologa, který zde nebyl od osmdesátých let. A to je neuvěřitelná věc. A také je zde správce židovských objektů. Původně jsem měl tento úvazek já, ale obě ty funkce byly smrštěny do jedné.
Takže jste si polepšili o jeden úvazek?
O jeden a půl úvazku. Ještě jsme navýšili jeden úvazek – měli jsme zde na půl úvazku průvodce, dnes je to nejen průvodkyně, ale i muzejní pedagožka a má úvazek celý. To nám také velmi chybělo. Kraj se nám snaží vyjít vstříc, když jsme zdůvodnili, že někoho potřebujeme – třeba právě na utváření programů a práci s dětmi –, řekli na kraji: ano, chápeme, že muzeum potřebuje někoho, kdo se v tomhle vyzná a zajistí to.
Jste teď na stavu, se kterým jste spokojeni, nebo byste rádi ještě posílili? V minulosti zde býval i přírodovědec. Máte nějaké plány na rozvoj?
To ukáže čas. Jsme poměrně malé muzeum, žádný zaměstnanec dnes nedělá pouze svou práci. Etnograf musí dejme tomu řešit nějakou administrativu, to stejné historik. Část práce, která by šla vyřešit někým jiným, si mezi sebe rozdělují odborní pracovníci, protože se to udělat musí. V tomto je trochu problém. Současně bychom rádi přemýšleli právě nad místem přírodovědce, který zde původně byl a rozhodně by bylo vhodné, aby se sem opět vrátil. Jinak rozvojových plánů je určitě spousta. Asi největší trn v patě, který nás trápí, je stav depozitářů.
Kapacita depozitářů nestačí
Takže máte další plány na změny v budově rezidence? Vznikla zde nová expozice, změny se udělaly i v uspořádání dalších místností zde v prvním patře. Co dál?
Zde se plánoval projekt expozice duchovního dědictví. Právě zde v prvním patře měla vzniknout zcela nová expozice a veškeré depozitáře se měly přesunout o patro výš, do půdních prostor. A pracovny zaměstnanců by se přesunuly do bočních prostor, kde jsou depozitáře. Tohle je jedna varianta, nad kterou se neustále přemýšlí.
A pak máme další problémy, které se týkají objemu depozitářů. Jedno z hlavních poslání muzea je sbírkotvorná činnost. A depozitáře jsou na maximální hranici kapacity. Jednoznačně potřebujeme další prostory.
Tedy i v jiné budově?
Přesně tak. Částečně už jednáme, jestli by nebylo možné zajistit si jiný objekt. Zatím zjišťujeme možnosti na kraji, jestli zde nemají vhodnou budovu. Nemusí to být ani přímo v Boskovicích. Pokud by kraj neměl, je zde možnost si něco pronajmout, zajistit bezpečnost a všechny podmínky pro depozitář. To je pro nás opravdu zásadní problém.
Jak rychle sbírky rostou? Nakupujete dnes třeba i nové artefakty, abyste navázali na dosavadní sbírky? Jak to funguje?
Tady bych zase zmínil pozitivní přístup kraje. Dříve se do nákupu sbírek moc peněz neinvestovalo, teď přece jen nějaké peníze určené přímo na nákup sbírkových předmětů jsou. Jinak je hlavní zdroj archeologie. Pokud někde na okrese Blansko probíhají výzkumy, tak i když materiál nezpracovává naše archeoložka, stejně jde do krajského muzea. Pokud se provádí výzkumy zhruba od Doubravice po Velké Opatovice, tak cokoli se najde, jde sem k nám. Teď nám trochu ubyly starosti s tím, co se najde od Doubravice k Brnu, to jde teď do Blanska – odteď tam totiž mají archeologa, kterého neměli. Aspoň částečně jsme si tak odpomohli od toho množství, ale stejně to narůstá poměrně výrazně. Zvlášť pokud se dělají velké výzkumy při rekonstrukcích páteřních přivaděčů vodovodů, kanalizací nebo se budují velká nákupní centra. Tam když se narazí na nějakou archeologicku lokalitu, jsou to kvanta a kvanta materiálu. Například před dvěma lety Pod Lipníky. Tam při výkopech linie přeťala část sídliště a máme odtamtud už asi pětadvacet banánových krabic materiálu. A část se ještě zpracovává, pak to půjde k nám.
A musíte to někam dát.
Ano. Jsme sbírkotvorná organizace, je to naše primární funkce. Je ale důležité říct, že neprovádíme archeologické výzkumy tam, kde by předměty v zemi mohly zůstat. V tom případě tam zůstanou dál. Ze země se předměty vytáhnou jen tam, kde se třeba dělá kanalizace a kde by byly nenávratně zničeny. Pak už by mohly skončit leda na skládce, pokud by nepřišly do muzea. Takže se jedná o záchranu, ne že bychom něco schválně hledali, vykopávali ze země a chtěli to tady uskladňovat.
Co dál získáváte do sbírek?
