Tentokrát vás zase jednou zavedu kousek za hranice vlastního Boskovicka. Místo, o kterém budu psát, leží již mimo území správního obvodu obce s rozšířenou působností (ORP) Boskovice, ani historicky k vlastnímu Boskovicku nepatřilo. Od jižní administrativní hranice ORP Boskovice je však vzdušnou čarou vzdáleno přibližně pouhých 5 kilometrů. A je tak zajímavé, že rozhodně stojí za to se tam vypravit. Navíc leží v Boskovické brázdě a jeho návštěva nám může pomoci k nastínění složitého geologického vývoje této pozoruhodné krajiny. Konec konců již ve svém dřívějším povídání o Malé Hané jsem naznačoval, že se ke geologii a geomorfologii Boskovické brázdy někdy vrátím.
Boskovická brázda se táhne Moravou v délce asi 85 kilometrů mezi Městečkem Trnávkou na severu a Moravským Krumlovem na jihu. Brázda je poměrně úzká, obvykle dosahuje šířky jen kolem pěti kilometrů. Její základ byl položen již v závěru variského (hercynského) vrásnění v prvohorách, i když dnešní vzhled získala až díky zlomům oživeným (případně nově vytvořeným) ve třetihorách. Brázda je vyplněna permokarbonskými sedimenty, které se zde usadily koncem prvohor (v karbonu a permu). Mocnost těchto sedimentů odhadují geologové asi na 3 kilometry. Severní část brázdy (Malou Hanou) odděluje od jižní části (Rosicko-oslavanské brázdy) úsek vyššího reliéfu omezený zlomy, který se nazývá Žernovnická hrásť. Takovou hrásť je možné si představit jako kupu na sebe naskládaných ker, jakousi stupňovitou pyramidu. A Žernovnická hrásť je, byť rozlohou nevelká, tou částí Boskovické brázdy, která nás v této chvíli nejvíc zajímá. Právě v ní totiž najdeme skály Krkaté báby.
Ve starším geomorfologickém členění Žernovnická hrásť k Boskovické brázdě nepatřila, ale byla přiřazována k sousední Hornosvratecké vrchovině. Dosahuje totiž podobných nadmořských výšek jako přilehlá část zmíněné vrchoviny (nejvyšší bod Žernovnické hrásti Na vrších u Brťova má 506 metrů). Boskovická brázda byla tedy v tehdejším pojetí rozdělena na dvě spolu přímo nesouvisející části. Jelikož to však postrádalo logiku a nadmořská výška není všechno, v dnes platném horopisném členění se již Žernovnická hrásť uvádí jako nedílná součást Boskovické brázdy.
Geologové a geomorfologové (zabývající se tvary zemského povrchu) občas označují Boskovickou brázdu za příkopovou propadlinu, jindy obezřetněji jen jako příkopovou strukturu. Pravdou je, že slavné světové příkopové propadliny jsou mnohem mohutnější a zlomy při jejich okrajích jsou daleko více aktivní než ty, které najdeme kolem Boskovické brázdy (naštěstí pro nás, neboť jsme díky tomu ušetřeni silnějších zemětřesení). Nejslavnější je asi východoafrický rift, který je pokračováním poklesových struktur, začínajících někde u Mrtvého moře v Izraeli. (Proto je hladina tohoto slaného bezodtokého jezera tak nízko – na jeho břehu se nachází nejnižší bod souše na celém světě se zápornou nadmořskou výškou přibližně 300 metrů pod úrovní hladiny světového oceánu.) Propadlina pak pokračuje Rudým mořem (proto je tak úzké a dlouhé, navíc docela hluboké) a odtud skrz Etiopskou vysočinu do východní Afriky. V tamějším východoafrickém příkopu najdeme velmi hluboká jezera typicky protáhlého tvaru. Jezero Tanganika je dokonce druhé nejhlubší na světě (po sibiřském Bajkalu) a dosahuje hloubky úctyhodných více než 1400 metrů.
Boskovická brázda je mnohem skromnější, přesto je pozoruhodným terénním zjevem nejen přilehlé části Moravy, ale i v rámci celé České republiky. Již jsem uvedl, že Boskovická brázda má dvě části. Její rosicko-oslavanská část je starší, sled hornin je tam úplnější a obsahuje tři černouhelné sloje. V jejich nadloží se pak nacházejí červeně zbarvené pískovce a jílovce, které jsou ovšem hojné také v severnější části brázdy v okolí Letovic. Ve starší literatuře jsou výstižně (i když pro dnešní geology již nepřesně) označovány jako červená jalovina (jsou jalové, tedy už bez uhlí). Vývoj Boskovické brázdy končí střídajícími se vrstvami pískovců a slepenců s prachovci a jílovci. Jestliže v jižní části brázdy je přítomen i karbon (s uhelnými slojemi), v severní se vyskytuje pouze perm.
Sedimentární výplň Boskovické brázdy je výrazně asymetrická. Východní okraj tvoří příkrý (až kolmý) zlom, který byl aktivní i během zaplňování příkopu. Prudké vodní přívaly díky tomu přinášely z dnešní Drahanské vrchoviny do brázdy i docela velké úlomky hornin, které se třením o sebe často zaoblily do valounů a později se spojily převážně železitým tmelem. Takto vzniklé horniny označují geologové jako rokytenské slepence (podle říčky Rokytné, která protéká Moravským Krumlovem).
