Vánoční zamyšlení evangelického faráře Jiřího Bureše. O jeslích, které nejsou poetickou kolébkou malého Ježíška, ale obrazem vztahu mezi člověkem a Bohem, a připomínají dobrodiní, která den za dnem přijímáme.
Před třemi lety u nás vzbudil poprask novinový článek o jedné mateřské škole v Itálii, v níž přestali používat při vánoční výzdobě jesle. Z ustrašené, pro naši dobu typicky přehnané reakce na nevýznamnou zprávu o dekoraci mateřinky mi zůstal v paměti údiv nad tím, nakolik jsou právě jesle považovány za evropský křesťanský symbol. Zvířecí krmelec? Opravdu?
Je nicméně pravda, že i lidé, kteří mají v příběhu Narození zmatek, si pamatují právě tento detail. Jesle se opěvují v koledách, stojí ve výlohách obchodních domů mezi krabicemi lega a plazmovými televizemi, dekorují přání klidu a pohody. Snad proto je společnost chápe jako důležitý křesťanský symbol. Mnozí z konzumentů vánoční pohody by však byli překvapeni tím, co jesle v příběhu reprezentují: jsou výrazem brutální lhostejnosti, které se dočkala svatá rodina v nouzi a na cestách. Tak se přicházející Mesiáš, král pokoje, rodí jako bezdomovec, v hospodářské budově, položený do krmelce. Jesle jsou tedy kritikou právě oné kombinace lhostejnosti a sebestředné pohody, které se v posledních letech tak daří.
Chápání významu jeslí jde ovšem dál. O Svaté noci totiž posloužily nejen jako kolébka božského Dítěte, ale také jako orientační bod pro pastýře. Neboť anděl je poslal do Betléma s větou: „Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ (L 2,12)
Jak mohou být jesličky znamením, pro pastýře i pro nás? K pochopení andělské výzvy mi pomohl biskup Tomáš Špidlík, boskovický rodák. Podle něj najdeme ještě jeden biblický text, v němž mají jesle přenesený význam. Je to známý výrok proroka Izajáše: „Vůl zná svého hospodáře a osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý.“ (Iz 1,3)
Smysl Izajášova napomínání je zřejmý každému, kdo někdy choval zvířata. Domácí zvířata nejsou netečná, poznají, ke komu patří, a hlásí se k tomu, kdo o ně dobře pečuje. Často radostně reagují už na zvuk kroků nebo hlasu své paní, zatímco k neznámému se staví s nedůvěrou. S lidem Izraele je to bohužel horší, tvrdí Izajáš. Nezná Hospodina, nevítá jeho slova, nehlásí se ke svému dobrodinci. Boží lid je někdy horší než zvěř, rýpne si nadčasově prorok.
„Osel zná jesle svého pána…“ Krmelec je obrazem Božího milosrdenství! Pastýř do něj dává to, čím chce nakrmit svůj houf. Bůh jako by říkal: „I já vám denně připravuji jesle plné všeho toho, co potřebujete k životu, jídlo i slovo, blízké i daleké lidi, odpuštění i pokoj. Poznejte mne tedy v těchto jeslích, v darech, které dostáváte!“
Vrchol všech darů se ukazuje o Vánocích: je jím Kristus. V něm je završena řada velkých divů Starého zákona. Ježíšova postava je sama největším zázrakem židovských dějin. Izajáš by tu znovu mohl hřímat: „Poznejte jesle svého Pána!“ Vždyť tady nejde jen o každodenní obživu, tentokrát Bůh dává sám sebe, blízkým i dalekým.
Až budeme chystat doma vánoční výzdobu a třebas i připravovat betlém, můžeme si na tento motiv vzpomenout. Jesle nejsou poetickou kolébkou malého Ježíška. Jsou obrazem vztahu mezi člověkem a Bohem, připomínají dobrodiní, která den za dnem přijímáme. Jen málo lidí v přijímaném rozpoznává Boží stopu, nestane se pro ně „znamením“. Považují za úplně samozřejmé, že se dobře nají, že se jim daří, že mají rodinu, přátele a sváteční náladu. Znají jesle, ale neznají jesle svého Pána. Nejsou pro ně znamením.
Člověk víry chápe sám sebe jako obdarovaného. Nekřičí, nerve se o svůj nárok, neužírá se tím, co je mu upřeno. Poznává, že je v jeslích jeho života přítomen Kristus. A umí se mu poklonit, umí ho přivítat u sebe, jako tichého krále.
Pastýři, lidé pokorného srdce, vy, kdo bez nároku očekáváte Boha, vám všem je určena andělská zvěst: „Dnes se nám narodil spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově!“
