„Dřevotříska nesmí přes práh našeho domu.“

Rozhovor se stolařem Pavlem Málkem. Žije a pracuje společně s manželkou na Dvou dvorech, kde také chovají koně. Bydlí v krásné dřevostavbě, kterou si sami postavili. A zaměřují se výhradně na výrobu kvalitního nábytku z masivu. Lidí, kteří se spálili s levným nábytkem a chtějí něco kvalitního, podle něj přibývá.

Pavel MálekPavel Málek   foto: Tomáš Znamenáček

V prvé řadě by mě zajímalo, jestli je rozdíl mezi stolařem a truhlářem?

To si myslím že ne. Je to jen věc toho, jak se to nazvalo, v jakém časovém období a možná podle kraje. Ale dnes je to jedno.

A vy o sobě říkáte, že jste co? Truhlář, nebo stolař?

Já jsem dřevomodelář. Aspoň podle výučního listu. Dřevomodelář dělá zařízení pro výrobu slévárenské formy. Tomu jsem se vyučil v ČKD Blansko a dřevomodelařině jsem se věnoval před vojnou a po vojně. Ale už jsem od toho dávno odešel. Jednak jsem už nechtěl dělat ve fabrice, a navíc jsem jezdil dostihové koně, takže se to s prací ve fabrice celkově neslučovalo. Potom doba přinesla úplně něco jiného a slévárny a modelárny se rušily, takže to bylo celkem jednoduché rozhodnutí. Šel jsem na nějakou dobu dělat na statek, protože tam byli dostihoví koně, na údržbu do stolárny. Když mě to neuživilo, tak jsem šel dělat šoféra k technickým službám a hned v 90. roce jsem šel dělat na soukromo.

Kolik by stálo, když by si chtěl začínající truhlář dnes vybavit dílnu? Je to vůbec reálné?

Záleží, v čem by dělal. Pokud ale v masivu, tak je to hodně těžké. Spíš sehnat repasované mašiny, jinak je to celkem nereálné. Nakoupit dřevoobráběcí stroje je totiž mimořádně nákladné. Dřevoobráběcí a potravinářské stroje jsou prakticky nejdražší, co se dá koupit. Tady ty stolařské stroje jsou vysokoobrátkové, tak je to náročnější. Jsou to všechno statisíce, jen to základní vybavení.

ABY SE NETŘÁSLA POLÍVKA, KDYŽ TŘÍSKNU DO STOLU

Čemu se věnujete ve výrobě nejvíc?

To nevím, to je zajímavá věc. Jsou to takové vlny. Když někdo přijde, že chce schody, tak přijde dalších pět lidí po něm, že chtějí schody. Když někdo přijde, že chce dveře, tak přijde dalších deset, že chtějí dveře. A tak to pokračuje. Ale stavební záležitosti, okna, vchodové dveře a podobné věci neděláme vůbec. Jen interiérové vybavení.

A co děláte nejraději?

Možná ložnice, taky jídelní stoly mě hodně baví.

Pracujete i s dřevotřískou?

Ta nesmí přes práh našeho domu!

Máte oblíbené dřevo?

Možná jasan. A každopádně na prvním místě akát. Ten je ale problém vůbec sehnat. Lidi ho hodně pálí a teď se z něj navíc stala módní záležitost na terasy a dětská hřiště.

Jaké má akát výhody?

Je to úžasně houževnaté dřevo. Vydrží staletí, v tom je úžasný. A kresba je nádherná. Moc se mi líbí i jako strom. Navíc jsem zjistil, že mám akát i ve znamení. Letos ale u nás bohužel nekvetly, všechno pomrzlo. Teď se navíc lidi snaží akát vymýtit, že je to plevelná dřevina a nepatří sem.

foto: Tomáš Znamenáček

Dá se popsat cesta dřeva z lesa až do dílny? Co všechno se s ním děje, než je z něj třeba polička?

Když to funguje normálně, tak se strom v zimě pokácí, potom jde na pilu, rozřeže se, pak se nechá ležet, nejlépe co centimetr síly to jeden rok, potom jde do sušárny, pak se nechá zase ležet a teprve potom se zpracovává. Dneska to ale funguje tak, že se strom pokácí kdykoli, jde do sušárny a já z toho pak šedesát procent vyhodím do háje, protože je to dřevo uvnitř roztrhané na kaši. Uvnitř je voda a to začne vřít, dělá se tam pára, dřevo to trhá a hotovo. Je po dřevě. Fošna vypadá hezky, ale když ji rozřežu, tak ji vyházím. Když už mám ale fošnu v dílně, tak se musí nejdřív rozřezat, pokrájet a znovu nalepit a naformátovat. Aby se narušilo vnitřní pnutí dřeva.

A je nějaká pila, která postupuje stále postaru?

