„Řešit dnes v sedmnácti letech nějakou prevenci nejde, už jenom hasíš.“

Rozhovor s Pavlem Kratochvilem, ředitelem letovické obecně prospěšné společnosti ELIM, která před rokem otevřela v boskovickém Majáku volnočasový klub pro děti. V Letovicích už podobný klub provozuje přes pět let v prostorách Církve bratrské, ze které ELIM vzešel.

Pavel KratochvilPavel Kratochvil   foto: Tomáš Trumpeš

Oslavili jste první rok fungování boskovického klubu. Jak ten rok hodnotíte?

Máme s čím srovnávat, protože před pěti a půl lety jsme začali v Letovicích. Tam byl rozjezd mnohem pomalejší. Po roce v Boskovicích můžu říct, že zde byl po této práci mnohem větší hlad. Děcka si zvykla strašně rychle. Hned v první fázi, loni na podzim, jich sem chodilo opravdu hodně.

Čili hned od začátku.

Otevřeli jsme v září, asi čtrnáct dní trvalo, než se o tom dozvěděli. Pak jsme obešli základky, na další akci tady bylo sedmdesát dětí, a pak už to běželo. Průměr byl okolo třiceti dětí za odpoledne.

A tak to vydrželo?

Bylo to dobré do jara. Pak se projevilo, že jsme vnitřní klub, ale nenabízíme tady moc venkovní aktivity. Takže když děti začaly chodit na hřiště a lítat víc po venku, z čehož byly samozřejmě po zimě nadšené, tak tolik nechodily k nám. Někdy to spadlo dokonce na polovinu, pak jich ale zase přišlo třeba hodně na nějakou mimořádnou akci.

Oproti Letovicím se ale zase ukázalo, že tady byl o klub zájem i přes prázdniny. V Letovicích jsou děti odjeté, některé kluby jsme tam museli úplně zrušit. Tady jsme fungovali celý srpen a děti chodily pořád.

Takže jste po roce spokojeni?

Spíš jsem překvapený. Z toho, že si děti zvykly a chodí sem. A myslím si, že se nám rychleji podařilo navázat s nimi vztahy. A celkově vnímáme, že jsme v Boskovicích veřejností více přijatí než v Letovicích.

Jak se to projevuje?

Třeba jsme měli besedy s městskou policií, ukázalo se, že nás policie bere vážně, jako partnera, se kterým spolupracuje. I město se o nás zajímá a celkem se snaží, přizvali nás do rodinné politiky a máme přislíbeno, že i dotace by měly být lepší. To vnímám velmi dobře.

A co prostor? Je zde možnost i nějakého venkovního rozvoje?

První rok byl i v tomhle trochu zkušební, i pan majitel Mazáč si musel zvyknout, co jsme zač. Venkovní plac před klubem bychom využili od příštího jara rádi, nechali bychom vyrobit nějaké atrakce – třeba skoky a minirampy na koloběžky a skejty, basketbalový koš. Něco, co by šlo rukama odnést a uklidit. Všechno je to na domluvě s majitelem. On potřebuje mít parkoviště volné, když přes ně jede zásobování, ale mobilní věci by snad jít domluvit mohly. Snažíme se být féroví, nemáme platby v prodlení, tak snad to půjde a nabídneme od jara i něco venku.

O co mají děti v klubu největší zájem? O volný program, nebo spíš o naplánované akce?

Pro nás by bylo samozřejmě nejsnazší, kdyby zde měly děti zájem být jen tak. To je sen každého sociálního pracovníka, že dělá jen takový dohled. Ale děti, možná kupodivu, chtějí mít věci hodně organizované. Přijdou sem a jsou hrozně rádi, když je nachystaný třeba nějaký turnaj. Nebo se sejde skupina od 12 do 16 let, holky a kluci z různých škol, kteří by se spolu normálně ani nebavili, ale tady jsou schopni se domluvit, že chtějí třeba hrát schovku potmě. Prostor je tady velký a členitý, takže pozhasínáme a hraje se. Nebo hrajeme městečko Palermo a podobně. Vnímám, že mají moc rádi, když je nějaká společná organizovaná hra či aktivita.

Zahajovací párty Plánu B v srpnu 2016Zahajovací párty Plánu B v srpnu 2016   foto: Tomáš Znamenáček

Takže ta představa, že děti dnes chtějí jen sedět na gauči a ťukat do mobilu, je mylná?