Myslím, že teď před sebou máme velké téma, a to je zánik tradičního hospodaření na venkově. Z období konce 19. a počátku 20. století je všude spousta zemědělského nářadí, nástrojů, mlátiček, žacích strojů, … Spousta strojů, které zanikají.
Tedy věci, které byly ještě nedávno pokládány za běžné a dnes se z nich pomalu stávají předměty muzejního zájmu?
Přesně tak. A dnes to funguje tak, že nám někdo zavolá a nabídne nám třeba jako onehdy mlátičku, výrobek přímo boskovické firmy. Nechtěli za to ani žádné peníze, jen abychom si ji odvezli.
Jenže mlátička už se do banánové krabice nevejde.
Nejen do banánové krabice. Nevejde se vůbec do našich depozitářů. A to je velká škoda, protože je to otázka třeba deseti let, než tyto předměty začnou mizet. A mají opravdu velkou cenu, jsou to jedinečné dokumenty. Za dalších padesát let už tady třeba nebude žádná, nezachraňují se, protože na to nikdo nemá prostory.
Návštěvnost má svoje limity
Plánujete změny ve výstavním plánu? Jak takový plán muzea vlastně vzniká? Jsou výstavy, které sami připravujete, a pak výstavy, které převezmete – jak ten mix vzniká?
Je to docela složité. Většinou se to snažíme kombinovat tak, aby se nejednalo o výstavy zaměřené na jedno téma – třeba celý rok na středověk. Také se snažíme, abychom jednou oslovili dětské návštěvníky, příště zase jinou cílovou skupinu. Zkrátka aby to bylo pestré. Snažíme se dělat výstavy, které prezentují historii regionu, ale současně zde děláme i výstavy, které prezentují současné umění. Třeba ve spolupráci s Unijazzem, kdy máme pravidelně v létě výstavy zaměřené na soudobé výtvarné umění.
Jak jste spokojeni s návštěvností výstav?
Na kraji po nás samozřejmě chtějí, abychom návštěvnost zvedali, ale ono to má určité limity. Ano, pokud zde uděláme výstavu replik klenotů, bude to zajímavé a přijdou sem dva nebo tři tisíce lidí. Ale ta výstava bude také velmi nákladná.
A mělo by muzeum vůbec dělat tento typ výstav? Nebo by se mělo zaměřovat na odbornou činnost a regionální tématiku?
Právě. Snažíme se podchytit regionální historii, vybírat spíše regionální témata. To znamená nižší finanční náklady, ale vyšší náklady na odborné zpracování – jedna výstava se připravuje třeba dva roky. Ale samozřejmě se snažíme, aby výstavy byly co nejatraktivnější, také je doplňujeme doprovodnými programy. Nejsem si jist, o kolik je ještě možné návštěvnost zvednout.
Dnes obhospodařujete také synagogu a židovský obecní dům, kde jste přímo vy donedávna pracoval. Jak se vyvíjí návštěvnost tam – naplnila se očekávání?
Tématika židovské čtvrti je velice živá a zejména synagoga návštěvníky neustále táhne. S židovským obecním domem je to horší, návštěvnost je tam poměrně slabá, což je částečně dáno i jeho polohou. Je už přece jen trochu mimo, před domem je dnes park a tato část čtvrti byla totálně zničena. Návštěvníci už tam tolik nedojdou. Synagoga je v centru dění a je daleko lákavější. Pokud srovnáme sezónu 2016 s posledními roky, ukazuje se, že celkově jsme zde dosáhli nějakého vrcholu a zjišťujeme, že už není možné, aby se návštěvnost dál zvedala. Dá se samozřejmě navýšit pořádáním jednorázových akcí. Ale co se týče návštěvníků, kteří si vyloženě přijedou prohlédnout objekt, tak tam si myslím, že jsme prakticky vyčerpali své možnosti.
To mluvíme hlavně o turistech. A jak vypadá práce s místními návštěvníky? Daří se muzeu oslovovat mladší generace k návštěvám výstav a k účasti na muzejních akcích?
Ideální prostor, který můžeme nabídnout k pořádání koncertů a akcí, je synagoga. A tam to funguje dobře.
A co výstavy?
Částečně se to daří. Určitě bychom si přáli, aby to bylo lepší. Tady je důležité zdůraznit, že předchozí ředitelka muzea Dagmar Hamalová udělala obrovské množství práce v oblasti spolupráce se školami. Veškerou činnost zaměřenou na děti vedla přímo ona a dělala to velice dobře. Teď máme naštěstí nového pedagogického pracovníka a doufáme, že se podaří pokračovat ve stejných šlépějích a tu spolupráci se školami udržet nebo ještě o něco zlepšit. Ale nastaveno to bylo velice dobře.
Jak to funguje v odborné rovině? Obracejí se na muzeum studenti, mladí badatelé? Mají zájem o regionální témata?
Určitě. Důležitá věc je, že naše muzeum má poměrně velkou knihovnu, která je veřejně přístupná. Aktuálně se bohužel opravuje. Ale badatel zde může najít kupříkladu takové časopisy, ke kterým se jinde nedostane. Třeba časopis Malá Haná a další periodika, která vycházela na začátku 20. století a dnes existují třeba v jednom nebo ve dvou výtiscích. V tomto ohledu máme opravdu co nabídnout, ale přiznám se, že zájem o tuto knihovnu bychom si přáli větší.
