Nad severozápadní částí Malé Hané se táhne pásmo kopců. Jedním z nejnápadnějších je Opatovické hradisko, dosahující nadmořské výšky 513 metrů (podle některých map o metr víc). Je to kopec natolik významný, že se dostal i do zeměpisného lexikonu Hory a nížiny, který vydala Academia, tehdy nakladatelství Československé akademie věd, v roce 1987. Většina členů autorského kolektivu byli pracovníci někdejšího Geografického ústavu ČSAV v čele s Jaromírem Demkem. I když roku 2006 vyšlo nové, doplněné a upravené vydání Hor a nížin v barevném provedení, já se s tejně nejraději vracím k onomu vydání původnímu, s černobílými, dnes již historickými fotografiemi.
O Opatovickém hradisku se v něm píše, že je to výrazná krátká kuesta s čelem obráceným k východoseverovýchodu, budovaná křídovými (tedy druhohorními) horninami. V horní části kopce to jsou spongility a slínovce spodního turonu, které leží na cenomanských slepencích a pískovcích. Pod kopcem, už v Boskovické brázdě, pak najdeme červeně zbarvené permské (prvohorní) pískovce a nakonec neogenní (mladotřetihorní) písčito-jílovité usazeniny, jež zde zanechalo to úplně poslední moře, které na území dnešní České republiky proniklo.
Snad mi čtenáři odpustí, když tentokrát zabrousím trošku víc do geologie. Hranice mezi cenomanem a turonem je totiž nepřehlédnutelným fenoménem této krajiny, i když je pravda, že mnohem zajímavější lokality pro její sledování se nacházejí až o kus dál na sever, na Hřebečovském hřbetu u Moravské Třebové. Musím ovšem začít zdaleka. Před mnoha miliony lety, ve druhohorách, přesněji v části druhohor zvané křída (geologové takovou část označují jako útvar), zaplavilo velký kus Čech i Moravy moře. A v tom moři se nahromadilo obrovské množství usazenin. V některých místech Evropy se tenkrát ukládala dokonce psací křída, kterou si všichni pamatujeme ze školy. Výrazné bílé křídové útesy lze vidět například na pobřeží Baltského moře (třeba na ostrově Rujana) či kolem kanálu La Manche (ne nadarmo se proto Anglii říká Albion). U nás se ovšem v druhohorním moři ukládaly pouze různé druhy pískovců. Tyto pískovce vyplňují rozsáhlý sedimentační prostor – českou křídovou pánev (geologické jednotky se pro odlišení od horopisných píší s malým počátečním písmenem). Česká křídová pánev se táhne zhruba od Drážďan přes severní a východní Čechy až na západní Moravu. Jde o území známé řadou pískovcových skalních měst, na něž jsou Čechy nejbohatší v Evropě.
Nejstarší druhohorní pískovce z počátku cenomanu vznikaly ještě v drobných jezerních pánvích a jsou sladkovodního původu. Proslavený je mezi nimi maletínský pískovec z Moravskotřebovska, který byl v minulosti využíván jako kvalitní materiál pro kamenické a sochařské zpracování. Sochy či kříže z něj vytesané nalézáme dodnes na mnoha místech od východních Čech až po střední Moravu. Byl z něj vytvořen i sloup nejsvětější Trojice v Olomouci, zapsaný na Seznamu světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO.
Dno české křídové pánve však klesalo a později bylo od severu zaplaveno již zmíněným mořem. V něm se usazovaly také pískovce, pro sochařské opracování však již ne tak kvalitní (jako kamenický materiál však hojně využívané pod označením opuka, protože se obvykle rozpadají na drobné kvádříky). Moře proniklo ze severovýchodních Čech svým zálivem daleko do nitra Moravy, až k Brnu. Pozůstatkem tohoto zálivu jsou ostrůvky pískovců v okolí Kunštátu, Boskovic (Doubravy) či Rájce a Blanska (mimo jiné budují nápadné kopce Malý a Velký Chlum v jižní části Malé Hané, ke kterým se určitě ještě někdy dostanu). Jak z nich eroze postupně ukrajovala (a vlastně dodnes poměrně intenzivně ukrajuje), zůstaly z nich zachovány jen zbytky a souvislejší masa pískovců dnes zasahuje na Boskovicku zhruba po linii Vanovice – Velké Opatovice. I tento pás pískovců (velkoopatovická křída) je však od zbytku křídové pánve oddělen Moravskotřebovskou kotlinou, ve které byly druhohorní pískovce erozí odneseny až na podložní prvohorní pískovce. Oba typy pískovců se na první pohled liší svou barvou. Ty druhohorní jsou nažloutlé až bělavé, kdežto ty prvohorní nápadně načervenalé.
