Život pod stromy: Tajemství cest cizokrajných stromů

Někdo jezdí za zážitky do exotických zemí, někdo vyhledává adrenalinové sporty a někdo touží po pláži a šumění moře. Drobné, ale i překvapivé zážitky lze však zažít za rohem vašeho domu. Možností je mnoho, stačí se dívat a nechat se trochu unést letním kouzlem. Zvláště, když se vám podaří odpoutat se od všedních starostí. V podvečer se usadit pod stromem, který vás něčím přitahuje. Dotýkat se jeho kůry a nechat se osvěžit vánkem, co ve větvích roztančí příběh jen pro vás.

Jinan u zámeckého skleníku
Jinan u zámeckého skleníkufoto: Martina Lukešová

Šumění listí v korunách na sklonku letního dne je víc, než dá se popsat slovy. Přesto se pokusím přiblížit se kouzlu stromů z dalekých krajin, které s námi sdílí domov. Stromů, co k nám přicestovaly jako exotické artikly, ale i jako touha lidí po naplnění snu o krásném prostředí, možná i dokonalosti, nebo jako prostá potřeba se odlišit. Nejsou to však úplní cizinci. Nebýt doby ledové, některé by rostly i v Evropě. Za posledních tři sta let se díky lidem vrátily tam, kde jejich existence před stovkami milionů let začala.

Čekají nás tajemné příběhy z vějířků listů živoucí fosílie – jinanu dvojlaločného v parku u zámeckého skleníku, asi nejznámějšího a nejobdivovanějšího stromu Boskovic. Seznámíme se s mocným a lyrickým liliovníkem, jehož původ není o moc mladší, a možná vás překvapí, že před samotným zámeckým skleníkem rostou tří stromy, které nenajdete široko daleko. Jméno těchto stromů je trochu výstřední. Překládá se jako nahovětvec a vychází z toho, že jeho větve jsou dlouho holé, klackovité a spoře větvené.

Příběh jinanu dvoulaločného (Ginkgo biloba)

O jinanech je obecně známo, že pochází z dob ještě před dinosaury. Miliony let se vyvíjely zelené rostliny a v třetihorách dospěly do dokonalosti. Celá severní polokoule byla porostlá mnoha druhy jinanů, a to i daleko na severu včetně Grónska. Pak přišel zlom, a stejně jak s ochlazením vymřeli dinosauři, vymizely i jinany. Přežil jen jeden druh, jinan dvoulaločný, který je označován jako „žijící fosilie“. Uvádí se, že původní plané porosty zůstaly zachovány jen v jihovýchodní Číně, odkud se ve 12. století rozšířily do Japonska. Tam ho koncem 17. století objevil pro Evropu německý vědec Engelbert Kaempfer. Od osmnáctého století jsou pěstovány v Anglii a do českých zemí se dostaly až na počátku devatenáctého století. První jinan byl vysazen kolem roku 1809 v nově vznikajícím parku u zámku Hluboš u Příbrami. Tam je dnes poněkud pozapomenutá naše druhá nejstarší botanická zahrada, jedna z nejstarších v Evropě. A tady možná začíná i příběh našeho boskovického jinanu. Historie zámku a přilehlého parku v Hluboši je podobný s historií zámku v Boskovicích. Pro Čechy to byla převratná doba, vrcholilo národní obrození. Českou a uherskou korunu nosil František I., rakouský císař.

Na začátku 19. století náleželo Boskovické panství Františku Xaverovi, hraběti z Dietrichsteina, který zde nechal vybudovat nový krásný zámek, s nímž pravděpodobně vznikly i přilehlé zahrady, dnes parky. Boskovický zámek a zahrady byly prý jedny z nejkrásnějších, rozhodně velice vkusné. Přítomnost zvláštně tvarovaného jinanu, který bychom mohli přirovnat k cv. Praga v pražské univerzitní botanické zahradě, je vizitkou kreativity zahradního architekta. Je možné, že byl hrabě inspirován zahradami v Hluboši? Kde asi získali místní zahradníci sazenici jinanu? Mohl se hrabě z Dietrichsteina setkat s hrabětem Hochbergem, držitelem Hluboše, jehož nová výstavba zámku a zahrad natolik finančně vyčerpala, že ho musel v roce 1816 prodat? Pokud by tomu tak bylo, byly by tyto jinany přes dvě stě let staré. Možná starší než jinan pražský, jehož věk se v současnosti odhaduje na 150 let.

