„Festival je otevřený, nechtěli jsme v oblasti kultury vytvářet další ghetto.“

Rozhovor s Čestmírem Huňátem, předsedou Unijazzu a hlavním pořadatelem festivalu Boskovice. Festival letos oslaví čtvrt století; s jeho šéfem jsme si povídali nejen o této akci na podporu boskovické židovské čtvrti, ale i o jeho osobní životní cestě kulturním světem. Čestmír Huňát byl aktivní už od sedmdesátých let v Jazzové sekci, za což byl odsouzen a vězněn. V roce 2009 obdržel Cenu Revolver revue za „náročnou, nevděčnou a do značné míry anonymní práci iniciátora a organizátora projektů, které dávají prostor druhým“.

foto: Tomáš Znamenáček

Vzpomeneš si, kdys poprvé slyšel jméno Boskovice?

Určitě to bylo někdy krátce po roce 1987, kdy se také poprvé použil název Unijazz. Po tom, co rozprášili původní Jazzovou sekci, jsme v této době hledali v tehdejším Československu takové body, kde jsou lidé aktivní a o něco se snaží. Nějaké kontakty už tam musely být i předtím, přiznám se, že konkrétní jména už si nevybavuji, ale předpokládám, že to byl hlavně Blonďák. Ten byl velmi aktivní. A pak v roce 1990 už zde byl pod Unijazzem založený klub Prostor.

Ještě mi dovol vrátit se úplně na začátek – jak ses jako mladý student techniky vůbec dostal k organizování kulturních akcí? Jak tě tohle prostředí natáhlo?

Byla v tom spousta náhod, ale taky těm náhodám musel jít člověk naproti. Když se vrátím do konce šedesátých let, tak to pro nás byla úžasná doba – otevíraly se možnosti poslouchat cizí muziku, probíhalo politické období zvané Pražské jaro. Majálesy v letech ’65 a ’66, už tam se objevovala kritika společnosti a s tím spousta dobré kultury, přijel Ginsberg. To jsme opravdu prožívali, i když jsme to v těch šestnácti a sedmnácti možná úplně do hloubky všechno nepobrali.

Ale byli jste tím zasaženi.

Mělo to ohromnou sílu. A pro mě hlavně ta muzika. Do té doby byla šeď. Pak přišel rok ’68 a hlavně v 70. roce se to úplně utáhlo. Začala normalizace a v rádiu se přestala hrát muzika, kterou do té doby bylo možné poslouchat. První problémy začaly mít kapely, nastoupily povolovačky. A protože mě to zajímalo a chtěl jsem u toho zůstat, začal jsem to vyhledávat.

Na vysokou jsem nastoupil v roce ’69, to byli ještě všichni plní vzdoru a věřili, že to tady nemůže takto skončit. Na technice byly máničky, bylo to prostředí, kde jsme si byli blízcí zkušeností toho zlomu, jak se společnost začala ohýbat. Nemluvím teď o politicích, ale profesoři, známí… začali se bát. I rodičům jsem možná křivdil, měli jsme spoustu diskusí. Dnes na to koukám tak, že oni měli tu zkušenost padesátých let, kterou my jsme neměli. Dávali jsme jim spíš za vinu, jak to mohli dopustit, nebo že byli slepí a neviděli to.

A to tě uvedlo do prostředí Jazzové sekce?

Přes muziku jsem se dostal mezi lidi, kteří už byli v Jazzové sekci, která byla založena v roce ’71 jako sdružení fanoušků jazzu, který taky neměl na růžích ustláno. Já jsem se tam dostal někdy v roce ’75, byli tam i moji spolužáci z vejšky, kteří dělali muziku aktivně. Zjistil jsem, že už tam nejde jen o jazz, sám jsem se ale paradoxně přes bigbít, kvůli kterému jsem tam začal fungovat, k jazzu dostal. Je to pro mě zásadní muzika, teď na stará kolena člověku dává asi nejvíc.

foto: Tomáš Znamenáček

Zašeptal jsem Mardošovi: Zavolej do práce

Nemůžeme se podrobně věnovat činnosti Jazzové sekce, ale rád bych se zeptal, jestli jste tušili, že za svou činnost můžete taky skončit ve vězení.

