Příběhy z ghetta: Edmund Eysler – Vídeňák s boskovickými kořeny

Když jsem před časem provázela po boskovické židovské čtvrti skupinu vídeňských seniorů, jednoznačně největší úspěch v celém mém povídání sklidila zmínka o Edmundu Eyslerovi. Při vyslovení jeho jména se milí Vídeňáci doslova rozzářili a horlivě začali fotit dům č. 12 na Plačkově ulici, kde se Edmund, žel, ani nenarodil, ani zde nežil, dokonce ani neumřel (to vše absolvoval ve své milované Vídni), ale měl v tomto domě své domovské právo. Aspoň že tak.

Edmund EyslerEdmund Eysler

Veskrze pozitivní reakce rakouských návštěvníků mne přesvědčila o tom, že Edmund Eysler, tento kdysi proslulý vídeňský bonviván a veliký hýřil, především ovšem znamenitý muzikant a talentovaný skladatel, se v hlavním městě Rakouska těší stále značné oblibě. Ostatně svědčí o tom například pamětní deska na jeho rodném domě na Thelemangasse či busta v parku Schönborn anebo také náhrobek na místě posledního odpočinku Edmunda Eyslera na Centrálním hřbitově ve Vídni.

Ale vraťme se na počátek. Edmundova rodina skutečně pocházela z Boskovic, otec budoucího komponisty Bernhard Eisler se zde narodil a v mládí se živil jako tkalcovský mistr v Löw-Beerově továrně ve Svitávce. Po jakémsi nejasném incidentu s odcizeným balíkem sukna ze Svitávky odešel, usadil se ve Vídni a začal zde obchodovat. Oženil se s maďarskou Židovkou Marií Sternovou a 12. března 1874 se manželům narodil jediný syn, který dostal jméno Samuel Bernhard (nejde o omyl, jméno Edmund se dostaví později).

Otci Bernhardovi se zpočátku v jeho podnikání dařilo, avšak při burzovním krachu v roce 1881 přišel na mizinu a živil se pak skromně jako drobný obchodník s potravinami. Rodina strádala, často se stěhovala za živobytím, přičemž matka Marie, optimistická a uměnímilovná bytost, vždy neúnavně s sebou vlekla nejcennější kus domácnosti – pianino.

Přes veškerou bídu se rodičům podařilo dostat nadaného syna na vídeňskou konzervatoř, kde studoval kompozici a klavír. Ještě před dokončením studia se oženil s Poldi Allnoch, s níž měl později dvě dcery; kvůli tomuto sňatku vstoupil do římskokatolické církve. Počátkem 20. století si pak změnil jméno – ze Samuela Bernharda Eislera se stal Edmund Eysler. Údajně jej tak pojmenoval divadelní ředitel Theater an der Wien při jeho první premiéře. Důvod byl zřejmý: zakrýt Edmundův židovský původ.

Po dokončení konzervatoře se Edmund živil nejprve jako učitel hry na klavír, později komponoval – nejprve komorní hudbu, klavírní skladby, pak opery a balety. Roku 1903 složil svoji první operetu Bratr Straubinger, která dosáhla ve Vídni velkého úspěchu, hrála se v 187 reprízách. Tato opereta znamenala v Edmundově životě radikální obrat k lepšímu. Odborné kritiky na Bratra Straubingera nebyly pravda jednoznačně pochvalné, avšak publikum zahrnulo Edmund Eyslera ovacemi. Bratr Straubinger soupeřil dokonce o diváckou přízeň s Lehárovou Veselou vdovou, která byla také v tomto čase uvedena na vídeňské jeviště.

Eysler se stal záhy velkou postavou posledního období vídeňské operety. Složil kolem 60 operet, ovšem velmi kolísavé úrovně, vedl bohémský život, ve kterém nechyběly ženy, karty, koně, víno a zpěv. Není divu, že se často dostával do finanční tísně. Aby sehnal peníze na zaplacení 160 000 šilinků, jimiž se zaručil za svého švagra, složil svou vrcholnou operetu Zlatá paní mistrová. Z výtěžku prakticky nic neměl, všechny tantiémy padly na úhradu dluhů.

Poslední období Edmundova života bylo poznamenáno vpádem nacismu do Rakouska. I když jej do jisté míry chránilo smíšené manželství s katoličkou i jeho vlastní konverze ke křesťanství, dále pak vyznamenání od rakouského státu i čestné občanství vídeňské obce, přece jen strávil období války v ústraní, skrytý u příbuzných a známých. Po válce dosáhl Edmund svého posledního úspěchu operetou Wiener Musik, která měla premiéru v Burgtheatru 22. 12. 1947. Byl mu také propůjčen čestný prsten města Vídně. Edmund Eysler zemřel 4. října 1949 ve věku 75 let na následky pádu z jeviště. Byl pohřben v čestném hrobě na Centrálním hřbitově ve Vídni a jeho hrob zdobí krásná socha mladé nahé ženy.

Mnozí kritikové patrně oprávněně soudí, že Eyslerovy operety nejsou pro mimorakouské publikum zajímavé. Jsou prý příliš vídeňské, lidové až folklórní. Eysler nebyl uváděn ani na českých jevištích. Výjimku tvoří Národní divadlo Brno, které roku 1969 uvedlo jeho nejznámější operetu Zlatá paní mistrová.

Snad jsou tato hodnocení odborníků oprávněná, nicméně nijak nesnižují přetrvávající popularitu Edmunda Eyslera v jeho rodné Vídni. A pro nás, boskovické patrioty, je jistě příjemné vědět, že Edmundu Eyslerovi, tomuto operetnímu fenoménu z Vídně, kolovala v žilách krev jeho boskovických předků.


Provoz novin vyžaduje hodně práce a peněz. Ohlasy už třetím rokem dotujeme z vlastní kapsy, protože v nich vidíme smysl a možnost zlepšit život v našem regionu. Našli jsme dostatek čtenářů, kteří mají o naše texty zájem, ale zatím jen málo těch, kteří by nám přispěli finančně. Navzdory tomu ale nechceme naše texty uzamykat jen pro platící, záleží nám na tom, aby se dostaly k co největšímu počtu čtenářů. Jestli nás rádi čtete, zvažte prosím pořízení předplatného. Můžete si nás předplatit na webu i na papíře; bez dostatečného počtu platících čtenářů zanikneme.

další seriály