Na okraji Knínic ční nad Malou Hanou snadno přehlédnutelný kopeček. Nejlépe je asi vidět teď zjara, a to ze silnice od Knínic k Šebetovu. Projíždím-li autobusem touto částí Malé Hané, vždycky se po něm ohlédnu. Není to totiž pahorek ledajaký. Knínice (lidově Kenice) byly městečkem s hrdelním právem a na Hájku stávala šibenice. Náležely k šebetovskému panství, které patřilo až do jeho zrušení v roce 1784 klášteru Hradisko u Olomouce (stejně jako Svitávka).
Podle Jana Kniese (Boskovský okres, 1904) byly soudy hrdelního práva konány ve starodávné budově radnice v čele náměstíčka – původně to byla dřevěná budova s žudrem a věžičkou na střeše, později několikrát přestavována. V radnici bylo vězení nad zemí i pod zemí. K mučení provinilců údajně sloužilo 5 klád na svírání člověka, 12 železných pout, železné kruhy připevněné na dubových sloupech (připjaly se vězni na krk a v půli těla, aby musel stát) či železná nádoba, z níž neustále kapala voda vězni na hlavu. Knies dále píše:
Popravy vykonávaly se na malém kopečku „Hájku“ při s. straně Knihnic, podoby mohylové; na temeni dosud stojí kůl, zbytek to šibenice. Hrdelní právo obdržela obec již okolo r. 1200, aby zloděje, lotry, mordéře a jiné zločince, kteříž by napřed v řečeném zboží a mezích jeho postiženi byli, trestala na hrdle nebo na statku. Do r. 1583 byla zdejšímu hrdelnímu soudu podřízena i stolice soudní ve Svitávce. Některé rozsudky se zachovaly dosud. Jelikož šibenice byla chatrna koncem XVII. stol., žádali Knihničtí o povolení postaviti novou. Bylo jim vyhověno r. 1690, konšelé však museli pranýř třikráte obejíti a pokaždé naň třikráte kladívkem neb sekyrkou klepnouti, čímž nabyl opětně svého práva.
Dle Dagmar Stryjové (Knínice u Boskovic, historie a současnost, 2006) byl soud v městečku Knínice doložen již v polovině 14. stol. Knínice náležely do obvodu brněnského městského práva a nejstarší doklad hrdelního procesu v Knínicích pochází ze 3. února 1557, kdy purkmistr a rada městečka Knínic urgovaly v Brně čtyři ortely. Ke knínickému právu patřily nejen obce šebetovského klášterního panství, ale také vesnice na klášterních majetcích na Hané (kolem Olomouce). Všechny tyto obce musely přispívat na stavbu a udržování knínického vězení a pranýře. Kat byl do Knínic povoláván z Brna.
Poslední poprava se na Hájku konala údajně v roce 1772, kdy zde byl oběšen myslivecký mládenec. Však také císařovna Marie Terezie svým hrdelním řádem Constitutio Criminalis Theresiana popravy u soudů nižší úrovně omezila (byla posílena role soudů vyšší instance). Týkalo se to i popravišť v Knínicích a Boskovicích. Vzpomínám si však, že když jsem ještě chodíval na boskovickou základní školu Pod Oborou, vypomáhala tam již jako důchodkyně paní učitelka Přibylová ze Sudic. Byla přísná, ale rád jsem tenkrát poslouchal její vyprávění, kterými občas vyplnila pár minut zbývajících do konce vyučovací hodiny. Tvrdila, že poslední nešťastník, který na Hájku podlehl exekuci, byl přivázán za ruce a nohy ke dvěma volům. Kat dobytčata popohnal, aby táhla každé na opačnou stranu, až byl odsouzenec roztržen.
No, kdo ví, jak to vlastně tenkrát bylo. Vrch Hájek však poutal pozornost lidí nejen svojí pohnutou historií, nýbrž již samotným vzhledem. Představuje sice malou, ale přesto nápadnou vyvýšeninu, tvořenou permským (prvohorním) slepencem. Mezi lidmi se tradovala představa, že Hájek byl navršen uměle. Byla zřejmě tak silně zakořeněna, že ji dokonce v roce 1909 ve svých Geologických poměrech okolí Jevíčského zaznamenal gymnaziální profesor Josef Ryš. Ten ovšem tehdy považoval za hlavní horninu budující Hájek (Šibeniční vrch) neogenní (mladotřetihorní) jíl, který se skutečně vyskytuje na jeho svazích. Napsal tenkrát:
Zajímavý pahrbek u Knihnic, při záp. okraji silnice, Šibeniční vrch zvaný, sestává se také z tohoto jílu; zdá se však, že je uměle navršen. V nově zrytých silničních příkopech a struhách všude jíl je patrný. Spočívá přímo na permu, jenž místy, zvláště při východním okraji silnice, je odkryt v podobě červených a zelenavých slínů.
K Hájku se také váže hned několik pověstí, které ve svých knížkách zachytili například jevíčský učitel František Továrek či šebetovský poštmistr Rudolf Wilhelm. V tomto místě byl údajně pohřben velkomoravský kníže a vojáci na hrob nanosili v helmách tolik hlíny, že vznikl kopeček.