Pocit nebezpečí jsme určitě vnímali, už při běžné práci v Sekci. Dnes si to člověk těžko představí, že byly na pracovištích evidované i psací stroje. Když se poprvé objevily veřejné kopírky, musel člověk předložit občanku a oni si nechávali jednu kopii, když se jim text nezdál. Bylo to všechno tak sešněrované, že jsme si tohle uvědomovali a hledali různé cestičky. Doba přituhovala, na ministerstvo kultury měli estébáci páku, aby nám zamezovalo činnost. Vymykali jsme se díky naším stanovám, pořád jsme se snažili fungovat legálně v rámci tehdejší legislativy. Oficiálně žádná cenzura neexistovala, ale vše podléhalo kontrole přes zřizovatele a národní výbory. Viděli jsme, že nějaké tlaky jsou, že jsme hodně nepohodlní. Byli jsme součástí Svazu hudebníků, a když se jim nedařilo zrušit jeho jednotku, zrušili celý Svaz.

My jsme v té době měli díky jazzu kontakty hlavně přes Varšavu na mezinárodní jazzovou federaci. Do Polska jsme tehdy mohli ještě jezdit a nepotřebovali jsme pasy, o které jsme většinou všichni přišli. Jazzová sekce se stala kolektivním členem mezinárodní jazzové federace, která fungovala při hudební radě UNESCO. Takže to bylo nad naším právem, byli jsme mezinárodně zaštiťovaná organizace. Tady nebyl žádný spolčovací zákon. Jediné občanské sdružení byla asi OSA.

Takže nebezpečí jste cítili.

Cítili a taky jsme se připravovali. Dalo by se říct, že jsme měli taková školení, jak se chovat u výslechů. Před nějakými akcemi jsme absolvovali i zdravotní prohlídky u spřízněných doktorů, kdyby se nám něco stalo, abychom mohli doložit, že to bylo až při té akci. Nebezpečí jsme vnímali.

A pak to jednoho dne přišlo.

A musím říct, že nás zaskočilo, že to vzali tak z gruntu. Říkali jsme si: dobře, zavřou Srpa, zavřou Kouřila a tím to skončí. My ostatní jsme přemýšleli, jak pokračovat dál. Ale sebrali nás nakonec komplet celý výbor.

Jak si pamatuješ na své zatčení?

Na takové věci se moc nezapomíná, když tě to potká jednou v životě. Zatím, to musím zaklepat… Nějaké varovné signály už byly předtím, prohlídky v domečku na Kačerově, kde sídlila Jazzová sekce. No a pak někdy nad ránem přijeli, spolu s nezávislou pozorovatelkou z národního výboru. Měli papír na domovní prohlídku. My jsme věděli, jak to má správě probíhat, vyžadovali jsme všechny doklady, co si můžou a nemůžou dovolit. Chovali se korektně, ale zabavili tiskoviny a pásky. Děti byly malé, tak počkali, až Mardoša odejde do školy.

Takže ses mohl rozloučit?

Mohl. Mardoša měl tehdy delší vlasy, tak jsem ho líbnul do hlavy a zašeptal: Zavolej do práce. Nevěděl telefon, nic, ale nějak to dokázal. Dodnes nevím jak.

To bylo proč – aby v práci schovali nějaké věci?

Přesně tak. V práci už byly taky nějaké tlaky, to by bylo na dlouhé vyprávění… Zkrátka mě sebrali, odvezli; nevěděl jsem, jestli se vrátím za čtyřiadvacet hodin, za dvanáct…

Nakonec to bylo kolik?