Teď mi nezbývá nic jiného, než abych vysvětlil ještě několik odborných geologických termínů, běžnému čtenáři nejspíš neznámých. Začnu kuestou. Je to slovo pocházející ze španělštiny a označuje asymetrický (nesouměrný) hřbet. Jeden ze svahů kuesty je velmi příkrý. Nazývá se erozní, protože vznikl tak, že vodní eroze doslova „prořízla“ tento svah napříč vrstvami hornin. Druhý, pozvolnější svah, označují odborníci jako strukturní. Sleduje totiž geologickou strukturu, je rovnoběžný s vrstvami pískovců, tak jak se postupně na dně moře usazovaly. Ony pískovcové vrstvy byly původně samozřejmě vodorovné, do skloněné polohy je posunuly až pozdější horotvorné pohyby.
Další vysvětlení si zaslouží názvy některých hornin. Slínovec odbudu tím, že se jedná o druh jílovce (zjednodušeně jílu, pod kterým si asi většina čtenářů už dokáže představit surovinu pro výrobu cihel). Zajímavější to bude se spongilitem. Jedná se o zvláštní křemitou horninu, jejíž kousky se docela často vyskytují právě v pískovcích křídového útvaru. Spongilit vznikl ze shluků jehlic mořských hub. Že byste v moři houby nehledali? Ony tam jsou, ale nemají nic společného s houbami, na které chodíme do lesa. Houby, které sbíráme na smaženici, patří totiž do samostatné říše organismů, ve které se spojují některé znaky rostlin (neschopnost pohybu) a zároveň živočichů (absence zeleného barviva a tedy nemožnost fotosyntézy). Kdežto houby žijící ve vodě (v mořích či rybnících) patří do říše živočichů. Jsou to jedny z nejjednodušších mnohobuněčných organismů, které jsou nesmírně zajímavé pro evoluční biology, pokoušející se odhalit, jak asi probíhal vývoj života na Zemi. Taková mořská houba má tělo soudečkovitého tvaru, uvnitř kterého se skrývá trávicí dutina. V rosolovitém těle houby pak jsou obsaženy jehlicovité útvary, které ho zpevňují. Jsou složeny z různých chemických látek, mimo jiné z oxidu křemičitého (křemene). No a zbytky jehlic jsou to jediné, co zbylo z pravěkých mořských hub, protože měkké části těl rychle podléhají rozkladu. Jelikož houby byly v křídovém moři velmi hojné, ze shluků jejich jehlic vznikla křemitá hornina žlutohnědé barvy, nazývaná spongilit (živočišné houby se totiž odborně nazývají Spongia). Živočišné houby se na planetě Zemi objevily už někdy na počátku prvohor a žijí tu s námi dodnes. Většina v mořích, některé i ve sladkých vodách. Žijí v koloniích, složených z velkého množství soudečkovitých jedinců. Kolonie má zvláštní strukturu, kterou také všichni znáte, aniž jste si to nejspíš někdy uvědomili. Usušené mořské houby se totiž v minulosti používaly ve školách k mazání tabule. Dnes už jsme je nahradili houbou z umělé hmoty, která tu přírodní napodobuje.
A z dávných moří honem zase zpátky na Opatovické hradisko. Cenoman a turon jsou období křídového útvaru, cenomanské a turonské pískovců budují, jak již bylo řečeno, tento kopec. Na jeho svazích se objevují zajímavé skalní tvary zvětrávání a odnosu, jak je odborně nazývají geomorfologové, vědci zkoumající tvary zemského povrchu. V místě zvaném Skalní čertisko nebo též Skalka se na nich nalézají reliéfy básníka Petra Bezruče a hudebního skladatele J. B. Foerstera, které zde před lety vytvořil Karel Otáhal (1901–1972). Tento sochař se sice narodil v Kostelci na Hané, v roce 1943 však přijel poprvé se svou ženou na letní byt do Opatovic a tak se mu tam zalíbilo, že sem potom jezdil pravidelně a po nějaké době se zde usadil natrvalo. Opavský rodák Petr Bezruč zase prožil poslední léta života na Hané, v Kostelci, jeho úmrtní domek z červených cihel tam dosud stojí. Můj dědeček, který prožil celý život v Prostějově, mi vyprávěl, jak krátce po válce potkával básníka v polích mezi Kostelcem a Prostějovem. Bezruč prý tenkrát pomalu chodil po polních cestách kolem říčky Romže, občas se zastavil, rozemnul obilný klas zrající pod horkým letním sluncem, aby se pak zase loudal dál. A do zápisníku si někdy napsal: „Tiše, jako krev Hanáků teče Romža.“ Pryč byly časy mládí, kdy s vydával do beskydských kopců, třeba na známé „výplazy na Lysou“. Přátelé říkávali Bezručovi „Ještěre“ a ještěra symbolicky k Petru Bezručovi přidal také sochař Otáhal na Hradisku.