Protože byl prý na zdejší šibenici oběšen nevinný mládenec, měla ta šibenice stát věčně a nikomu se nemělo podařit zničit poslední kůl, který z ní zůstal po zrušení roboty a hrdelních práv. Mnoho lidí se pokoušelo ten kůl odnést či jej spálit, ale museli ho všichni postavit zpátky, kde stál, jinak neměli pokoje. Přesto byl nakonec ten prastarý dubový sloup zničen. Spálili jej v roce 1924 vojáci, kteří zde při manévrech drželi stráž.
Jak to tedy bylo s oním nevinně odsouzeným mládencem? Přes Knínice chodívalo na Kalvárii u Jaroměřic množství poutníků. Mnozí cestou zůstávali na noc u knínického rychtáře, který byl zároveň šenkýřem. Na pouť chodívali pravidelně taky otec se synem a spávali u rychtáře. Ten měl hezkou dceru, která se do mladíka vášnivě zamilovala. Přemlouvala ho, aby u nich zůstal. On jí však nevyhověl a chystal se pokračovat v cestě.
Uražená dívka se chtěla pomstít, vložila mu proto nepozorovaně do brašny pozlacené sváteční jídelní příbory. Když syn s otcem odešli, spustila rychtářova dcera povyk, že jsou okradeni. Konšelé poslali za poutníky drába, který je přivedl nazpět. U mladíka byly postrádané věci skutečně nalezeny. Soud byl krátký. Otec byl propuštěn a mladík, i když se zapřísahal, že nic nevzal a že mu do brašny věci někdo dal, byl odsouzen k smrti oběšením. Poprava byla vykonána na Hájku a nešťastník tam zůstal viset pro výstrahu.
Za rok putoval tudy otec sám, aby se na Kalvárii za syna pomodlil. Zastavil se v Knínicích a šel se podívat taky na Hájek. Když viděl, jak se zbytky oběšence houpají ve větru a kolem krouží krkavci, zaplakal a zahořekoval: „Synu, cos to učinil?“
A tu se stal div. Mrtvý mu odpověděl: „Otče, já jsem to neudělal“.
Otec běžel na rychtu a vypravoval, co viděl. Rychtář právě obědval, měl na talíři kus kohouta. Když vyslechl uplakaného tátu, řekl: „Byl-li váš syn nevinně zahuben, musel by tento pečený kohout zakokrhat.“ A stalo se, kohout zakokrhal! Tak rychtář poznal, že mladý poutník byl nevinně popraven. Uhodil na dceru, která se přiznala, jak to tenkrát skutečně bylo. Rychtář ji pak dal ve sklepení rychty za živa zazdít (podle jiné verze byla sama oběšena na Hájku).
Hájek se šibenicí na mapě 1. vojenského mapování z let 1763–1787 (Vojenský kartografický ústav ve Vídni)
Tolik slova pověstí. Já se teď vrátím ke vzpomínkám paní učitelky Přibylové. Své dětství prožívala za války a krátce po ní. Když se po únorovém komunistickém puči rozběhla kolektivizace zemědělství, mnozí sedláci odolávali. Komunisté v tomto ohledu doslova obrátili kabát. Předtím totiž jejich ministr Július Ďuriš, který řídil v československé vládě rezort zemědělství již od jejího prvního zasedání v osvobozených Košicích, prosazoval pozemkovou reformu. Podle hesla „půda patří tomu, kdo na ní pracuje“ mělo dojít k parcelaci velkostatkářské půdy a jejímu přidělení malorolníkům. Na tento tzv. Hradecký program (KSČ jej představila v Hradci Králové) lákali komunisté zemědělce. Konzervativní selský stav však zůstával oprávněně nedůvěřivý.
Po převzetí moci naopak provedli komunisté pomocí slibů, nátlaku i hrubého násilí kolektivizaci zemědělství. Soukromě hospodařící rolníci měli nejdřív od státu předepsány vysoké dávky potravin, které museli odevzdat. Navíc nedostávali potravinové lístky (lístkový systém fungoval ještě řadu let po válce). Paní učitelka vyprávěla, že v té době měla jet se školní třídou na výlet. Stravovat se měli v hostincích. I k tomu však bylo třeba potravinových lístků. Její maminka proto musela před výletem obejít sousedy, kteří neměli pole. Uprosila je a vyměnila s nimi jídlo za potravinové lístky. To aby se dcerka na výletě nemusela před spolužáky stydět.
Nakonec Přibylovi o svá pole stejně přišli a museli vstoupit do družstva. Paní učitelka to ještě po desetiletích vnímala jako křivdu a koncem roku 1989 se radovala, že se začalo mluvit o navracení majetku v restitucích. Většina obyvatel venkova se však již k polním pracím vracet nechtěla a jejich pole zůstala pronajata zemědělským družstvům. I toho všeho je Hájek mlčenlivým pamětníkem.
