První dubnový pátek se v klubu Sklepy odehrála první boskovická exhibice slam poetry. Klub zaplněný mladými lidmi, kteří přišli kvůli poezii – to je bez ohledu na úroveň některých vystupujících věc, nad kterou by mohly zpozornět a zaplesat i učitelky českého jazyka a literatury. Ostatně některé z nich se klubového večera s autorskou deklamovanou poezií účastnily.
Iniciátorkou večera byla studentka boskovického gymnázia, hudebnice a textařka skupiny Veka – no a poměrně čerstvě také slamerka Kamila Hrnčířová alias Kamila Kamila. Ta se stala po právu také vítězkou boskovického klání, neboť slam probíhá soutěžní formou, čímž se tento jinak obtížně definovatelný fenomén přibližuje nejstarší poetické tradici, kdy starověcí básníci soutěžili v deklamaci svých veršů.
Novověcí slameři ovšem přesně neví, jestli sami sebe považovat za básníky, jestli je jejich projev nutně poezií. Některé z nich literatura ani nezajímá, slam je pro ně daleko víc příležitost se předvést a získat si přízeň publika. Na takové bychom však jistě narazili i mezi tradičními veršotepci.
„Úplně poprvé jsem slam viděla na YouTube. Nijak mě to nenadchlo, protože zážitek z videa je úplně jiný než naživo,“ říká Kamila Kamila. Pak je ale pozvali s kapelou Veka účinkovat na slamovou exhibici do Brna, kde mezi dvěma částmi večera plnili roli kulturní vložky. „Pozvali nás kvůli našim textům, což bylo příznačné. A mě slamování hrozně zaujalo a hned jsem si říkala, že bych to chtěla zkusit.“ Příležitost přišla loni na podzim, kdy se Kamila chystala jako divačka na slam poetry v Brně a večer před akcí si na Facebooku přečetla, že vypadli někteří účinkující a pořadatelé hledají náhradu. Hned na první akci se utvrdila v tom, že chce ve slamování pokračovat. „Bavilo mě, že vzniká větší komunikace mezi performerem a publikem. Je to omezené jen na hlas a tělo jednoho člověka, při koncertech s kapelou je to úplně jiné, protože kolem mě jsou další lidé, nástroje a na to všechno se musím soustředit. Při slamu je zde jen mluvené slovo a publikum,“ vysvětluje Kamila.
Večer na Sklepech moderoval slamer vystupující pod přezdívkou Anatol Svahilec, což je jeden z hlavních propagátorů slam poetry v České republice. Mimo jiné se snaží rozšiřovat slam i do menších měst, takže logicky navrhl i Kamile, aby slam společně uspořádali v jejím domovském městě. Expedice slamerů jezdí po různých klubech či kavárnách poměrně hojně, často zde vystupují jen pro pár lidí. V Boskovicích proto byli zájmem publika nadšeni a překvapeni. Podobná akce se hned tak nevydaří ani ve větších městech. „Je to tím, že tady máme takový kmen,“ vysvětluje si zájem Kamila Kamila. „Přijde mi, že jsme tady v Boskovicích hodně kmenová společnost. Lidé, co se potkávají v Kafe za rohem, na Sklepech. Hodně dělá společnost z gymplu, k tomu se přidávají další kamarádi a nabaluje se to. Je to dobré pro slam i další akce, jako jsou koncerty nebo akce Mindicted. Lidi přijdou, protože jsme kamarádi.“
V Boskovicích se k slamu přidali i další účinkující: jednak Roman Dvořáček, který už za sebou jedno vystoupení měl, a také Gianni Bařinka. Na Sklepech tedy nakonec soutěžilo sedm slamerů, z toho tři domácí.
Celkově je slam poetry v České republice teprve v rozvoji, ale zájem o něj sílí. Rozšířený je hlavně v Praze, v Brně, v Ostravě a v Plzni. Zde má slam už dlouholetou tradici. Pokud se dnes někdo chce stát slamerem a pravidelně vystupovat, už to podle Kamily Hrnčířové nemá tak jednoduché. A musí být zkrátka něčím zajímavý.