Lesy v okolí Opatovického hradiska byly za starých časů tvořené především dubem a bukem, místy nejspíš doprovázenými jedlí bělokorou. V podrostu smíšených lesů byla na kyselých půdách hojná brusnice borůvka a koberce borůvčí vytrvávají i v dnešních kulturních jehličnatých lesích s borovicí, smrkem a modřínem. Když vystoupáte až na Opatovické hradisko, hustý les vystřídají postupně zarůstající paseky. Můžete si všimnout asi metr vysokého obloukovitého valu, který chránil přibližně 1,8 ha rozlehlou plochu hradiště (M. Čižmář: Encyklopedie hradišť, 2004). Ovšem na severovýchodní straně kopce val chyběl, svahy jsou tam dostatečně příkré. O osídlení hradiště se uvažuje od pozdní doby kamenné přes dobu bronzovou a halštatské období (starší doba železná) až po střední dobu hradištní (kolem roku 900 našeho letopočtu), kdy už naše území obývali Slované. Nejvýznamnější úlohu ovšem asi hradiště sehrálo v době bronzové, kdy se v širším okolí Boskovické brázdy (Malé Hané) nacházel celý komplex opevněných hradišť, jehož význam dodnes nebyl vysvětlen.
Jevíčský učitel a spisovatel František Továrek v knížce pověstí Zašlými stezkami (Jevíčko 1972) o Hradisku uvádí pověst s názvem Babí hora. To prý když husité táhli od Boskovic směrem k Mohelnici, zastavili se pod zdejším hradem a pokusili se ho dobýt. Obránci se však udatně bránili, husitský hejtman se proto rozhodl hrádek vyhladovět a potrápit obránce žízní. Většina středověkých hradů na kopcích totiž neměla studnu, pouze cisterny, do kterých se jímala dešťová voda. Jenže husité leželi pod hradem už několik týdnů a obráncům, zdálo se, ničeho nechybělo. Do tábora obléhatelů však přišla baba, která za zlaťáky nabídla, že hejtmanovi poradí, jak hrad dobýt. „Pojďte se mnou k Myšímu radlu a uvidíte.“ Tam vojákům ukázala, kde mají kopat. Po chvíli narazili na podzemní tunel (či spíš jen potrubí), kterým byla do hrádku přiváděna voda. Když přívod vody přerušili, nezbylo obráncům, než se vzdát. Husité hrádek vyplenili a táhli zase dál. A baba? Dostala své zlaťáky? Kdepak, hejtman rozhodl, že za zradu si zaslouží jinou odplatu: „Na houfnici s ní!“ Naládovali prach a vystřelili babu nahoru na kopec, kterému se od těch dob říká též Babí hora či krátce Baba.
Pověst je to pěkná. Co na tom, že žádný vrcholně středověký hrad na Opatovickém hradisku nikdy nestál. Valů pravěkého hradiště si však naši předkové museli všimnout, mezi archeology bylo známo již od začátku 20. století. Jeho první plánek nakreslil stavitel a významný amatérský archeolog Jaroslav Mackerle z Jevíčka již v roce 1948. Po válce pak bylo zkoumáno několikrát, naposledy v roce 1984 zde provedl menší zjišťovací výzkum dr. Antonín Štrof z boskovického muzea. Jestli si dobře vzpomínám, tak mi Toník Štrof vyprávěl, že nejzajímavějším nálezem z Opatovického hradiska bylo velké množství drobných koleček k vozíčkům. Ty vozíčky zřejmě sloužily k nějakým rituálním účelům, ale to se můžeme jenom domýšlet.
Na Opatovické hradisko vás dovede červená turistická značka z Velkých Opatovic, pokračující pak přes Velkou Roudku a kolem Kamenné svatby, o níž jsem zde už psal, až do Letovic. Až tedy nebudete vědět, co s letním, prázdninovým dnem, vydejte se třeba na Opatovické hradisko. Když si pospíšíte, nejdete třeba v okolních lesích ještě nějaké borůvky.
