Vernisáž výstavy Já, uprchlík fotografky a dobrovolnice Jany Plavec se konala v neděli 12. března v boskovickém Kafe za rohem. Výstava potrvá do 8. dubna, úvodním slovem ji zahájil Tomáš Znamenáček, mimo jiné fotograf Ohlasů rovněž se zkušeností dobrovolníka v uprchlických táborech. Jeho úvodní řeč publikujeme.
Fotografie uprchlické krize se dotýkají jednoho ze základních, věčných etických problémů dokumentární a reportážní fotografie: je přijatelné fotografovat lidské utrpení? A pokud ano, za jakých podmínek?
Jak píše ve svých esejích Susan Sontag, fotografie zároveň přibližuje i vzdaluje. Vzdaluje, když fotograf nahrazuje živou skutečnost jejím obrazem. A přibližuje, když tento obraz dává všem, kdo se na něj dívají, iluzi účasti. Reálně pak hrozí, že nás diváky fotografie sníží do pozice věčných voyeurů, pro které je všechno světové dění pouhou zásobárnou obrazové zábavy.
Na uprchlické krizi je bolestně patrná anesteziologická schopnost fotografie: Zatímco první, třetí, pátý snímek uprchlíků nám nedají spát, sebelepší stý první snímek na totéž téma podvědomě odkládáme jen jako cosi, co už jsme viděli.
V osobě dobrovolnice-fotografky je také dobře vystižen základní konflikt každého reportážního fotografa: kdo fotografuje, ten v daném okamžiku nemůže pomáhat. A naopak: kdo pomáhá, nemůže fotografovat. Nakolik tedy fotograf na lidském trápení jednoduše parazituje?
Po teoretické stránce se těmto otázkám dá věnovat léta. Po praktické stránce máme jejich rozřešení v rukou my, kdo si fotografie prohlížíme. Pokud se přitom nesnížíme na pouhé šmíráky, pokud z nich neuděláme laciný adrenalin na nedělní odpoledne, pokud budeme mít na paměti, že systémové řešení zobrazených problémů je naší odpovědností, pak tyto fotografie nevznikly zbytečně a nikdy nemohou být odsouzeny jako pornografie utrpení.
Když jsme se přestěhovali do rodinného domu, zpočátku jsem se trápil nekonečným seznamem věcí, které je na něm potřeba udržovat, opravovat. Nakonec jsem na problém vyzrál změnou perspektivy: rezignoval jsem na to, že by seznam mohl být někdy prázdný, a údržbu beru jako nutnou daň za to, že bydlíme v pěkném domě.
Podobně seznam lidského neštěstí může vzbuzovat beznaděj svou nekonečností. Každý den je na koho přispět, komu pomoci. A podobně tady je možné se před otupěním chránit změnou perspektivy: nečekat, že bude seznam kdy prázdný, a brát pomoc jako nutnou daň za to, že zůstáváme lidmi.