Pokud něco zorganizujeme, devadesát procent z nich ten mobil zahodí a chtějí něco dělat. To je pro nás určitá zpráva – děti chtějí, ale musíme je aktivizovat. Někdy je to náročné, už jen vysvětlit jim nějaká pravidla. Je zde smíšený kolektiv, což jsme v Letovicích na začátku neměli, ale tady jsme to tak chtěli. Kluci někdy různě machrují a někdy je těžké to ukočírovat. Ale opravdu můžu říct, že když něco zorganizujeme, tak je to baví. Není to tak, že by zde chtěli jen tak být. Že si s někým zahraješ fotbálek, tam si s někým popovídáš – to vydrží třeba dvě hodiny z těch čtyř, co tady jsme, a pak už se ptají: tak co bude dneska za program?

Je to dobře?

Máme osvědčené, že skrze tohle velmi dobře funguje, že se děti dají dohromady, spolupracují a musí spolu vycházet. Napříč různými věkovými skupinami, partičkami, které se jinak nemají rády. V těchto hrách najednou musí spolupracovat, vytvářejí týmy, učí se spolu vycházet, vytvoří se jiné vazby. A pak mají moc rádi mimořádné akce, když tady třeba uděláme přespávačku. To bude zrovna příští týden, kdy budeme slavit sté setkání klubu, vyšlo to zrovna na středu před svátkem.

Ale samozřejmě člověk vidí hodně dětí, které si jen povídají nebo jsou na mobilech. To jim nejde zakázat. I kdybychom vypli WiFi, tak dnes už skoro všechny děti mají data. Na internetu zkrátka jsou. Mám spíš pocit, že mají problém se samy do něčeho hecnout, ale když jsi proaktivní, tak mobil odloží a klidně dvě hodiny si na něj ani nevzpomenou.

Proč jste se rozhodli mít kluky a holky dohromady? Říkal jsi, že v Letovicích to tak nebylo.

Chtěli jsme to tak mít, ale nepodařilo se to. Holky zkrátka nechodily. Začínali jsme tam trochu jinak, v Letovicích byly vůči klubu i trochu předsudky, protože jsme začali v církevních prostorách. V Letovicích se obecně víc ví, že jsme navázaní na Církev bratrskou. Když jsme otevřeli, děti moc nechtěly do klubovny přijít, takže jsme my šli za nimi na hřiště. Tam jsme se seznamovali. A tam byli hlavně kluci sportovci. Později se to zlepšilo, ale během prvních dvou let byla na klubu třeba jen jedna holka. Nebo dvě nebo vůbec žádná. A navíc jsme byli samí kluci jako pracovníci klubu. A to dělá taky hodně.

A to už tak dnes není?

Teď tady máme Kendru, Američanku. A v Letovicích se poslední dva roky začala hodně zapojovat moje manželka, která je na mateřské. Jako dobrovolník na kluby hodně chodí. Tohle malé holky hodně přiláká. Kluků je pořád víc, ale holek je tady hodně, někdy je to vyrovnané. Myslím, že je to dobře. Ono i kluky sem baví chodit, když tady holky jsou. Jsou ve věku, kdy to hodně řeší.

Mluvíš o tom, že se zde běžně sejde třeba třicet dětí. Předpokládám, že se to proměňuje, dá se přesto nějak odhadnout, kolik dětí asi klub navštěvuje?

Celý loňský podzim jsem si to ještě jmenovitě psal, pak jsme to zastavili, ale troufnu si říct, že klubem prošlo určitě dvě stě různých dětí. A víc než polovina z toho se tady objevuje pravidelně, chodí na větší akce a podobně. Úplný základ je asi padesát dětí, u kterých vím, že je uvidíme nejméně jednou za čtrnáct dní. A jsou děti, které přijdou skoro na každý klub.

Stává se i to, že někdo chodí úplně pravidelně a intenzivně, a pak naráz není a třeba dva měsíce ho nevidíme. V Letovicích to bylo třeba tím, že děti dostávaly doma zarachy, tady zatím tolik nevím, čím to je. Jsou i děti, které sem přijdou, nesedne jim to a chodit sem nezačnou.

Kapacitně prostor klubu vyhovuje?

Prostor je tady dobrý, kapacitně má i na víc. Někdy je lepší mít tady třeba dvacet pět dětí a něco s nimi dělat, než jich tady mít padesát a už jen dohlížet, aby se to tady úplně nerozsypalo. Do budoucna bych spíš chtěl, abychom směřovali k tomu, že klub otevřeme další den v týdnu.

To byste naplnili?