Co se týče badatelů – dost často se ozývají studenti bakalářských programů zaměřených na historii a sociologii. Oslovují nás a zjišťují, jaký materiál zde máme a co by mohli využít. Takových studentů je dost, zájem je velký. A také ze strany odborníků – v odborných kruzích se ví, že zde máme kupříkladu materiál ze Starého Hradiska, takže pokud se někdo zabývá laténem (mladší doba železná, pozn. red.), kontaktuje nás. A my mu to samozřejmě zpřístupníme.
Začali jsme s digitalizací sbírkových předmětů
V dnešní době se nabízí možnost sbírky také digitalizovat, aby si pak kdokoliv mohl řekněme vygooglovat, co zde v muzeu máte. Funguje to?
To jste se trefil velice přesně. Tento nápad jsme začali řešit loni. Chtěli bychom takto zveřejnit veškeré sbírky, protože hlavní činnost muzea je sbírkotvorná, ale druhou důležitou činností je záchrana předmětů a jejich prezentace.
Nemít je jen schované v depozitářích.
Některé předměty se z depozitářů dostanou jen minimálně. Například výstavu zaměřenou na neolit (mladší doba kamenná, pozn. red.) logicky uspořádáme jen jednou za několik let. Něco může být prezentováno ve stálé expozici, něco na krátkodobých výstavách, ale materiálu je opravdu hodně a něco by se z depozitáře nedostalo prakticky vůbec. Takže jsme v minulém roce začali s digitalizací sbírkových předmětů. Na internetu bychom chtěli zpřístupnit kompletní katalog předmětů, zpravidla název, stručný popis, lokalizaci, plus by tam měla být fotografie. Je to běh na dlouhou trať, za minulý rok se nám podařilo nafotit tuším dva tisíce sbírkových předmětů.
A kolik jich máte?
Přes padesát tisíc. Nutno podotknout, že z toho asi 35–40 tisíc tvoří archeologie, kde má každý střípek své inventární číslo. Tam to bude s digitalizací nadlouho, ale co se týče ostatních podsbírek, myslím si, že by mohly být zveřejněny poměrně brzy v plné verzi – jak textový popis, tak fotodokumentace. Začít se zveřejňováním plánujeme během letoška, postupně budeme přidávat a dejme tomu za deset let by to mohlo být kompletní. Pokud nám nepřibudou další kvanta materiálu.
Pokud nebude rychleji přibývat, než budete digitalizovat.
V archeologii to přibývá opravdu závratnou rychlostí. Ale u historie, etnografie, negativů, diapozitivů a ostatních sbírkových fondů je nárůst poměrně pomalý. Je to omezeno tím, že nemůžeme vzít všechno, protože máme depozitární problémy, o kterých jsme mluvili. A jsme limitováni finančními prostředky, nejsme schopni koupit úplně všechno. Hodnotné dary se samozřejmě snažíme do sbírek zařadit.
Jak to vypadá s pokračováním edice Vlastivědy?
Během letošního roku by se mělo začít pracovat na prvním dílu historické série. Tedy psát texty.
Jak dlouho to bude trvat do vydání?
Nyní je hotový přesný koncept, kolega Vítámvás oslovil konkrétní autory. Vlastivěda může začít vznikat. Než se dostane na světlo světa, je to ještě hodně práce a hodně bude asi záviset i na finančních možnostech. Když budu velký optimista, mohla by se o finální podoby dostat v roce 2018. Nebo 2019. Je to další výhoda fungování pod krajem, že nám vyjdou vstříc, pokud Vlastivědu klademe jako jeden z našich hlavních cílů.
A to kladete?
Klademe. Uděláme maximum pro to, aby Vlastivěda vycházela v daleko rychlejším tempu, než jaký byl rozdíl mezi posledními dvěma svazky. Mezi etnografií a archeologii byly tuším čtyři roky.
A od vydání archeologie už uběhly více než dva roky.
A pak se to zastavilo. Tedy ne že by se nedělalo vůbec nic, promýšlel se koncept, ale co týče psaní, zastavilo se to. Nyní už máme autorský kolektiv a je to už na autorech. Bude záležet i na jejich časovém vytížení.
Na závěr mi to nedá, abych se nezeptal na to, o čem jsme mluvili na začátku: Pokud se Dagmar Hamalová po komunálních volbách na podzim roku 2018 do funkce ředitelky muzea nevrátí, budete chtít pokračovat?
Takovou situaci zatím vůbec neřeším. Mám dost co dělat, abych si zvykl na zcela novou práci. Sice jsem se v prostředí muzea pohyboval, takže jsem zhruba věděl, co je potřeba, ale do detailu jsem tu práci neznal. Takže na to teď vůbec neumím odpovědět, zatím se do toho spíš snažím dostat a vůbec nedovedu odhadnout, co bude za rok.
