Na stráních v zlatohnědém převleku prosvítají rudé tečky jako krůpěje krve v potrhaném hávu poutníka. Vítr odhaluje kostry keřů a na nahých větvích hodují ptáci. Polykají celé hlohové kuličky, bezinky, šípky a trnky. Všude kolem se ten prostřený stůl ještě pohupuje v záři měkkého slunce, ale zima už vystrkuje drápky. Je nejvyšší čas sklidit ty poklady bohaté na vitamíny v plné síle. Je čas odložit zbraně i poutnické hole, přisednout k rodinnému krbu a vstřebat uplynulý čas.
Hloh (Cratageus), který je spíše keřem než stromem, je skvělým pomocníkem pro toto období ztěžklé podzimní melancholií. V mytologii náleží spíše k plnému rozpuku jara jako symbol plodnosti, to pro jeho bělostné a něžně růžové květy. Neodmyslitelně však patří i k podzimu. Ve volné krajině tvoří s šípkovou růží keřové patro, důležitý předěl mezi lesem a polem. Zahradníci si brzy uvědomili, že by byla škoda nevyužít jeho houževnaté vlastnosti spojené s krásou. Tak pro účely městské a parkové zeleně vyšlechtili okrasné kultivary s plnými květy od bílé až po karmínovou. Vysazují se roubovanci na kmínku a tomuto trnitému a divokému keři byla dána podoba spořádaného stromku s kulovitou až deštníkovitou korunou. Na podzim pak zdobí ulice nejen zlatavými listy, ale hlavně rudými plody. Nyní na Masarykově náměstí a na Hradní ulici dovedly hlohy podzimní atmosféru k dokonalosti. Skvěle se hodí k historické architektuře, která je na jednu stranu velice uhlazená a zároveň z ní dýchá nespoutanost plynutí času.
V Evropě je nejrozšířenější hloh jednosemenný a obecný, ačkoli existuje mnoho dalších druhů, které se mezi sebou velice těžko rozeznávají. Hlohy jsou většinou husté statné keře, někdy malé stromky velice hluboce kořenící. Na větvích mají hlohy ostré, asi jeden centimetr dlouhé kolce. S trnkou, černým bezem, lískou a ostružníkem tvoří ochranu pro zvěř a ptactvo a zároveň jakousi přirozenou bariéru mezi obdělávanou volnou krajinou a lesem. Díky těmto vlastnostem si hloh vysloužil původní německý název – Hagedorn. Slovo hegen znamená hájit, chránit, pečovat a dorn je trn nebo osten. Možná kdybychom více podporovali takovéto přirozené ohrady polí a luk, nebyly by tak velké škody způsobené zvěří na polních kulturách a v sadech. Také bychom těmito keři mohli alespoň částečně chránit zvěř před srážkou s dopravními prostředky na komunikacích.
Plody hlohu, červené bobulky nasládlé chuti, mají moučnou konzistenci a jsou velice bohaté na vitamíny. Jsou nejen důležitou složkou potravy ptáků, ale jsou i dobrou volbou pro hladovějící pocestné. Bobule hlohu byly jedeny lidmi už v době kamenné a dodnes se využívají jako doplněk stravy. Severoameričtí indiáni používají jalovčinky, brusinky, plody muchovníku a hlohu se sušeným mletým bizoním masem do směsi zvané pemikan, který byl s tukem skvělou zásobou potřebné výživy na zimu a na dobu, kdy se přesouvali. Pemikan vydržel v poživatelném stavu až 10 let.
Hlohy v Boskovicích
Kromě zmíněného stromořadí hlohů na Masarykově náměstí a na Hradní ulici, kde stojí za zmínku jejich velice vkusné a umělecké ukotvení v kovových plůtcích a kovovým roštem okolo kmene, se setkáme s dalšími kultivary hlohů před gymnáziem a v průmyslové a obchodní zóně vedle Lidlu. Asi nejstarší okrasný hloh je trochu schovaný za vrbou u zdi kolem kostela Všech svatých u pošty. Největším objevem pro mě byl velice vzrostlý keř hlohu v parku u zámeckého skleníku mezi památnou lípou a prostorem s pódiem u jezírka. Tento hloh je zapojen do skupiny dalších keřů a je částečně obrostlý břečťanem. Zatím jsem větší keř hlohu neviděla, a už vůbec ne v parkových úpravách. Další utajená zajímavost tohoto místa. Nedivila bych se, kdyby byl nedaleko nějaký pramen a hloh sem byl vysazen účelně dle tradice jako strážce. Ale je i dost pravděpodobné, že zde vyrostl ze semínka od ptactva. Přirozeně do naší krajiny patří. Nejvíce hlohů jsem zaznamenala ve stráních mezi poli od Okrouhlé k Boskovicím, mezi Bačovem a Vískami a kolem letovické přehrady.
V České republice jsou uváděny jen tři památné hlohy. Velice zachovalý, přes dvě stě let starý a nejmohutnější se nachází na Třeboňsku u Tylova domku. Druhý uváděný památný hloh z Rychnovska již nežije a nejmladší, asi stosedmdesátiletý Boháčův hloh roste v Kotojedech u Kroměříže.