Necelý půlrok. Sebrali nás 2. září a pustili 22. ledna. Vykopli nás z Ruzyně v teniskách a v letním oblečení. Po zatčení bylo hlavně nepříjemné, že člověk neměl žádné informace, jak jsou na tom ostatní, snažili se nás co nejvíc izolovat a zkoušeli ty svoje hry. Ale o mně se říkalo, že snad umím sedět. Nejvíc mi dodávalo sílu, že jsem věděl, že jsme fakt nic neudělali. Že pravda je na naší straně a jednou se ukáže. Taky jsem nekouřil a neměl žádnou závislost, i to je výhoda. Blbý bylo, že jsem měl rodinu, dvě malé děti. Na to samozřejmě taky tlačili. Ale myslím, že jsme to ustáli, i ten proces. Zvedla se vlna solidarity i ve světě, podpisové akce, novináři… a už bylo období perestrojky, kdy ani oni už nebyli úplně tak jistí.

foto: Tomáš Znamenáček

Akt kulturní sebeobrany

Když jsi pak v těch teniskách vězení opouštěl, bylo ti jasné, že to nezabalíš a budeš v činnosti pokračovat?

Na to se mě nikdo ani neptal, ani jsme nepředpokládali, že toho necháme. Velký motiv byl, že Srp a Vláďa Kouřil pořád ještě seděli natvrdo, takže jsme dělali, co jsme mohli, abychom jim pomohli ven. A začali jsme budovat nástupnickou organizaci Jazzové sekce, v roce ’87 se poprvé objevil název Unijazz. Oslovili jsme všechny členy Jazzové sekce, jestli chtějí pokračovat. Přemýšleli jsme, jak to udělat, aby se lidé mohli přihlásit a přitom jsme zachovali nějaký stupeň konspirace. V tom nám moc pomohla Mezinárodní jazzová federace. Členové posílali odpovědní lístek jednak na naše adresy, ale současně na adresu federace do Londýna, a to doporučeně. Tam kdyby to pošta nedoručila, platilo by se penále v tvrdé měně, takže tím se to pojistilo.

Čas je hrozně relativní, z dnešní pohledu je ta doba od roku ’87 do roku ’89 chvilka, ale tenkrát to byla dlouhá doba, kdy jsme pracovali na několika věcech. Jednak jsme se snažili vytvořit síť lidí v celé republice, tam právě patřily i Boskovice.

Nechtěli jste působit jen v Praze?

Nikdy. K tomu patří i to, že jsem se rozešel s Karlem Srpem. Jeden z důvodů byl ten, že on se chtěl omezit jen na Prahu, zatímco já, Jirka Exner a další jsme chtěli udržet členskou základnu, protože nám to přišlo důležité. Druhá větev naší práce byla, že jsme vedli takovou tu administrativní válku, psali žádosti, rozklady, odvolání…

Abyste zase mohli fungovat legálně?

Pracovali jsme jako přípravný výbor organizace, která vznikne. A třetí věc byla kulturní činnost, které jsme se nechtěli vzdát. Měli jsme svázané ruce, takže jsme to dělali třeba pod hlavičkami jiných spřízněných organizací. Nejvýznamnějším počinem byly asi Kurzy hudební publicistiky. To byly semináře, které se odehrávaly jedenkrát měsíčně v klubu Delta v Praze. Bylo to pro lidi z celé republiky, připravovali jsme je na to, jak udělat samizdat a podobně. Mezi lektory byl Jirka Černý, Petr Dorůžka, řešily se právní otázky, mezi přednášejícími byli Rejžek, Lindaur. Probíhalo to celý den a večer byl koncert na Deltě. Lidé si předali spoustu informací. Tam už jezdili i lidé z Boskovic.

Probíhalo to vždycky v sobotu. Přišel do toho 17. listopad, což byl pátek, takže v sobotu na tenhle seminář už jsem přišel s rukou v gypsu z Národní třídy. Povídat měl zrovna Rejžek, ale místo toho jsme lidem řekli, co se včera v Praze stalo. Kultura byla postavená do aktuálního politického a společenského dění, jako jakýsi akt kulturní sebeobrany. Večer tam toho 18. listopadu měl vystupovat Petr Váša a support mu měli dělat mladí Tata Bojs. Místo toho vylezli na pódium a řekli, že se stávkuje a že hrát nebudou. Takové věci se děly.

Vrátím se ještě ke Karlu Srpovi – takže jste se rozcházeli i ve věcných názorech na fungování Unijazzu?

Ano. Netušil jsem, co pak vyjde najevo. I když určité podezření jsem pak během těchto dvou let měl. Když pominu Ruzyň, tak nejvíc problémů jsem měl v tomhle období budování Unijazzu. Odvážení policajtama a podobně.

