Krajiny Boskovicka: Pilské údolí

Jedním z nejmalebnějších míst v blízkém okolí Boskovic je Pilské údolí, vytvořené říčkou Bělou. Údolí je predisponováno (jak říkají geologové) okrajovým zlomem Boskovické brázdy (boskovickým zlomem). Existence zlomu v zemské kůře (psal jsem o něm již v kapitole věnované kopci Zlatníku) usnadnila Bělé její erozní činnost a říční modelace formuje Pilské údolí dodnes. Vodní energie Bělé byla také po staletí využívána k pohonu různých technických zařízení.

Pilské údolí
Pilské údolífoto: Hynek Skořepa

Mlýnů se v Pilském údolí nacházelo hned několik a některé z nich ještě pamatuji stát. Poslední čtvrtstoletí však stačilo k tomu, že se i z těch, které se dočkaly dnešních dnů, staly ruiny. Škoda. Kdyby z hrobů vstali dávno mrtví mlynáři a sekerníci (tesaři, specializující se na výrobu a opravy mlýnských složení), rozhodně by nás nepochválili. Neumíme si vážit díla našich předků a jednou na to nejspíš doplatíme.

Vodní energie spolu s energií větru byly po tisíciletí jedinými silami, pomocí kterých mohl člověk ulehčit každodenní dřinu sobě i hospodářským zvířatům. Však také vodní toky bývaly maximálně využity, spory o vodu patřívaly k těm nejúpornějším. Přesto zůstávaly řeky a potoky plné ryb a raků. Asi byla jiná doba. Ale zpět k Pilskému údolí.

Boskovice s Pilským údolím na mapě 1. vojenského mapování z let 1763–1787
Boskovice s Pilským údolím na mapě 1. vojenského mapování z let 1763–1787foto: Vojenský kartografický ústav ve Vídni

Již mapa prvního vojenského mapování z let 1763 až 1787 zachycuje v údolí Pilský dvůr (zkomoleně Piskehof) a hamr. Mohutná kladiva hamru byla poháněna vodou ze dvou rybníků, které můžeme „v Piláku“ vidět dodnes. Pokud byste se chtěli dozvědět něco víc o tom, jak takový hamr fungoval, doporučuji vám navštívit Františčinu huť v Josefovském údolí v Moravském krasu se stálou expozicí železářství brněnského Technického muzea. Huť je dokonce národní kulturní památkou.

Na mapě 2. vojenského mapování (probíhalo v letech 1836 až 1852) je v Pilském údolí opět zakreslen dvůr (Piller Hof). Původní dvůr byl však koncem 20. století stržen a na jeho základech byl následně vystavěn nový objekt, alespoň částečně respektující původní půdorys. Jihozápadně od něj (směrem k Černému mostu), stávala ledková huť (Alaunsiederei). Ještě dnes jsou zde patrné haldy, jež jsou pozůstatkem právě po výrobě ledku. Až do 19. století byl ledek čili dusičnan draselný (také sanytr) nepostradatelnou průmyslovou surovinou, mimo jiné je součástí střelného prachu. V blízkosti Boskovic se nacházely hned dvě ledkové hutě (ta další v kopci pod Valchovem, tamější samota se dodnes jmenuje Ledková Huť).

Voda byla nutná nejen k provozu výše uvedených průmyslových výrob, nýbrž i pil, které daly Pilskému údolí jméno. Nebylo problémem v případě potřeby přebudovat mlýn nebo hamr na pilu. Na starých pohlednicích z počátku 20. století je jeden z výrobních objektů (patrně právě pila) dobře vidět. Pilské údolí získalo své jméno právem.

„Partie z Pilského údolí“
„Partie z Pilského údolí“foto: archiv Muzea regionu Boskovicka

Pozůstatky starých technických památek, které si příroda postupně bere zpět, jsou pro mne vždy a všude fascinující. Na vyznání lásky k Pilskému údolí by to však přece jen bylo poněkud málo. Pilské údolí mi splývá především s lesy. Nejen s těmi kulturními, smrkovými, ale hlavně s fragmenty smíšených lesů na prudkých svazích nad říčkou Bělou, na něž ruka lesního hospodáře nesáhla snad od té doby, co nějací lesní hospodáři začali řídit těžbu dřeva a zalesňování. Zdejší dubové a dubohabrové lesy (s příměsí borovice, buku, jedle a dalších dřevin) byly v minulosti využívány jako pařeziny. Na tvaru lesa (abych použil lesnické terminologie) je to patrné dodnes. Navíc jde o lesy řídké, nízkého vzrůstu (na mělké kyselé půdě to jinak ani být nemůže). Některé z těchto porostů mají místy až pralesovitý charakter. O prales doslova vzato jistě nejde, člověk zde v minulosti aspoň v omezené míře získával dřevo. Stačí to však k tomu, aby zde mohly žít organismy vázané na přírodní lesy. Konkrétně kovařík fialový (Limoniscus violaceus), který k životu nezbytně potřebuje dosud stojící kmeny mrtvých lesních velikánů. Na kmeny padlé jsou zase vázány organismy jiné.

Kovařík fialový se ve střední Evropě vyskytuje v pahorkatinách a vrchovinách v nadmořských výškách kolem 400 až 500 metrů nad mořem, obvykle v říčních údolích. K životu nezbytně potřebuje přiměřeně velké dutiny ve dřevě (na druhu stromu nezáleží). A právě takové podmínky v Pilském údolí nalézá.

Pilské údolí
Pilské údolífoto: Hynek Skořepa

Když jsem v dětství sám nebo s kamarády prolézal skály a stráně Pilského údolí, o vzácném kovaříkovi jsem ještě nic nevěděl. Přesto jsem ta místa považoval za jedna z nejúžasnějších na světě. Eldorádo kluků z boskovických paneláků Pod Oborou. Hltali jsme indiánky, já zrovna knihu německého spisovatele Fritze Steubena Tekumseh. Tento indiánský náčelník počátkem 19. století vytvořil na pomezí dnešních Spojených států a Kanady unii indiánských kmenů, které se načas podařilo zastavit pronikání bílých osadníků do indiánských území. Steubenova kniha se odehrává mimo jiné kolem řeky Ohio, kterou francouzští kolonisté (Francouzi na rozdíl od Angličanů a Američanů vycházeli s Indiány poměrně dobře), nazývali „la Belle-Rivière“, tedy krásná řeka. A Bělá v Pilském údolí pro nás taky byla krásná.

Tenkrát jsme ještě nežili v realitě virtuální, ve které žije většina dnešních dospívajících. Žili jsme svými sny. A troufám si říci, že i když v televizi běžely dva programy, videorekordér byl znám jen z vyprávění a o počítači či internetu se nám ani nesnilo, v mnohém jsme na tom byli líp. Možná právě tenkrát jsem vstřebal nejvíc dojmů, díky kterým mohu dnes vyprávět příběhy. Mnohým dnešním mladým, bohužel, chybí fantazie. Nebo možná spíš inspirace?

další seriály