Už hodně málo. Taky je to poznat na ceně, kubík dubu stojí pětadvacet tisíc. Jen ve fošnách. V Brně už ale dřevo kupují mnohem dráž, pokud chtějí kvalitní materiál.

Od toho se pak samozřejmě odvíjí i cena nábytku. To samozřejmě nejde srovnávat s Ikeou nebo něčím podobným. Tam se to látá z měkkého dřeva a v kombinaci s laminem. Studentský nábytek, který se brzo rozpadne. Jakmile se dřevotříska vyštípne, tak už to nejde spravit. Opravy takového nábytku vůbec neděláme. To se nevyplatí. Kdo to vyráběl, ať si to opraví sám.

Ocení zákazníci kvalitu? Poznají rozdíl?

Ano, dnes už ano. Spousta lidí se spálila s tímto nekvalitním nábytkem a přijdou k nám, že už si zkusili svoje a chtějí něco kvalitního. A že když třísknou do stolu, tak aby se jim netřásla polívka. A že když si koupí postel, aby se nemuseli bát do ní vlézt. Teď jsme dělali jídelní stůl do Londýna a ti lidi, kteří si ho tam někde vyzvedli, říkali, že to byla dost fuška dostat ho jen z auta.

Nějaké opravy děláte, pokud je to nábytek ze dřeva?

V podstatě ne. Tu práci nikdo nezaplatí. To se dá dělat jen u starého nábytku, který má nějakou historickou hodnotu, jinak se to nevyplatí. Když někdo donese stoličku, která má hodnotu pětistovku nová, a já na tom strávím dva tři dny práce, tak to prostě nemá smysl. Navíc je to kolikrát konstrukčně tak dělané, že se to ani nedá pořádně spravit.

KAZÍ SE JEN NOVÉ STROJE

Jak to máte s nářadím? Dáváte přednost klasickému nářadí, nebo využíváte nové moderní stroje?

My se snažíme pracovat co nejvíc se starým nářadím. Samozřejmě se člověk neubrání kvůli ceně tomu, aby používal třeba ruční elektrický hoblík, ale abych používal nějaké obráběcí stroje, tak to ne. To už podle mě není stolařina. Spousta stolařů třeba zlikvidovala pásovou pilu, nebo si ji ani nepořizovala, protože na tom neuměli dělat, ale my jako dřevomodeláři jsme se bez pásové pily vůbec neobešli, takže tohle je pro mě základ.

Je možné si ty nástroje opravit sám?

Ty staré jo, tam se nic nekazí. Kazí se jen ty nové. Tyhle sto let staré stroje se nemají jak rozbít, těm se nic nestane. Ale když si koupím nějakou mašinku tady z obchoďáku, tak mám garanci, že se za chvíli pokazí. A opravit se to nedá. Naopak ty staré stroje jsou všechny v litině, tomu se nic nestane. Občas vyměníme ložiska, to je všechno. Ale nové plechové mašiny se kroutí a nejdou ani pořádně postavit.

Nevýhoda je jen, když se člověk stěhuje, to pak s těmi litinovými mašinami není úplně optimální. Zkusili jsme si to a bylo to pořádná dřina. My máme mašiny ještě z první republiky, od firmy Johan ze Šlapanic. Všechno je to v litině a bezvadný, nemůžeme si stěžovat.

foto: Tomáš Znamenáček

Učí se dnešní učni pracovat s takovýmto klasickým nářadím?

Oni neumějí pracovat ani s novými mašinami, protože se je na to ve škole bojí pustit, aby neměli pracovní úraz. Tam je důležité, aby se vyučili a zaplatilo se učení. Jinak nic. Děcka vyjdou z učení a vůbec nic neumí. Zažil jsem to několikrát s vyučenými lidmi a nestálo to za nic. My jsme jako učni už ve třetím ročníku dělali samostatně modely pro výrobu a hned po škole jsme šli rovnou do výroby. Dnes jsou ta děcka bohužel úplně nepoužitelná. Na mašinách nemohli dělat, aby neměli pracovní úraz.

Proto taky děláme sami. Dřív jsme zaměstnávali lidi, byli jsme malá organizace, ale po těchto zkušenostech už ne. To by šlo, kdyby měl člověk malou sérii, aby se to ti lidi naučili a jeli pořád tu sérii. Takhle v malovýrobě to ale nemá cenu. Každý den jsem seděl tři hodiny v kanclu a rozkresloval jsem jednotlivé díly a všechno vysvětloval. Teď to dělám sám a je to rychlejší a jednodušší. Dnes je to dělané, aby měl každý vysokou školu, ale v podstatě neumí pořádně nic. Vzdělání je potřeba, ale dřevař nemusí být Einstein, stačí, když si spočítá rádiusy a podobně, víc moc nepotřebuje umět. Potřebuje spíš praxi.