Měl už jsi tehdy nějaké podezření, že by v tom mohla být i spolupráce s StB?

Bohužel. Netušil jsem, že by to mohlo být až tak rozsáhlé, ale věděli jsme, že Karlovi nemůžeme říct úplně všechno, protože se to někde objeví. Mysleli jsme, jestli to někde vykecal, nebo řekl někomu, kdo to vykecal. Takže nám spadly některé projekty, třeba když jsme se sem snažili dostat nějakou techniku ze Západu. Najednou to krachlo. Nevěděli jsme přesně proč, teprve později se ukázalo, jak to vlastně bylo. Karel je prostě vůdcovský typ, v Jazzové sekci nebyla moc demokracie. Asi to v té době moc jinak nešlo, všechno bylo postavené na tom, že jsme museli věřit tomu, že je všechno tak, jak to Karel říká. Teprve později se věci začaly vysvětlovat, v podstatě po Listopadu.

A dnes se to téma zase vrátilo. Jak jsi to vnímal?

My jsme se s Karlem rozešli ideově. Tedy v tom, jak by měl náš spolek fungovat, ať už by se nazýval jakkoli. Pamatuju si, jak mě Karel pozval na Valdek, byli tam ještě Vláďa Kouřil a Joska Skalník, a chtěl, abych podepsal papír, že končíme s Unijazzem a těmito aktivitami. Ptal jsem se ho, proč od nás potřebuje takový papír, a on říkal, že nám hrozí nebezpečí, i našim rodinám. Ptal jsem se ho, jestli má rozjetého něco, o čem nevím, abychom si neškodili. Říkal, že ne, že je to jen kvůli nám. Ale zpětně jsme se dozvěděli, že měl v té době už rozjeté jednání o Artfóru. To mělo mít působnost jen v Praze a později se na magistrátu našly Karlovy udavačské dopisy. My jsme ho informovali o všem, o čem jsme informovali členskou základnu, posílali jsme mu zpravodaj – ten tam byl i s podtrhanými pasážemi, aby si úředníci všimli, co tam píšeme. Byl aktivní opravdu takhle nadrsno.

Nemáš žádné pochybnosti?

Nemám. Tohle období pro mě bylo krušné, do roku 1989 jsem to nějak nechápal. A na začátku roku ’90, když už jsme mohli fungovat legálně, najednou členové říkali: Nene, vy jste estébáci, my to víme od Karla.

Takže on naopak obviňoval vás?

Nevíme, kam až to dosáhlo, ale právě až na venkov. Bylo to docela nepříjemné, nebyla žádná obrana. Bylo mi nepříjemné stýkat se i s lidmi z nejužšího kruhu sekce, abych je nepřiváděl do trapných situací. Nemohl jsem přijít a říct: hele, já nejsem estébák. Karlovi všichni bezmezně věřili. Jak jsem říkal, už předtím jsme Karlovi ne všechno říkali, už jsme se báli a byla tam nějaká podezření. Vím, že to podezření se v podstatě potvrdilo na pohřbu Pavla Wonky (rok 1988, pozn. red.), na hřbitově za mnou přišel jeden Kanaďan, který zde byl na ambasádě, kde nedopadla nějaká věc, a říkal mi, že sorry, bohužel. Z toho jsem pochopil, že je někde něco špatně.

Jak tě to zasáhlo dnes, když se ta kauza znovu otevřela v souvislosti s návrhem prezidenta Zemana jmenovat Karla Srpa členem etické komise?

Já jsem si tohle odbyl do roku ’89 a pak až do doby, kdy vyšly Cibulkovy seznamy. A najednou se ukázalo, že lidé, o kterých on říká, že jsou estébáci, tam nebyli, a on tam třeba byl. S Láďou Kouřilem jsme byli i v Pardubicích v archivu. Je to jasné, spolupracoval. Na druhou stranu nebýt jeho, tak Sekce nebyla, nebo nebyla v takové podobě.

