Evangelický farář Jiří Bureš se ohlíží za letním táborem, na kterém se každoročně setkává v Bělči nad Orlicí s rodinami, jež pečují o postižené děti. Tato zkušenost ho přivádí k zamyšlení, jestli jejich těžký úděl nemá také svůj druhý pól.
Zamáčknu budík a vyrážím do sprchy. Ve spěchu na sebe hážu oblečení, hledám kytaru a buben, přemýšlím o písni vhodné k probouzení. Do budíčku zbývají minuty. Rozcvičku vede Marta, naše dobrovolná rehabka. V kruhu před chatkami se protahuje dvacítka lidí včetně několika klientů. Vprostřed pobíhá Martin, co chvíli vezme někoho z cvičících za ruku a vydá radostný hrdelní zvuk. V náhlém popudu vyráží daleko mimo kruh, jeho asistentka ho dobíhá a vede zpět; tohle ji čeká až do večera.
Během dopoledního programu mluvím s Eliškou. Je povoláním psycholožka, sem do tábora Českobratrské církve evangelické přijeli s manželem poprvé. Mají s sebou tři malé děti, z toho dvě s postižením. Jak se o Bělči dozvěděla? Od známých, co sem jezdí pomáhat. Je to zázrak, že se najdou dobrovolníci, díky nimž si může týden oddechnout. Proč sem nenajde cestu víc nových rodičů? Mají strach zkoušet neznámé, soudí Eliška, jsou rádi, že jsou rádi. Že nějak s dítětem přežijí.
U oběda sedíme u stolů, kromě Ivanky, která se rozhodla trůnit na zemi. Místo jídla bloudí myšlenkami ve svém, pro nás tak nepochopitelném světě, pobrukuje si a rytmicky vlní rukou. Její asistenti ji razantně přimějí, aby se zvedla a pustila do jídla. Večer za to dostanou pochvalu od Jarky, táborové psycholožky. Přílišné ohledy a soucit mohou někdy ve správné asistenci u autistů bránit.
Sedíme okolo ohniště na podvečerní pobožnosti. Pokouším se vysvětlit Ježíšovo blahoslavenství na příběhu Marie Magdaleny. Není to snadné, třetina z přítomných nepatří do žádné církve, nikomu to ale nevadí. Jedna z klientek, Eva, si ochotně navléká kostým, bude dnes hrát Magdalenu. Krátkou scénu zakončuji: „Když Ježíš říká Blaze tomu, kdo pláče, tak tím nemyslí, že se takový člověk má zapřít, překonat se a cítit se nějak šťastně a bezproblémově. Blahoslavení jsou lidé, kteří to nesnadné a těžké přijímají a nesou… tak jako Ježíš nesl kříž,“ dodám trochu neobratně. „Bůh je vyznamenává.“ Vytahuji papírovou medaili, kterou nabídnu Evě. Tvář s brýlemi se roztáhne do širokého úsměvu.
V teplé srpnové noci vyrážíme s rodiči na kilometrovou procházku do vesnické hospody, kde vaří místní pivo. Spící děti hlídá pár asistentů, aby si rodiče volný večer užili. Moc takových už letos nezažijí. Na zahrádce sedíme naskládaní v těsném chumlu. Od vedlejšího stolu zní vzrušený hovor: „Nejhorší je, když o tvém dítěti někdo řekne to. Paní, s tím byste sem neměla chodit. Chápeš to? Mluví o něm jako o nějaký věci!“ Ozývají se souhlasné reakce rodičů, obdobné příběhy, nejčastěji z MHD nebo obchodních center, zažili všichni. „Při poslední cestě dostal Péťa v autobuse záchvat, to bylo strašný. Ale co jsem měla dělat? My tam prostě museli dojet.“ Náročné story za chvíli vystřídají ty vtipné, stůl se otřásá smíchem.
Vracíme se před půlnocí. Mířím do postele, ale asistenti pokračují, noční rej je odměnou po celodenní dřině. Jezdí sem pomáhat zadarmo, je to skoro nepochopitelné, říkám si, studenti, pracující, důchodci. Někteří už více než deset let.
O měsíc později objevím na Facebooku, že Eliška si píše blog. Při čtení narazím na pasáž, která rezonuje s bělečskou zkušeností a snad i s Ježíšovým blahoslavenstvím:
Četla jsem slova některých rodin s postiženým dítětem, že život s postiženým dítětem není horší, jen jiný. Já se nebojím vyslovit myšlenku, že je horší – ve smyslu těžší. Jenže tato složitější a ano, horší cesta je plná intenzivních emocí, a to na obou pólech, i na tom kladném. Člověk prochází zoufalstvím, ale zažívá i nejryzejší lásku, solidaritu a radost z jiného, jedinečného úhlu.
A proto slova „není to horší život a milujeme ho, jaký je“ vyjadřují úctu k této lásce, k nové dimenzi a hloubce citu. Někdy i k vzájemné sounáležitosti lidí fungujících kolem – mimo rámec povinností, přátelství…
