Knínice jako ves lidí poddaných kněžně. Nebo snad abatyši kláštera? Po původu dalšího místního jména na Boskovicku pátrá jazykovědec Vít Boček.
Knínice (od září 2015 už bez přívlastku u Boskovic) leží asi osm kilometrů na sever od Boskovic. Jedná se o dosti starou obec, která zřejmě byla už ve středověku městečkem (od raného novověku se pro tyto větší vsi s jistými právy užíval i synonymní termín městys). Tento status, zrušený komunisty brzy po únorovém převratu roku 1948, jí byl vrácen roku 2007. Zaručené informace o vzniku obce nemáme, což se odráží i v nejistotě týkající se přesnějšího výkladu původu jejího názvu.
První zmínka o Knínicích je v latinsky psané listině datované k roku 1200 (villam forensem, que Knenicz nominatur), ale bylo zjištěno, že tato listina je falzem vzniklým až na počátku 14. století. První pravý doklad pochází z doby o půlstoletí pozdější: inter Knynicz (1255). Další doklady jména obce mají tyto podoby: inter Knyenicz (1279), na probošství knyhniczkem (1447), z městečka Knihnicz (1536), v městečku Knihniczych (1551), z městečka Knihnicz (1560), v městečku Kyniczych (1618), v městečku Kyhniczych (1618), Kygnitz (1633), z městečka Kyhnicz (1660), Khünitz (1677), ex oppido Knihnicz (1696), Künitz (1718), Kinitz (1720, 1751), Knihnitz, Knihnice (1846), Knihnitz, Kníhnice (1872), Knihnitz, Knihnice (1906), Knínice u Boskovic (1924). V místním nářečí se běžně užívá tvar Kenice, s vypadnutím -n- a běžnou malohanáckou změnou i > e.
Název Knínice pochází od staročeských slov knieni, kněhyni. Obě tato slova ženského rodu měla několik významů. Znamenala jednak „kněžna“, tedy manželka nebo dcera knížete, jednak „řádová sestra, jeptiška“, úžeji „abatyše ženského kláštera“. Kromě toho je dosvědčen ještě význam „knězova žena, kuběna, souložnice“, zejména ve spisech Mistra Jana Husa. U prvních dvou významů se jedná vlastně o přesnou paralelu k mužským protějškům: staročeské kněz totiž znamenalo jednak „kníže“ (a to nejprve pro české panovníky, dokud ještě neměli titul král, později v „královské“ době pak pro knížata jakožto jasně vymezený termín v hierarchii říšských šlechtických titulů), jednak „příslušník duchovenstva, kněz“ (k zúžení pouze na tento význam, tak je v užívání i dnes, došlo pod vlivem nové odvozeniny kniežě > kníže, která zároveň začala pokrývat onen druhý význam „kníže“).
Pro uvedená slova ženského rodu se rekonstruuje už praslovanské *kьnęgyni, pro slovo mužského rodu pak praslovanské *kъnędzь, přičemž se předpokládá, že ženská podoba představuje odvozeninu od podoby mužské, a to procesem přechýlení, běžným ve směru od mužského k ženskému protějšku (jako je manžel → manželka atp.).
Knínice tedy původně znamenaly „ves lidí poddaných knieni“, přičemž ale nevíme přesně, zda se v tomto konkrétním případě jednalo o kněžnu, nebo o abatyši kláštera, jinými slovy, jestli byla ves založena šlechtickou, nebo církevní vrchností. Pravděpodobnější je asi první možnost. Traduje se výklad, že Knínice založila Eufémie Uherská, manželka olomouckého knížete Oty I. Sličného (srov. ukázku z Vlastivědy moravské, zveřejněnou na webu obce; tento výklad ale možná vychází ze zmíněného listinného falza).
V dochovaných podobách názvu městečka se často vyskytuje -h-, což může svědčit pro to, že se původně odvozovalo právě od delšího tvaru kněhyni, nikoli od zkráceného knieni. Podle jiného výkladu však toto -h- vzniklo až sekundárně: po zániku slova knieni bylo zapomenuto, jak název obce vznikl, a ten byl pak lidovou etymologií přikloněn k slovu kniha.
Vrátíme-li se ještě k hloubkové etymologii praslovanského slova *kъnędzь, můžeme uvést, že se celkem jednoznačně jedná o slovo přejaté z germánského prostředí. Zdrojový germánský výraz se rekonstruuje v podobě *kuningaz a také o něm se předpokládá, že měl zmíněné dva základní významy. Jeho pokračováním jsou slova označující krále v jednotlivých germánských jazycích, například německé König nebo anglické king. Germánský výraz *kuningaz lze nakonec odvodit z předpokládaného indoevropského kořene *g’enH₁- „rodit se“, z něhož vychází například i latinské genus „rod“ nebo řecké génesis „původ“.
Není ovšem jasné, kde k přejetí germánského slova ke Slovanům došlo. Slova germánského původu se dostávala do praslovanštiny především z gótštiny (na Balkáně), ale právě v ní tento výraz doložen není. Pravděpodobnější je proto západní vliv germánské říše Franků, založené dynastií Merovejců. K přejetí by tak mohlo dojít někdy v 6. až 8. století. První historicky doložené doklady tohoto slova u Slovanů máme ve staroslověnštině, kde se podoby kъnędzь, kъnęzь, knęzь vztahují na knížata velkomoravská (Rostislav, Svatopluk), česká (Vratislav, sv. Václav) a kyjevská (Izjaslav).
Vedle Knínic na Boskovicku existuje u nás několik dalších obcí téhož jména. Na Moravě to jsou Knínice na východ od Dačic, Moravské Knínice a Veverské Knínice u Brna (Moravské jako protiklad k Německým Knínicím, původnímu názvu Veverských Knínic), Miroslavské Knínice jižně od Moravského Krumlova. V Čechách existují dvoje Knínice poblíž Ústí nad Labem (jedny severně, druhé východně) a jedny další zhruba napůl cesty mezi Plzní a Karlovými Vary. Na Moravě je kromě toho ještě dvojice zdrobnělých názvů: Kníničky západně od Olomouce a Kníničky jako jedna z brněnských městských částí.