Pro období po roce ’89 se nabízí vlastně stejná otázka jako po propuštění z Ruzyně: hodně lidí se rozeběhlo za novými možnostmi, ale tys u pořádání kulturních akcí zůstal?

Zvažovali jsme, jak dál, jestli to má v nových podmínkách vůbec smysl. A jestli je po tom vůbec poptávka. Velice záhy se ukázalo, že by bylo potřeba pomoct lidem, kteří měli chuť něco dělat. A zase včetně Standy Janků a dalších lidí z Boskovic. Chtěli to dělat pořád dál jako androš, bylo to ještě období, kdy se musely kulturní akce povolovat. Všechno se dělalo živelně. Ale říkali jsme si, že když chceme do Evropy, asi by se přece jen měla nějaká pravidla dodržovat. Začali jsme dělat smlouvy s kapelami, do té doby to bylo živelné a člověk se nemohl na nic moc spolehnout. Byly problémy s Ochranným svazem autorským. Chtěli jsme ukázat, že to taky umíme a že by to tady mělo nějak fungovat.

Klubů jako Prostor v Boskovicích bylo víc. Říkali jsme jim kluby, ale ne všude měly vlastní prostory, byly to skupinky lidí, které se o něco snažily – dělaly výstavy, vydávaly knížky, pořádaly koncerty. Bylo důležité, že až do úpravy spolčovacího zákona v roce ’93 jsme jim poskytli své IČO. Bylo to riskantní, protože jakýkoliv průšvih padal na naši hlavu. Neslo to velká rizika, jezdil jsem i po soudech, protože někde byly problémy – někdo neplatil nájem nebo nezaplatil autorské poplatky. Ale v té době sis bez fungující organizace nemohl založit ani účet v bance, nemohl jsi podnikat, pořádat akci. Takže tyto kluby vznikly ze sítě, kterou jsme původně vytvářeli možná pro jiné účely. Umožnili jsme jim fungovat okamžitě. Občas se nám pro ně podařilo získat i nějaké dotace, ale za to jsme pak odpovídali taky my, dostat třeba i odsud doklady a vyúčtování byl samozřejmě problém. Některé kluby fungují dodnes, ale když došlo k úpravě spolčovacího zákona, osamostatnily se. Strukturu Unijazzu jsme rozvolnili a nabídli jim spolupráci, pomáhali jsme jim zřídit si vlastní registraci. To se povedlo třeba tady v Boskovicích a osamostatnil se Prostor.

foto: Tomáš Znamenáček

Upozornit na čtvrť a přivést sem lidi

Tehdy taky vznikla myšlenka uspořádat v Boskovicích festival?

Mám dokument, že už v roce ’92 jsme psali na Ministerstvo zahraničních věcí, že je zde skupina lidí, která se snaží upozornit na devastaci židovské čtvrti. Zjistili jsme, že existuje možnost získat nějaké prostředky ze Spojených států. Myslím, že tehdy nám nikdo ani neodpověděl. Ale snažili jsme se najít nějakou cestu, jak s tím tady něco udělat.

Čili nejdřív tady byl zájem o židovskou čtvrť?

Ano, vydaly se také publikace Židovská čtvrť v Boskovicích Jaroslava Klenovského, první ze tří vydání bylo ještě pod Unijazzem, potom Chlapci a vrazi Hermanna Ungara. Téma čtvrti bylo hlavní. Blonďák tehdy pořádal Mazce, měly to být benefiční koncerty, ale obvykle končily prodělkem nebo nějakým průšvihem. My jsme sem jezdili, kluci jezdili do Prahy a bavili se o tom a přemýšleli, jak tomu pomoct. Benefice se nedařily, takže slovo dalo slovo a řekli jsme si, že zkusíme zažádat na ministerstvo kultury o grant na speciální akci pro židovskou čtvrť. Dostali jsme dvacet tisíc. Pamatuju si, že jsme nad tím seděli a říkali si, že když si ty peníze vezmeme, tak už to musíme udělat. A řekli jsme si, že jo. Jel jsem do Boskovic a Pavel Šimon mě protáhl jednotlivými místy, kde by festival mohl probíhat. A půdorys festivalu je od té doby vlastně zhruba stejný, i když se různě měnili majitelé objektů.