Nabízí se však teorie, která posouvá náš jinan o půl století dopředu. Mohl by to být příběh tří sazenic jinanu mířících na Moravu, konkrétně do Brna a okolí. V Brně se uvádí, že jinan u svatého Tomáše pamatuje Johanna Gregora Mendela, který působil v místním klášteře mezi lety 1843 až 1884. Tento Mendelův jinan bývá často popisován jako nejstarší nebo největší v České republice. Otázkou je, zda již za působnosti opata zdejšího kláštera, přírodovědce a zakladatele genetiky Mendela byl jinan vysazen, nebo zde již rostl. Nápadně podobný věkem i tvarem našemu boskovickému jinanu je ještě jinan v parku v Lužánkách.

Obchod s cizokrajným a navíc „živým“ materiálem nebyl před dvěma stoletími jistě tak hustý jako dnes. A exemplářů takto starých jinanů je na našem území maximálně do deseti. Stejně tak pomálu bylo i zahradních architektů. Je tedy pravděpodobné, že tyto stromy přicestovaly spolu. A nanejvýš je pravděpodobné, že nebyly dovezeny z Číny nebo Japonska, ale že jsou namnožené v Německu. V minulosti se stromy množily hlavně semenem (generativně) a ne roubováním (vegetativně). Semenem se na potomka nepřenáší všechny znaky rodičů stejně. Výsledek je vždy nejistý. Dá se tak vysvětlit zvláštní forma boskovického jinanu, který je sice uváděn jako převislý či smuteční, ale nevykazuje přesně znaky takového kultivaru. Naopak, jeho větve rostou spíš vodorovně. Připomíná velkou bonsai. Je také možné, že byl v mladém věku tvarován, protože běžná silueta jinanu je vzpřímená a dorůstá až čtyřiceti metrů.

Dostáváme se tedy k možnosti, že je boskovický jinan vysazen až ve druhé polovině 19. století, kdy se změnili majitelé Boskovického panství a také se dostavoval zámek a s ním jistě i zahrady. Nebo se snad noví majitelé v Hluboši kníže Otto Viktor z Schönberg-Waldenburgu či hrabě Ludvík Pourtales znali s novými majiteli Boskovického panství s hrabaty Mensdorff-Pouilly? A stejně jako v Hluboši proběhla dostavba zámku, v této době byl v Boskovicích postaven klasicistní zámecký skleník prosklený patnácti arkádami. Skleník původně sloužil jako oranžerie. A mohl s ním vzniknout i přilehlý park v empirovém stylu. I jiné dřeviny jsou shodné s dřevinami v parku u zámku Hluboš, například zmíněný nahovětvec. V tom případě by věk boskovického jinanu přesáhl 150 let, ale já se přikláním k verzi staršího data. Přijde mi pravděpodobné, že už mohl jinan stavbě skleníku přihlížet a že patří stejně jako jinan v Praze a Hluboši k těm nejstarším v České republice.

Jinany rostou velice pomalu. Jsou dvoudomé a v parcích a městech se vysazují samci, protože jeho plody nepříjemně zapáchají. Boskovický jinan byl vyhlášen za památný 13. srpna 2005 a dodnes je nejznámějším místním stromem. Z tohoto parku dělá unikátní místo, zvláště na podzim, kdy se jeho listy změní ve zlatavé vějířky a na odrazu babího léta se loučí s minulostí, o které mohou jen šeptat. A co my, kteří prolétneme kolem. Můžeme se zastavit a vložit do diáře lístek, co je vlastně spíš placatá jehlice. Kdo ví, vše na jinanech jiné. Obří jinany můžete ještě navštívit u zámku Veselí nad Moravou, v Březinách u Děčína a v Podmoklech u Děčína. Nově vysazené jsou v Arboretu Šmelcovna nebo v areálu ZŠ Boskovice na Sušilově, kde byly dětmi vysazeny dva k oslavám otevření hřiště Pravěko-hraní.

Tradice a léčení

Jinany jsou nejenom prastaré kulturní dřeviny, ale také kultovní rostliny dálného východu. V celé Asii je jinan považován za svatý strom, vysazuje se proto v blízkosti lidských sídel a klášterů, buddhistických chrámů. Mohou se dožít až dvou tisíc let.

Jinanu dvojlaločnému se odjakživa přičítaly léčebné vlastnosti. V prvním velkém čínském atlase léčivých rostlin, který napsal 3000 let před Kristem praotec čínské medicíny Šen-Nung, je popisován jako lék na srdce, plíce a potíže s pamětí. Čínští lékaři ho používali na omrzliny, otoky nebo astma. V Japonsku zase jedli pražená semena jinanu na prevenci proti opilosti. Ajurvédská medicína z gingko biloby vyráběla svou bájnou sómu – elixír dlouhověkosti. Evropanům však trvalo poměrně dlouho, než objevili ohromný léčebný potenciál tohoto prastarého stromu.