A co to vlastně je slam? „Na tuhle otázku všichni slameři říkají, že se to vlastně pořádně neví, slam nemá žádnou definici. Na Wikipedii sice něco napsané je, ale já jsem taky teď ve stádiu, kdy nevím a ani nechci vědět, co to je. Myslím si, že se to odvíjí od každého člověka, který to dělá a přispěje svou osobou,“ říká Kamila Kamila.
Určitá pravidla ale slam má. Vystupující na pódiu kupříkladu nemůže použít žádné kostýmy a rekvizity, vystupuje sám a především musí deklamovat vlastní autorský text. Ten může být dopředu připravený, ale nezanedbatelnou úlohu hrají ve slamu i ti, kteří své vystoupení improvizují. Deklamovaná poezie hojně využívá rytmických a zvukových možností, do značné míry tak slam připomíná rap bez hudebního podkresu. Při postupových soutěžích je vystoupení omezeno třemi minutami. Další pravidlo říká, že není povoleno říkat stejný text na stejném místě dvakrát. Slamový večer je obvykle rozdělen na dvě části, každý vystupující tedy přednese dva texty. Jednotlivé výstupy boduje porota, nikoliv však odborná, ale vybraná z řad diváků.
V České republice funguje i Mistrovství ve slam poetry. Do toho se může přihlásit kdokoliv, nejprve se konají krajská kola a pak kolo celostátní. Z každého kraje se do něj dostane jeden nejlepší.
Spojitost s literaturou a s poezií někteří slameři odmítají, jiní se cítí jako určitá součást literárního proudu. Někteří nechtějí být označování za básníky, jiní své slamové texty vydávají jako básnické sbírky. Kamila psala nejprve básně a písňové texty a zase tak velký posun při přípravě textu na slamové vystoupení nevnímá. Básně jsou obvykle intimnější a osobnější; pokud v tématu cítí možnost širšího sdělení, začne přemýšlet o tom, jestli by z ní nemohla být píseň nebo slam. Slamové vystoupení také potřebuje spíše příběh. „Ale zas takový rozdíl to není. V okamžiku tvorby je důležité, že něco přijde – jestli z toho bude báseň, píseň nebo slam, se uvidí potom.“ A právě to, co se děje potom, je pro Kamilu na slamu to důležité – totiž možnost oslovit přímo čtenáře, či spíše posluchače a diváky. „Nechci psát jenom do šuplíku a živá forma vystoupení při slamu je mnohem lepší, než když text sdílím jen na svůj blog.“ Kamilu baví i soutěžní rozměr akce, ne snad kvůli soutěživosti, ale hlavně kvůli bezprostřední zpětné vazbě a možnosti konfrontovat svoje názory na úroveň ostatních slamerů i tu vlastní s názorem publika. „Obvykle se to rozchází,“ dodává se smíchem. A přiznává, že porota často hodnotí hlavně vtipnost a osobitost výstupů, už ne tolik to, jestli nesou nějaký hlubší obsah.
„Já se o nějaké větší sdělení zoufale snažím, ale zrovna teď mám pocit, že mi to vůbec nejde. Slam taky často odráží bezprostřední situaci, ve které se nacházíš, je to takový rychlý text,“ popisuje Kamila Kamila. Některé slamy proto vznikají na poslední chvíli, čímž získávají na bezprostřednosti, ale vystupující se tím zase okrádá o možnost dobře si své vystoupení připravit a nacvičit – v podstatě jako divadelní roli.
Literární přesah a vůbec zájem o literaturu v Kamilině případě dokumentuje i text jejího druhého boskovického vystoupení. Ten totiž reflektuje její vztah k básníkům, kteří už jsou pevnou součástí školních osnov. Zrovna v tomto případě se jednalo o báseň, která se rozvinula do slamu.