V západní části brázdy jsou vrstvy mírněji ukloněny a valouny v nich obsažené pocházejí převážně z dnešní Českomoravské vrchoviny. Zdejším slepencům se říká balinské (podle říčky Balinky, která protéká Velkým Meziříčím). O letovickém souvrství, velmi významném v severnější části brázdy, se podrobněji rozepíšu až někdy později u lokality Bačov. Ta je totiž natolik důležitá nálezy pozůstatků pravěkých obojživelníků, že ji znají geologové a paleontologové i na opačném konci světa. Sedimenty Boskovické brázdy jsou převážně říčního a jezerního původu, ovšem povídání o vysychajících permských jezerech, v nichž žili zmínění obojživelníci, si taky nechám až k Bačovu.
Teď pojďme honem k cíli naší dnešní cesty, ke Krkaté bábě a do údolí potoka Lubě, který pod ní protéká. Potok Lubě pramení u Rašova. Nejdřív směřuje k východu, mezi obcemi Lubě a Skalička vytváří poměrně hluboké údolí přibližně severojižního směru, aby se pak obrátil nazpět k západu a po necelých 24 kilometrech toku jižně od Tišnova vtekl do Svratky. Na některých místech jeho toku je dobře patrné, že sleduje zlomy v zemské kůře (důsledkem jsou nápadné, téměř pravoúhlé zákruty údolí).
Nad levým břehem potoka jižně od Lubě vystupují slepencové skalky oddělené soutěskami. Skály jsou tvořeny červenohnědými masivními rokytenskými slepenci permokarbonu. Většina valounového materiálu pochází z kulmských drob (kulm je součástí prvohor, konkrétně karbonu). Jeden ze skalních útvarů nápadně připomíná nahrbenou lidskou postavu s velkou hlavou a silným krkem, jak kdyby babka nesla z lesa nůši s roštím. Označení skály jako Krkatá bába opravdu sedí. Možná se ke skále váže i nějaká lidová pověst, bohužel se mi ji ale nepodařilo nikde dohledat. Skalní útvar a jeho okolí jsou chráněny jako přírodní památka. Ani protilehlý svah údolí však není nezajímavý. Kromě zajímavých skal tam lze najít také miniaturní jeskyni (či spíše dutinu).
Ke Krkaté bábě, do údolí Lubě, vás dovede červená turistická značka z Černé Hory. Vzpomínám si, jak jsem tudy šel před mnoha lety. Nad údolím přeletěli dva černí čápi – tenkrát to ještě byla veliká vzácnost. Volali na sebe táhlým, teskným hlasem, nikdy víc jsem ho už pak neslyšel. Jestliže čápi bílí patří mezi synantropní ptáky, doprovázejí člověka a hnízdí nejčastěji na starých komínech v lidských sídlech, čáp černý je ptákem rozlehlých lesů. Ve 20. století u nás téměř vymizel a teprve na jeho konci se začal opět objevovat častěji. Čáp bílý se hlasově projevuje pouze nápadným klapáním zobákem, čáp černý právě tím táhlým hlasem, který jsem kdysi slyšel v údolí Lubě. Zaslechnout ho však je vzácností.
Přítomnost černých čápů prokazuje relativní zachovalost zdejší přírody a odlehlost okolních lesů. Ty jsou sice tvořeny převážně umělými jehličnatými kulturami, sem tam, třeba právě na skalách Krkaté báby, se však zachovaly zbytky přírodě blízkých porostů se zakrslými duby a borovicemi. Mělká půda pod stromy je většinou holá, jen místy porostlá trsy kostřav či jiných trav.
Je ovšem otázkou, jak dlouho si ještě údolí Lubě zachová svoji tvář. Když za druhé světové války němečtí inženýři naplánovali takzvanou Hitlerovu dálnici skrz Moravu, vedli ji právě tudy. Měla zajistit pokud možno co nejkratší a rychlé spojení mezi tehdejším německým městem Breslau ve Slezsku (nynější Vratislav v Polsku) a Vídní (Rakousko se anšlusem v roce 1938 stalo také součástí Německa). Kolem dálnice na území Protektorátu Čechy a Morava měli být navíc usídleni němečtí kolonisté, kteří by přispěli k rychlejší asimilaci českého národa v německém prostoru. Hluboké údolí Lubě měla dálnice překonávat mostem. Stavba sice začala – její stopy lze najít i v okolí Krkaté báby v podobě betonových odvodňovacích trub – ale jak se válka protahovala, nastaly Velkoněmecké říši jiné starosti. Po válce pak byla snaha na všechny německé aktivity co nejrychleji zapomenout.
Teprve po sametové revoluci, když se naše země začala znovu otevírat světu a aut na silnicích rychle přibývalo, se objevil záměr postavit rychlostní silnici R43 v trase bývalé německé „autostrády“. Zatím se na ni nenašly peníze. Z hlediska krajiny v údolí Lubě a na řadě dalších míst, kudy by měla rychlostní silnice procházet, naštěstí. I když chápu, že řešení dopravního spojení od Brna na severní Moravu a do Polska je nutné, obávám se, že si stejně nepomůžeme. I kdybychom postavili plno nových dálnic, tak v místech, kde je budou chtít automobilisté opustit, stejně bude docházet k neřešitelným dopravním zácpám.
Věci by pomohlo, kdybychom se dokázali oprostit od totální závislosti na automobilech a snížili jejich množství na silnicích. To se ovšem od stále pohodlnějších a uspěchanějších lidí nedá očekávat. Nejspíš se tedy dočkám toho, jak kolem Krkaté báby budou frčet auta, až jí z toho půjde hlava kolem. Pak už k ní chodit nebudu a zůstane mi jen vzpomínka na tiché, opuštěné údolí mého mládí.