Můžete si macerací vyrobit tinkturu z jinanových listů a popíjet pravidelně po dobu maximálně tří měsíců. První příznaky léčby se projevují větší hřejivostí končetin.

Nahovětvec dvoudomý (Gymnocladus dioicus)

Nahovětvec dvoudomý odděluje část kolem jezírka a zeleň na východní straně parku u zámeckého skleníku. Nachází se zde tři „naháči“. V létě jsou sice odění do syté zeleně, ale když své obří dvakrát zpeřené listy na podzim najednou shodí, dají na odiv své vystouplé větve. Tvoří tak kolem laviček mohutné koberce. Bez listí vypadají neobvykle a hodily by se k moderním stavbám, ale pro svou choulostivost se vysazují velice zřídka. V našich podmínkách za chladného počasí ani nevykvetou. Nyní v létě mají košaté koruny a působí dojem slunečníku z palmového listí.

Lidé zde usedají k příjemnému nedělnímu odpolední s hudbou a občerstvením. Od konce června zde začíná Promenádní sezóna. Když tato odpoledne navštívím, přesouvám se rázem do doby První republiky. Když přivřu oči, jako by se tu procházeli páni v oblecích a dámy v kloboucích se slunečníky a dlouhými nadýchanými šaty. Slunce jemně probleskuje mezi listy a vše se zpomaluje. Z fontány neúnavně šplouchá vodotrysk a park získává další dimenzi. V jeden okamžik jste v romantické minulosti i moderní době.

Nahovětvec má jen dva druhy. Ten, co roste v boskovickém parku, pochází ze Severní Ameriky. U nás je pěstován až od poloviny 19. století, první byl vysazen v Botanické zahradě UK v Praze.

Nahovětvec u zámeckého skleníku
Nahovětvec u zámeckého skleníkufoto: Martina Lukešová

Liliovník tulipánokvětý (Liriodendron tulipifera)

Liliovníky jsou pro našince opravdovou exotikou. Jejich listy někteří připodobňují k javorům, ale mně spíš připomínají tvar rejnoka. Jsou neobvykle lyrovité, jako by je vytvarovaly ruce dirigenta. Ve větru se natáčejí a měkce odráží slunce, stejně jako voda hlubokého oceánu. Pro první návštěvníky Severní Ameriky to musel být možná šok, když spatřili tyto obří a přitom tak něžné stromy. Jejich výška kolem padesáti metrů nebyla výjimkou, a přitom jsou jejich květy podobné tulipánům. Brzy byly importované zpět do Evropy, kde také původně rostly ještě v paleogénu (geologická perioda starších třetihor, pozn. red.). Jeden z prvních liliovníků byl pěstován v Anglii už koncem 17. století. V Čechách byl poprvé vysazen v roce 1865 v Hluboké nad Vltavou.

V Boskovicích rostou na veřejném prostranství dva liliovníky. Starší na náměstí 9. května u základní školy byl naštěstí upřednostněn před nedávno vzniklým hřištěm. Mladší roste ve stráňce pod letním kinem. Ale vím, že je ozdoba mnoha soukromých zahrad. Oba liliovníky mají svá kouzla teprve před sebou.

Pokud byste chtěli vidět dospělé liliovníky, vydejte se do Brna do Lužánek nebo do Tyršova sadu. Velice působivá je alej dvaceti dvou liliovníků na Ústředním hřbitově. Menší, ale velice zajímavý je liliovník v parku na Kolišti u Zemanovy kavárny.

Liliovník u ZŠ Zelená
Liliovník u ZŠ Zelenáfoto: Martina Lukešová

Závěrem

Kde by byly naše parky a zámecké zahrady bez dřevin z cizokrajných zemí. Možná tam, co naše představy o čistotě. Když se procházím naším městem, Boskovicemi, setkávám se s důvěrně známými stromy. Mateřské pohlazení lip, které mě ale něčím svazují. Břízy mi připomínají to, že světlo a tma se až příliš rychle střídají a naše dny mohou být sečteny, třeba hned. Vrby jsou poněkud melancholické a duby naopak kypí takovou sebejistotou a sílou, že mám potřebu pokleknout. Před buky prosím o odpuštění a před smrky zavírám oči. Když vidím někde jedličku, je mi úzko z toho, že jsme to jako lidé někde nezvládli. Ale pak vstoupím do parku zámeckého skleníku a je mi nějak volněji. Otevře se prostor pro nové myšlenky. Je tu tradice i svěží průvan. Je tu magie něčeho zvenku, vnímám to i proto, že zde málokdy potkávám stejné lidi. Jsem šťastná, že zde máme od všeho tak akorát, tradiční domoviny, pradávných vzpomínek i povzbuzení.

další seriály