Dnes je to tak, že nám z týmu trochu vypadává Payoch (Pavel Kotouček, pozn. red.) který má hodně práce na školách. Takže klub mi tady vezme třeba jednou za dva týdny. Takže teď na to kapacitně nemáme.

Ale poptávka by byla?

Byla. Navíc nás některé děti ukecávají: hele, otevřte to v úterý, já mám ve středu kroužek nebo doučování. Myslím si, že kdyby byl klub tři dny v týdnu, byly by děti, které by chodily všechny tři dny. A našli by se jiní. Pro tři dny v týdnu je tady větší potenciál než v Letovicích. Letos to určitě nebude, ale chceme k tomu směřovat.

Dá se nějak pojmenovat, jaký typ dětí k vám chodí? Třeba podle sociálního klíče nebo jinak.

Dnes se sociální zázemí dětí dost těžko rozeznává. To nevidíš na první pohled a děti dělají hodně pro to, aby to nebylo poznat. Nechtějí být v kolektivu kamarádů méněcenní. Musíš znát děti opravdu dobře nebo se seznámit i s rodiči, což v Boskovicích ještě tolik neznáme. Spíš jen přes mejl, když mi třeba děkovali, že sem děti mohou chodit.

Zvete je na nějaké akce?

Zatím jsme to nedělali, ale je to hendikep. Třeba i kvůli financování. Je potřeba, abychom na tom zapracovali.

Ale zpět k tomu, jaké děti sem chodí.

Myslím, že je to taková směska. Děti z bohatších a zajištěnějších rodin – ty to paradoxně často potřebují, jsou sociálně vyprahlí, rodiče na ně nemají čas. A všímám si, že sem občas zavítají partičky nějakých vyložených sígrů. To poznáme velmi snadno, respektive my ne, ale děcka hned říkají: hej, ať sem tenhle nechodí! To jsou nejhorší děcka ze školy, kdybys viděl, co dělají! To je trochu těžké, protože když se v klubu vytvoří nějaká komunita, dávají pak ostatním najevo, že klub je jejich. S tím musíme umět pracovat.

Aby se to neuzavřelo?

Ano. Na to si dáváme hodně pozor. Snažíme se věnovat na klubu nejvíc těm, kdo přijdou poprvé, aby cítili, že zde nejsme jen pro ty stávající. Takže ten vzorek dětí je opravdu takový mix. Co mě děsí, je zjištění, že velmi málokdy narazíš na dítě, které je z úplné rodiny.

Opravdu?

Snad všechny děti mají rozvedené rodiče. Tohle by se možná dalo říct, že tyto děti k nám chodí. Ty, které jsou týden u taťky, pak týden u mamky, nebo někde přes týden a někde na víkend. Často má jejich rodič nového partnera a oni se necítí doma dobře a vyhledávají místo, kde by byli. O tom se hodně bavíme a hodně si toho všímáme. Neptáme se jich na to, ale dozvíš se to – když chceš kontakt na rodiče, vidíš, že maminka má jiné příjmení, nebo je vezeš domů a řeknou ti, že tenhle týden zrovna bydlí tam a příští jinde. Nebo se omlouvají, že nemůžou přijít, protože budou někde pryč u taťky.

Setkáváte se hodně s negativními aspekty jako jsou drogy?

My na ty děti nemůžeme nějak kleknout, ale občas poznáš, že přišel někdo, komu svítí očička a chová se nestandardně. Snažíme se o tom s nimi lehce mluvit a nabídnout jim přátelství. Aby neměli pocit, že to budeme někde hlásit nebo říkat: máš problém, nesmíš sem. Chceme v nich vyvolat pocit, že si o tom promluvíme jako kamarádi. Získat důvěru chce čas.

To je podstata nízkoprahovosti.

Přesně tak. Musíš být velmi opatrný a nesmíš útočit. Když to řeknu naším křesťanským jazykem, ovoce této práce vidíme u některých dětí opravdu třeba až po čtyřech, pěti letech.

A jsou takové příklady?

Předevčírem oslavil osmnáctiny klučina, který je dnes náš nejvytíženější polovedoucí, dobrovolník. Jezdí nám pomáhat i sem do Boskovic. Studuje střední školu. Je to kluk ze sociálně velmi problematické rodiny a před pěti lety, když jsme začínali v Letovicích, tak nám vykradl kancelář. Vzali nám s bráchou i hodně peněz, řešila to policie, našli je. Nezlomili jsme nad ním ale hůl. Byly různé výkyvy, třeba půl roku jsme o něm nevěděli, snažili jsme se ho ale kontaktovat, mluvit s ním o těch věcech, byl to náš kámoš. Dnes je to jeden z našich nejspolehlivějších dobrovolníků. Tohle je asi největší posun, ale není to jediný případ. Chce to zkrátka čas.