Tradice a léčení
Všechny hlohy poskytují v plodech, v květech i v listech léčivou drogu, která se používá ke snižování krevního tlaku a při srdečních arytmiích. Působí i proti angině pectoris a má všeobecně příznivý vliv na práci srdce a na zlepšení krevního oběhu. Hloh je vhodným léčivem zejména pro starší lidi. Léčí i některé typy závratí a otoků. Je vhodné jej používat při léčbě následků po infarktu myokardu a v prevenci ischemické choroby srdeční. Podle uznávané bylinkářky Marie Podhorné výtažek z pupenů hlohu v některých případech až nečekaně tlumí ženské potíže s menopauzou.
Hloh má mezinárodní a velice starou historii jako posel jara. Rozkvetlé hlohové větvičky se používaly k výzdobě májek. Římané věšeli ratolesti hlohu nad dveře k ochraně proti škodlivým vlivům všeho druhu. V Anglii, Francii, Německu a mezi Slovany byl hloh hojně používán, aby chránil před čarodějnicemi, upíry nebo zásahem blesku. Nejdůležitější postavení však hlohy získaly ve strážení pramenů a studní. V Irsku jsou ještě dnes některé keře hlohu nedotknutelné. U posvátných pramenů se tyto keře nebo stromky zdobí pruhy barevné látky a na kameny pod nimi se pokládají sošky, svíčky a další dary vděčných lidí jako opětování díků za sílu hlohu a jeho požehnání.
Dovedu si představit taková místa i v našem okolí. Lidé z nějakého popudu vděčnosti a možná i touhy po propojení staví z kamenů malé mohylky. Jen se tak zastaví u kraje cesty a položí pár kamenů na sebe. Příště kolemjdoucí nějaký kámen přidá a tak se další a další lidé dotýkají společných míst a nechávají zde jakousi stopu. Vnímám to jako čistou energii, která snad vznikla bez manipulace či touhy po zviditelnění. Možná takto vznikaly v dávné minulosti přírodní chrámy, kamenné kruhy, posvátné háje a podobně. A síla pramenů jistě předčí i posvátné stromy a nerosty, protože u vody život začíná. Voda je médiem života. Je až zarážející, že tento fakt stále plně nerespektujeme.
Spojitost hlohu s vodou, očistou a léčením prokazatelně pochází z dob předkřesťanských. Nejen, že byl hloh uctíván Kelty, ale jeho duchovní síla byla dokonce zaznamenaná v modlitbě sepsané kolem roku 1500 před naším letopočtem. Tato chetitská modlitba pochází z území dnešního Turecka a praví se v ní, že ovci, která pod ním prochází, potrhá srst. A tak i z nás nechť vytáhne zlo, nečistotu a hněv bohů, když budeme procházet branou jeho houští.
Hloh byl věnován Kardee, římské bohyni porodu a ochránkyni malých dětí. V jeho přítomnosti se prý probouzejí múzy, kreativita a inspirace. Ale zřejmě je k tomu zapotřebí jisté přeměny. Svědčí o tom přítomnost hlohu v mnoha legendách, kde má často uspávací a znovu se probouzející funkci jako v naší pohádce O šípkové Růžence. Například islandský název hlohu, svefenthorn, znamená „spací trn“. Je nápadné, že během hlohem vyvolaného magického spánku spáči nestárnou. A nejsou to ledajací spáči, samé známé osobnosti. Kouzelník Merlin si pospal pod hlohem. Jeden z hlavních bohů severského panteonu, Odin, pomocí hlohového trnu uvedl do magického spánku Brunhildu. A vzhledem k tomu, že je ve skotských pověrách běžná ztráta platnosti času, bývá zde hrdina příběhu pod ochranou hlohu často uveden do transu, aby mohl navštívit svět víl. V prehistorické Evropě prý bývala místa později uznaná za jakési svatyně, která byla obehnaná hlohy.
Podle známé legendy vyrostl posvátný trnitý strom, hloh v Glastonbury z poutnické hole Sv. Josefa z Arimatie, který do této oblasti a tím i do celé Anglie přinesl křesťanství. Tajemnem protkané Glastonbury je menší městečko na jihozápadě Anglie a byl také označen za místo údajného hrobu krále Artuše a královny Ginevry. Posvátný hloh, potomek původního stromu, takzvaný „Glastonbury Thorn“, je dodnes velice uctíván. Svědčí o tom i prastarý britský vánoční zvyk. Každým rokem je z tohoto hlohu uříznuta větévka, která je poslána s přáním všeho dobrého královně. Při štědrovečerní večeři pak zdobí stůl v královském paláci.
Pověst dále praví, že Josef, který po ukřižování sňal Ježíše z kříže a pochoval ho do vlastního hrobu, založil v Glastonbury opatství. Prý dokonce přivezl z Palestiny do Glastonbury svatý Grál – kalich, ze kterého pil Ježíš při poslední večeři a do něhož pak Josef zachytil jeho krev. Když byl Grál ukryt ve zdejší studánce, voda se zbarvila Kristovou krví do červena a dodnes se věří v její zázračné léčivé účinky.
V té souvislosti se nabízí, že i Kristova koruna by mohla být upletena z větévek hlohu. Jeho magická síla je pro tento případ nanejvýše vhodná. Pravdu se asi nedozvíme, ale ochranu hlohů můžeme v naší mysli vzkřísit tak, jako ochranu modlitby.
V hlohu síla ukrytá
má něžnost ženy a tvrdost muže.
Žehná jim v tanci života.
V ostnu probouzí i uspává
a čas se pod ním rozplývá.
Pokud chceme ochranu cítit,
máme možnost víry
a v modlitbě hlohu vložit důvěru.