„Je to jiný druh poezie, taková špinavá poezie,“ říká o slamu Kamila Kamila. Samostatně podle ní může text slamového vystoupení fungovat především pro člověka, který slam zná a dokáže si alespoň zčásti jeho produkci představit. S publikováním svého slamu Vrcholná poezie na závěr našeho článku ale souhlasí. Zde tedy text vystoupení, které bylo jednoznačným vrcholem prvního slamového večera v Boskovicích. Další produkce by mohla proběhnout už v létě v rámci boskovického festivalu.
Kamila Kamila: Vrcholná poezie
Je považováno za neplechu
Když neplánovaně za poslechu
Tvejch audio skečů
Samovolně teču?
Dá se omluvit, že slov proudy
Berou mne víc, než lidské oudy?
(Možná jen co se pánve týče
Pustila bych se do potyček)
Hlavními objekty mého chtíče
Jsou kluci, co dělaj do básniček
Karel Hynek a Karel Havlíček
Těm stačil by třeba jen malíček
…
A jak by tvořil Pavel Zajíček?
– Kámo, najít bod DG 307?
No to v klidu svedu!
Tak začínám číst, sotva co zhasnem
Přes první list deru se Pásmem
Pronáším slova skoro jak Rimmer
Jak jen to myslel ten Apollinaire?
Tak nechávám plynout báseň hravou
Ochotna zhynout s B. Okudžavou
Před sochou Puškina jako Slavík a růže
…jo ten název mu pak ukradl Wild, ale to je prozaik a navíc je na muže
Takže mám i tak smůlu a od těchto jevů
Vracím se k žalozpěvům
Už Sedmou elegii pročítám nesvlečena
Páč v nešťastné monodii furt čekám na Ortena
Na Jiřího Jakuba, na Karla Jílka
Toť moje poezie nedělní chvilka
Tak v zoufalé touze ve velkym svetru
Radosti života hledám skrz metrum
Papír a víno na stoličce za barem
Si tak sním, že flirtuju s Kainarem
Jenomže ten si tu svou káru táhne sám!
„…kdo může znát tu píseň, co já v sobě mám, v sobě mám…“
Zpívá si to Svoje blues, vo tom že je sám ve světě
přestože dá si občas duet s Hrabětem
Já bych taky zpívala, já znám slova!
Ale vím, že nejsem Bláznivá holka Václavova
Ale i přesto toužím po blues kdy zas budu mít oči jako tabák
Aby si paní domácí řekla, že jsem moc mladá
a dáma v tramvaji se ušklíbla, jak moc voním kouřem
Blues na to až se od tebe budu vracet
Doufám, že dřív než bude ti pětadvacet
Protože Hrabě v pětadvaceti umřel
Tak v zoufalé touze po touze básníků
Zbývá mi pouze poezie pomníků
A jak tak procházím Urnovým hájem
O autory epitafů už mám taky zájem
Dá se pochopit, že kopce svýho
Dosáhnu za četby Krchovskýho?
A že to nejlepší, co teče z péra
Je prostě to z pera vod Gellnera?
Ten správně pojmenoval svoji sbírku
Věděl, že Potopa si najde každou dírku!
A tak skrze poezii
Se nacházím v euforii
A to ani nemusím brát drogy
Stačí Kunderovy Monology
Ale vlastně i Bukowskiho Feťáky
Bych brala jako parťáky
A kdyby Mark Renton byl básník
ráda řeknu mu: „Zhasni!“
– Tak se jmenuje novej podcast českýho rozhlasu –
A když už jsme u těch provazů
Vlastně i Shylockovy loutky
Vzbuzujou ňáký choutky
A to už i Ellen
Hejbe mi tělem
A Katovy sloky
Rozhoupou boky
A taky Katovy Izmy
Daj rytmus do klína
Pro vulgarismy
Ivana Martina
A já vím, že beze sporu
Začtená jsem do Magorů.