Zahajovací párty Plánu B v srpnu 2016Zahajovací párty Plánu B v srpnu 2016   foto: Tomáš Znamenáček

Zapojujete tedy děti i do práce klubu?

Ano, to je takový princip našeho klubu. V Letovicích už máme takových dobrovolníků asi čtrnáct. Prošli klubem a pomáhají nám při táborech, při větších akcích, chodí na klub. Chceme dosáhnout toho, že děti zjistí, že to, co jim tady dáváme, jim něco přineslo, naplňuje je to a můžou tady zase oni být pro ty druhé. Říkáme jim polovedoucí a je to takový náš cíl – vychovat si postupně z těch, se kterými jsme loni začali, skupinku pěti deseti pomocníků, kteří nám pomůžou to tady do budoucna táhnout. V Letovicích jsme to na tom hodně postavili, pak byly kluby, kde byl třeba jen jeden pracovník, protože když tam byli tři spolehliví dobrovolníci, dalo se to zvládnout. Pokud by se to podařilo, tak třeba ani nebudeme muset přibírat dalšího pracovníka a budeme moci rozšířit klub o jeden další den.

Jaká je vlastně věková hranice dětí, které sem chodí?

Teď jsme ji zrovna posunuli z dvanácti let na deset.

Do osmnácti?

Říkáme, že do dvaceti, ale ti starší už potom většinou úplně nechodí. Nakontaktovat děcka okolo šestnácti, sedmnácti let, je už prakticky nemožné. Už mají svoje partičky, tohle je neosloví. V tom se shodujeme i s Payochem a s kolegy z branže z celé republiky: řešit dnes v sedmnácti letech nějakou prevenci nejde, už jenom hasíš.

Náš profesor na gymplu říkal, že oni už jen zabraňují katastrofě.

Je to tak. Kdybychom se zaměřili jen na ty starší, budeme tady pro pár jedinců, kteří budou už úplně zoufalí a budou potřebovat odbornou pomoc. Neumím si představit, jak to udělat, aby nám sem chodily třeba starší děcka z André Citroëna.

Nemělo by tady být pro ty, co už se někam propadli, něco trochu jiného?

Tam je to víc o osobním poradenství. Já doufám, že do tohoto bude dorůstat Payoch. Že už si nebude hrát s dětma na klubu, ale zřídíme odbornější službu a budeme ji moci nabídnout i v rámci klubu těm, kteří řeší už nějaké závažnější problémy. Jinak jsme nepřišli na to, jaké aktivity zvolit, abychom celoplošně oslovili i ty starší. Stalo se, že se sem přišli podívat – zahrají si kulečník, pokecají s námi, ale přijdou jednou, možná podruhé, ale pak je vidět, že už řeší jiné věci. My jsme nejvhodnější pro věkovou kategorii 10–15 let.

Takže jste zjistili, že je to dobré už pro desetileté děti?

Absolutně. V Letovicích jsme dokonce měli děti už od osmi let. Tady to necháme na deseti. Těch deset, jedenáct, dvanáct je ideální věk, kdy můžeš děcka nadchnout, aby nasákly něčím jiným. Dát jim alternativu. Pokud si zde zvyknou trávit čas, zjistí, že je to tady baví a mají tady partu kamarádů, tak sem budou chodit až do střední školy.

A pak?

Dost záleží, kam jdou na střední. To známe z Letovic: když jezdí do Jedovnic nebo do Brna, tak nám z klubu vypadnou. Ale často jsme s nimi v kontaktu, i když přes týden nemůžou, a když děláme nějakou větší akci nebo přespávačku, z osmdesáti procent přijdou. Teď měl v Letovicích ELIM Birthday Party, bylo nás tam snad sto osmdesát. Jsme v kontaktu, víme, jak se jim daří a když se někdo do něčeho namočí, je snadné s ním navázat kontakt a řešit to, pomoci mu. Tohle všechno přišlo v Letovicích až časem, věřím, že i tady to bude podobné. Je potřeba s nimi ujít tu cestu. Když se seznámíš s někým patnáctiletým, on za rok zmizí někde na škole, jsi pro něj jen epizodka. Kdežto když s nimi projdeme nějakou éru, tak si pak připadáme skoro jako jejich druzí rodiče.

