Stvoření jako pavučina, v níž je tvorstvo navzájem provázáno. Zamyšlení evangelického faráře Jiřího Bureše se tentokrát dotýká tématu ekologie a rozvíjí jej z křesťanské perspektivy.
Když jsme se před dvěma lety chystali se skupinou mladých na vodu, provázely přípravy těžké pochybnosti. V Česku celé léto nezapršelo, země byla vyprahlá na troud a naprostá většina řek nesplavná. Na poslední chvíli nás zachránil liják, který nám doslova spadnul na hlavu, když jsme nasedali do lodí. O rok později se suchá krize opakovala na dětském táboře – v parném létě došla v obci voda a my byli bez funkčních toalet.
Příznaky změn podnebí dorazily i do střední Evropy a těžko dnes najdete někoho, kdo by je popíral. Když tento měsíc proběhla médii zpráva, že Spojené státy odstupují od světových klimatických dohod z Paříže, mnozí si proto významně ťukali na čelo. V planetárním měřítku jsou klimatické změny ještě viditelnější: trhání ledovců trhá veškeré rekordy a v mořích dochází k masivnímu úhynu korálů. Jak to může Donald Trump ignorovat?
Mediální rozhořčení nad nevzdělaností amerického prezidenta překrylo to, o čem je třeba mluvit především. Odborníci se shodují na tom, že pařížské dohody problémy ani zdaleka nevyřeší. Do devastace přírody je zapojená, vědomě či nevědomě, celá společnost, svým nastavením, hodnotami a orientací na spotřebu a růst. Zlobit se můžeme na Trumpa a jiné prezidenty, zamyslet bychom se měli nad sebou.
Pokud mohu soudit, naše země si vážnost situace moc nepřipouští. Ani v 21. století jsme nepřestali vnímat svět jako obrovskou zásobárnu přírodnin, plodin, živočišných druhů, která slouží k uspokojování našich potřeb. Už sice tušíme, že není bezedná, ale z naší české kotliny nebo moravského úvalu se pořád jeví uspokojivě. Zemi užíváme jako spíž; zdroje se sice tenčí, zvířata trpí a vymírají, ubývá zásob vody, ornice, ropy, drasticky měníme počasí – ale dokud je „ze špajzu“ co nosit na stůl, nikdo se valně nevzrušuje. Že máme myslet na děti, na další generaci? Možná až bude hůř.
Moderní teologie a křesťanská etika si v tomto ohledu nebere servítky. Současný „bezedný“ životní styl a bezohlednost k živým tvorům nejsou jen technickými problémy, které se vyřeší lepší informovaností, novými vědeckými objevy nebo dohodami. Jsou projevem našeho pokrouceného vztahu k přírodě, jsou útokem na dílo stvoření, jsou vzpourou proti Dárci života, ne nepodobnou vandalskému činu Adama a Evy. Prorocky o tom zpíval Sváťa Karásek: Člověk vyhlásil, že Bůh prostě není / a jeho dílo svou tvrdou rukou plení, / hory jsou lysé a v ozónu je díra, / tak zničí člověk zemi, kořist svou, / zbude mu jen víra.
Na mnoha místech Bible se opěvuje blízký vztah Boha ke stvoření: stromy i pole jásájí vstříc Hospodinu (Ž 96,12), obloha je jako plátno Božího stanu, sluneční světlo jako jeho plášť, moře se hemží radostně dovádějícími živočichy (Ž 104, 2.25–26). Obrazům blízkosti Boha a posvátnosti života zůstáváme mnoho dlužni; stavíme se mimo přírodu nebo dokonce nad ni jako její uživatelé a manažeři.
Americká teoložka Ruth Pageová je jedna z těch, kdo navrhuje, abychom tradiční vnímání zvláštní nebo nadřazené role lidských bytostí opustili. Stvoření je podle ní spíše než k zahradě vhodné přirovnávat k pavoučí síti, v níž je tvorstvo navzájem provázáno a která se stále proměňuje. Příroda nikdy nebyla definitivní nebo ideální; je podobně jako pavučina křehká a jedinečná. Propojen tisíci vlákny je také člověk, který v žádném případě nestojí mimo. Každý náš čin ovlivňuje a rozezchívá celek.
I Bůh zůstává blízko stvoření, píše Pageová, navzdory hluboké krizi. Bůh vždy otevírá svobodu a možnost jednat jinak, rozhodnout se pro soucit místo sobectví. Zkusme v horkém létě přemýšlet, co to pro nás a pro náš životní styl znamená.