Šli jste do toho už s tím, že by to měla být každoroční akce? Že jste založili festival?

To si nejsem úplně jistý. V prvním ročníku to pro nás byla velká neznámá, vůbec jsme nevěděli, jestli se to povede. Ještě takto pojmutý festival, byl to jeden z prvních festivalů, jakým se dnes říká multižánrové. A ještě jsme chtěli, aby byl ve městě, i když kolem toho bylo hodně diskuzí, jestli to nedělat jen na hradě na palouku.

V té době už nám bylo taky jasné, že se nevybere tolik peněz, aby se opravila čtvrť. To se pak s námi vleklo léta, že se někdo ptal, kolik jsme vydělali a dali do města na čtvrť.

Nešlo ale v první fázi hlavně o to, vůbec upozornit, že tady židovská čtvrť je a zaslouží si ochranu?

Upozornit na to a přivést sem lidi, aby ji viděli. Aby se o Boskovicích vůbec vědělo.

A to se přece podařilo, ne?

Myslím, že se to podařilo měrou vrchovatou. Aspoň z našeho pohledu. První ročníky měly podtitul Pro zachování a obnovu židovské čtvrti. Jednání v Boskovicích bylo složité, je asi jasné, jakou pozici tady měl Blonďák a celá ta parta kolem něj. Nakonec jsme toho ale dosáhli. Na radnici bylo setkání města a lidí z Prostoru, už přesně nevím, kdo tam přesně byl.

Na druhou stranu jakou chuť měli boskovičtí androši sednout si ke stolu s lidmi z radnice?

Bylo to náročné, v podstatě to bylo přesvědčování na obě strany. My jsme byli mezi nimi a bylo to docela zajímavé. Pamatuju jednání s místostarostkou Pospíšilovou, které jsme měli ještě sami. Po pár letech jsem na ni trochu změnil názor, ale v té době nereagovala vstřícně, že tady chceme něco dělat. A ještě k tomu Pražáci. I proto jsme zase chtěli na jednání přivést i boskovické členy. Proběhlo velké jednání, oni pořád žili v tom, že existují povolovačky, že to musí povolit. Ale to už nebyla pravda, my jsme museli akci jen ohlásit, ale nechtěli jsme jít tak natvrdo. Pořád se řešilo, co bude, když se něco rozbije a podobně. Vím, že tenkrát tomu pomohl Karel Kovář z kina, který řekl: „No tak co, tady v návrhu smlouvy píšou, že všechny škody uhradí, tak co – když něco rozmlátí, tak to zaplatí. Já bych jim to povolil.“

To prolomilo ledy?

Ano. To se jednalo hlavně o letňák. Během prvních ročníků pak všichni pořád hledali, co je špatně, a zpočátku to samozřejmě byl docela hardcore a punk dohromady. To sem ještě jezdili alkopankáči.

Dnes už nejezdí, že?

Ono už je to tak nebaví.

Jak dlouho trvalo, než se ty ledy prolomily definitivně, pokud tedy máš pocit, že se definitivně prolomily?

Zpočátku nějaké ty klacky pod nohy byly, ale nechci si zase nějak stěžovat. Pak vím, že starosta Josef Dohnálek, když se zase řešilo, že se na Hradní válí opilí lidé, říkal: Heleďte se, já jezdím spoustu let do Strážnice a tam ty opilce překračuju taky. Lámalo se to postupně a k úplnému zlomu došlo myslím až se Siverou. Ten viděl potenciál festivalu pro zviditelnění města.

Nesehrál v tom roli taky Přemek Reibl?

Samozřejmě. Ten měl pro festival zcela zásadní roli, i tím, že byl i v těch politických strukturách. A pak i napojením na další lidi a aktivity, začal dělat výstavy. Najednou jsme s Přemkem popíjeli u Dagmar Hochové, když se tady domlouvala výstava. Přemek měl úžasný přesah a nejde jen o to, co udělal v muzeu. Zanechal tady takovou stopu, že si to možná málokdo uvědomuje. Od začátku festivalu funguje taky Pete Michálek, ti dva byli jako oheň a voda, na konci festivalu se zhádali od politiky až kdo ví po co. Udobřili se až před dalším festivalem a oba na tom strašně makali. Velký přínos měl i Pavel Šimon.