Hlavní důraz vaší práce vidíš tedy v prevenci?

Lidi si často představují, že sem přijdou ti největší sígři a po pěti návštěvách odejdou se svatozáří. To je představa zvenku, co je to nízkoprahový klub. Ale tyhle děcka se ti sem dostanou málo, na to už jsou streetworkeři, musí se za nimi do terénu. To vnímám jako to důležité, proč tu jsme, opravdu prevenci. Spíše než hasit nabídnout dětem to, že do toho nikdy nespadnou. A pokud spadnou, tak aspoň v tom procesu, kdy s námi mají vybudované vztahy a my je můžeme doprovázet. S tím máme velmi dobrou zkušenost. Když sem někdo přijde, zjistí, že sem chodí normální děti, které na první pohled vypadají spokojeně a jako by nic neřešily. Ale ono je to buď čeká, nebo to jen není vidět. Nejzlomovější pro ně je ukončit základku a jít na střední. To je nejvíc živná půda pro to, aby se chytly věcí, které jsou škodlivé. My nejsme ti, kteří děti odvrací od drog a dalších jevů, ale spíš začínáme s generací, kterou toho chceme uchránit.

Jsou pro vás Boskovice jako větší město v něčem jiné než Letovice?

Je to podobné. Co je tady navíc, je rivalita mezi základkami. V Letovicích je jedna, děcka se znají a neřešíme tam takovou tu gangovost. Tady je to hned: Á, to jsou ze Sušilky. Klub si hodně obsadila Zelená, protože je nejblíž. Na klubu si všímáme partiček, které jsou z jednotlivých škol. A pak jsou šoumeni, kteří to propojují a nemají problém se bavit s kýmkoliv. Musíme víc pracovat s tím, abychom se neuzavřeli pro jednu skupinu, ale dokázali je jednoduchým způsobem propojovat. A další rozdíl vnímáme v tom, že nás Boskovice víc berou vážně.

Komunikace s radnicí je pro vás dobrá?

Asi jo, i když ten počáteční finanční příspěvek mohl být vyšší. Letos jsem zase prošvihl termín grantového systému, protože v Letovicích je uzávěrka o měsíc později. Teď už si to pohlídáme a uvidíme, kolik radnice uvolní. Ale zajímají se, vnímám to dobře. Nemyslím ale jen radnici, vnímám to tak všeobecně. Když jsme tady zalomili zámek a šel jsem do zámečnictví, zámečník o nás věděl, byl nadšený, opravil nám to a vůbec nic po mně nechtěl. I s panem Mazáčem je dobrá domluva.

Jak je pro vás náročné klub finančně udržet?

Přiznám se, že naše organizace je neustále ve schodku. Máme schodek rozpočtu v Letovicích a stejně tak tady. Ale v součtu jsme ve schodku okolo patnácti tisíc.

To je docela hodně.

Je. Ale teď se nám třeba dobře podařil LetFest.

Takže jednorázovými akcemi občas dokryjete ztrátu?

Přesně. A občas nám přijdou jednorázové dary. Jaro jsme ale jeli z měsíce na měsíc, to jsem vážně nevěděl, z čeho budu platit výplaty. Pak se něco objevilo. Teď jsme díky LetFestu zajištění asi do prosince. Jsem zvědav, jak se otevře komunikace s radnicí. Byl bychom moc vděční, kdyby nám město uvolnilo aspoň 50 tisíc za rok. Jsou tady pracovníci, jezdíme sem, fungujeme celý rok, platíme nájem. Boskovické strany prý měly zřízení takovéhoto klubu v prioritách a nakonec pro jeho vznik nemusely udělat vůbec nic, objevili jsme se jim tady trochu do rány. Takže si myslím, že těch 50 tisíc by nám město přispět mohlo.


Provoz novin vyžaduje hodně práce a peněz. Ohlasy už třetím rokem dotujeme z vlastní kapsy, protože v nich vidíme smysl a možnost zlepšit život v našem regionu. Našli jsme dostatek čtenářů, kteří mají o naše texty zájem, ale zatím jen málo těch, kteří by nám přispěli finančně. Navzdory tomu ale nechceme naše texty uzamykat jen pro platící, záleží nám na tom, aby se dostaly k co největšímu počtu čtenářů. Jestli nás rádi čtete, zvažte prosím pořízení předplatného. Můžete si nás předplatit na webu i na papíře; bez dostatečného počtu platících čtenářů zanikneme.

další rozhovory