Nosí si lidi zpracované návrhy, nebo to nechávají na vás?

Kdo přijde s bytovým architektem, toho posílám rovnou pryč. To se buď to nedá vyrobit, nebo se v tom nedá bydlet. Nedostanu pořádné návrhy, musím si to všechno rozkreslit a vymyslet sám a architekt se pak bije v prsa, jak jsem to hezky vyrobil. Ale zákazníci si od nás nechají hodně poradit, snažíme se jejich návrhy upravit do použitelné podoby. Protože oni kolikrát nemají představu, co jak bude vypadat a jak to bude fungovat. Většina lidí, kteří k nám přijdou, jde od někoho, pro koho už jsme dělali. Pracujeme hodně na doporučení.

Dá se tím uživit?

Těžko. Je to řehole. Naštěstí stojí lidi o nábytek z masivu čím dál víc. Často je ale problém, že přijde někdo, kdo ani neví, co to masiv znamená, a chce ho jen proto, že se to teď tak dělá. Slyšeli, že je to dobré a měli by to mít, ale pak se hrozně diví, že to dřevo má třeba suk. Nebo že je v trámu prasklina. To potom nevíme, co jim na to říct.

Horší je, pokud člověk nechce zaplatit, to je neřešitelné. Peníze z něj nedostaneme. Vždycky si něco najde. Třeba jsme dělali komusi futra a chlap pak povídal, že je všechno hezké, ale že si představoval, že léta nepůjdou tímhle směrem, ale spíš tamtím. To je pak těžké. A hádejte se s ním… Jenže my to vymontovat nemůžeme, to už by bylo nezákonné. Pokud mi dá někdo zálohu a já zboží namontuju, aby to viděl, vymontovat už to pak nesmím. Když řekne, že to nezaplatí, neudělám vůbec nic. Už by to byla krádež. Ale naštěstí je takhle vychytralých lidí málo, většinou všechno proběhne bez problémů. Dřív, v devadesátých letech, se to stávalo, lidi na to spoléhali, ale dnes už je to mnohem lepší. Většina zákazníků je naprosto úžasných, chválí a mají ze zboží radost. To pak člověka ta práce moc těší a baví ho to. To je příjemné a člověk pro takové lidi rád dělá. Je to zadostiučinění, když má zákazník ze zboží radost. Ale když něco dovezeme a lidi se na to ani nepodívají, to nás pak skoro až uráží.

Kolik procent ceny zboží tvoří materiál?

Dejme tomu minimálně třicet procent, takže člověk v tom má hromadu peněz.

Jak propagujete svou práci?

Už nijak. To jsme řešili ze začátku v devadesátých letech, teď ale máme práce dost a zákazníci se vracejí a doporučují nás dalším. Takže cíleně už propagovat nemusíme.

Jak si vybíráte dřevo?

Většinou jedu na pilu a vybírám si přímo dřevo, jak jde ze sušárny. Pokud to jde, snažím se i o to, aby bylo na jednu zakázku z jednoho stromu – aby bylo vizuálně jednotné.

Bydlíte na Dvou dvorech, jak jste se sem vlastně dostali?

My jsme to tu znali z výletů a vycházek, takže když jsme hledali nějaký sklad dřeva, tak nás napadlo, jestli by to nešlo použít. Bylo to tu hrozně zchátralé, skoro ruina. Takže postupem času se z toho baráku stala maštal a stolařská dílna a o kousek vedle jsme si postavili dům. Ten jsme si taky stavěli postupně sami. Zajímavé je, že lidi myslí, že těmi „Dvěma dvory“ se myslí tenhle barák a ten dole patřící k arboretu, ale není to tak. Tady, jak máme mezi stolárnou a domem jízdárnu, jsme našli základy stejného domu, jako je dílna. Takže zjevně tu takové baráky stály dva. O jejich historii ale moc nevíme, první zmínka je myslím z roku 1567, a měl to být hraběcí dům pána ze Štiavnice. Rád bych o tom zjistil víc, ale zatím nebyl čas a příležitost.


Provoz novin vyžaduje hodně práce a peněz. Ohlasy už třetím rokem dotujeme z vlastní kapsy, protože v nich vidíme smysl a možnost zlepšit život v našem regionu. Našli jsme dostatek čtenářů, kteří mají o naše texty zájem, ale zatím jen málo těch, kteří by nám přispěli finančně. Navzdory tomu ale nechceme naše texty uzamykat jen pro platící, záleží nám na tom, aby se dostaly k co největšímu počtu čtenářů. Jestli nás rádi čtete, zvažte prosím pořízení předplatného. Můžete si nás předplatit na webu i na papíře; bez dostatečného počtu platících čtenářů zanikneme.

další rozhovory