Zábrany obyvatel Boskovic byly asi taky velké, dnes to ale vypadá, že na festival chodí hodně místních. Podařilo se to během let prolomit, nebo jak to vnímáš?

Doufám, že ano. Snažíme se od samého začátku zapojit co nejvíc lidí z místa a z regionu. Hodně pomohlo, když jsme zapojili hospody a stánkaře, vydali jsme stravenky, oni zjistili, že se na tom dá něco vydělat. Hospodští byli první, kdo se začali za festival brát. V prvních ročnících jsme měli stížnosti, že festivaloví návštěvníci vykoupili všechny rohlíky.

A s politiky vycházíme, i když nechceme v rámci našich akcí dávat prostor nějakým předvolebním proklamacím. Spektrum lidí, kteří festival dělají, je navíc názorově velmi pestré. Je to i spousta lidí, se kterými se v politických názorech vůbec neshodnu. Od lidí, kteří jsou hodně napravo, až po ty, co fungují na Klinice. Někdy je těžké oddělit, co je politika a co je aktivita týkající se ekologie, lidských práv a koneckonců i kultury. Chceme, aby byl festival otevřený a neproducírovali se tady politici, ale samozřejmě je slušné pozvat ministra kultury, a když dá peníze kraj, tak je také slušné jeho zástupce pozvat. O záštity již nežádáme, loni ji nám dal sám od sebe izraelský velvyslanec.

Setkáváš se dodnes s nějakými relikty předsudků vůči festivalu?

Asi ani ne. Buď mně to lidi neříkají, nebo nevím. Trochu do sporu jsem se dostal, když budovali dům vedle synagogy. Obhlížel jsem to a nějaký pán, zřejmě majitel, na mě vystartoval, co se o to starám. A že to bude hezké…

Vloni ve festivalových novinách diskuse o podobě čtvrti probíhala. Má ještě dnes podtitul festivalu smysl a může festival vstupovat do debaty o dalším vývoji a kultivaci čtvrti?

Nevím, jestli festival, ale určitě lidé, kteří sem přijedou. Byl bych rád, abychom i letos v novinách měli věci, které se bezprostředně týkají tohoto místa a názorů lidí. O tom festival je. Myslím, že je to pořád potřeba.

Trošku mě mrzí, že někteří lidé si to obracejí, že je to proti nim, že sem někdo přijede, něco tady uvidí, kritizuje, a neví, jak je to těžké. Ale já neříkám, že ty věci jsou lehké, je s nimi spojena spousta problémů, ale proč když se něco nepovede, neříkat, že se to nepovedlo.

foto: Tomáš Znamenáček

Stát si za svým

Festival slaví čtvrtstoletí. Stárne se svým publikem, nebo oslovuje další generace?

Myslím, že se to omlazuje. Ten základní půdorys jednotlivých scén to odráží – letňák, Uni scéna, palouk. Letňák je možná trochu pro pamětníky, tam můžou přijít lidé napříč generacemi. Trochu víc k alternativě je posunutý Panský dvůr a úplně nejnovější věci jsou ve stanu Potrvá na palouku před hradem. I díky tomu to má mezi mladými ohlas – pořadatelé, co palouk chystají, jsou sami mladí, i když zkušenosti už mají. Já bych byl samozřejmě rád, kdybych tady víc potkával i staré páky, ale ono je to trochu i o návštěvnickém komfortu. Každý rok se potýkáme s ubytovacími kapacitami, starší už potřebují něco přiměřené kvality.

Jde obecně definovat, jaký druh kultury se snažíte na festival zvát? Máš ty nějaká jasná měřítka, co ano a co už ne?

V počátcích nám všichni, včetně lidí z radnice, dávali tu nálepku alternativní kultura. Ale my hlavně chceme, aby byl festival otevřený. Nikdy jsme nechtěli vytvářet v oblasti kultury další ghetto. Chceme, aby mohli právě přijít i starší, mělo by to být hodně rozkročené. A zároveň by festival měl mít jednotící myšlenku – a ta jednotící myšlenka festivalu je právě to, že je v Boskovicích. Aby sem lidé přijeli každý rok, podívali se nejen na program, ale také co se tady udělalo – ať už špatně, nebo dobře – a dali o tom vědět dál.

Jako koordinátor dávám maximálně volnou ruku dramaturgům jednotlivých scén. Ne všechno se mi musí líbit, ale nemluvím jim do toho, maximálně můžu něco doporučit. Jen chci, aby tady bylo vždycky něco, co se dotkne židovské kultury a tradice.

Mluvili jsme o tom, že když si vstupoval do kulturního světa, souviselo to i s nějakým společenským postojem. Jak vidíš smysl kulturního úsilí dnes? Vnímáš to nějak podobně?

Nejsme nezávislí. Zpočátku jsme byli všichni nezávislí, pořád se to říkalo, Prostor byl taky nezávislý. Jsme bohužel závislí na penězích, festival je závislý na dotacích a grantech. V tomto smyslu nezávislost není, ale trvám na tom, že chceme jít svou cestou. Nepouštět do toho politiky, nemáme tady Agrofert stage, jako mají na Colours. V minulosti jsme odmítli Kiss Radio. Snažíme se to vybalancovat tak, abychom mohli festival udělat, ale stáli si za svým.

Co znamená to za svým? Co to je?

Že nám do toho nikdo nebude kecat… Ale ne. Zkrátka že budeme respektovat názory jednotlivých dramaturgů, ale i vás, co děláte festivalové noviny. Festival by měl být místem, kde se setkají lidé, kteří mají různé názory, jsou zde stánky neziskovek různých zaměření. A nebudeme z nich ždímat peníze. Boskovice nejsou komerční festival. Nechceme ho uzavřít, oplotit a všechno zpoplatnit. Stát si za svým taky znamená snažit se být slušní.

Někdy se vytváří taková paralela, že dřív vám komunisté zasahovali do obsahu a dnes je kultura pod tlakem komerce – a je to vlastně podobné. Je to srovnatelné?

Já si myslím, že to srovnatelné není. Opravdu ne. Vím, že je dnes trend naříkat, že nic nejde a nic se nedaří, ale je to v lidech. Pokud lidé chtějí, tak to jde. Brečet že je málo peněz…

…byste mohli vždycky?

Za těch komančů jsme nemohli ani brečet. Nebo jsme nemohli říct, proč brečíme. Samozřejmě, že dneska taky nadávám. Nadávám na našeho pana prezidenta, kterého si vůbec nevážím, nadávám na to, že jsme jako Unijazz museli zavést EET, které nám strašně komplikuje život, podobně kontrolní hlášení. S tímhle vším se potýkáme, může mě to štvát, ale za komančů bylo kultuře mnohem hůř.

Takže jsi optimistický i co se týče budoucnosti festivalu Boskovice? Nevkrádají se žádné úvahy, jestli pokračovat dál?

Tos mě teď úplně zaskočil, o tom jsme se bavili po prvním ročníku.

Dnes takové debaty už neprobíhají?

Až mě to překvapuje, ale neprobíhají. Já sám bych rád víc věcí předal mladším, na shromáždění členů jsme dělali anketu, co by z aktivit Unijazzu oželeli, kdyby šlo finančně do tuhého. Boskovice z toho vyšly jako věc, kterou je potřeba každopádně zachovat.


Provoz novin vyžaduje hodně práce a peněz. Ohlasy už čtvrtým rokem dotujeme z vlastní kapsy, protože v nich vidíme smysl a možnost zlepšit život v našem regionu. Našli jsme dostatek čtenářů, kteří mají o naše texty zájem, ale zatím jen málo těch, kteří by nám přispěli finančně. Navzdory tomu ale nechceme naše texty uzamykat jen pro platící, záleží nám na tom, aby se dostaly k co největšímu počtu čtenářů. Jestli nás rádi čtete, zvažte prosím pořízení předplatného. Můžete si nás předplatit na webu i na papíře; bez dostatečného počtu platících čtenářů zanikneme.

další rozhovory