V úterý 16. ledna se boskovickému publiku podruhé představil městský symfonický orchestr. Po mnoha letech se tak obnovila tradice společného symfonického hraní s těžištěm v klasické hudbě a zároveň s maximálním zapojením místních hudebníků, žáků a učitelů hudebních a středních škol.
Hned na úvod tedy se patří vyzdvihnout rozhodnutí a skutek zakladatele a dirigenta většiny úterního programu, Tomáše Pléhy. Sáhnout při zakládání amatérského uměleckého tělesa mezi studenty a muzikanty, kteří se v běžném životě hraním neživí, vyžaduje odhodlání a určitou míru ochoty ke kompromisu. Slovo „amatérské“ je zde přitom možná lehce zavádějící, jsme zvyklí je vnímat jako hanlivé označení věcí roztomilých, ale nekvalitních. Primárně je to však slovo označující člověka, který se určité činnosti věnuje z lásky, ale nepředstavuje pro něj zdroj výdělku. Proto je vlastně v některých ohledech náročnější být amatérem než profesionálem, tedy člověkem, kterého hudba neživí a přesto se jí rozhodne čistě z lásky věnovat netriviální množství času a energie.
Pro dirigenta takového tělesa musí být velmi těžké vyžadovat od členů orchestru maximální nasazení, připravenost a stoprocentní účast na zkouškách – a zároveň nerezignovat na co nejvyšší možnou kvalitu a nesmířit se s modelem „rádi si povídáme a občas si i něco zahrajem“. Hudba je totiž nejen způsob trávení volného času, ale zároveň určitý závazek vůči jejím autorům, vůči určité estetické hodnotě, které by měl každý hudebník toužit v rámci svých možností dosáhnout.
Boskovický orchestr v průběhu večera představil skladby hudebního romantismu, hlavní slovo měla barevná, smyslná a zároveň nikoliv banální hudba Georgese Bizeta. Kromě jeho děl si osazenstvo plné sokolovny poslechlo drobné kusy Pietra Mascagniho a Antonína Dvořáka, výbornou volbou byly dvě části z orchestrální suity Labutí jezero Petra Iljiče Čajkovského. Bylo zjevné, že těleso si s hodinovým programem dalo velkou práci. Provedení skladeb nebylo odfláknuté ve své technické ani výrazové stránce. Drobné technické nedostatky v ladění, nástupech nebo zvukové vyrovnanosti jednotlivých nástrojových skupin zdaleka nepřevyšovaly únosnou mez a jen chvílemi připomínaly posluchači, že se vlastně nachází na koncertě svých přátel, kolegů a rodinných příslušníků, kteří namísto divadelních zkušeben cvičí doma v koupelně.
Snaha o souhru a zvládnutí technické náročnosti programu byla místy zcela pochopitelně na úkor celkového charakteru skladby, lyrické části vyznívaly zbytečně upracovaně. Naopak hravé taneční části orchestru slušely a například Tanec labutí z Čajkovského baletu získal zasloužené ocenění publika. Kromě zmíněného dirigenta Tomáše Pléhy, který s orchestrem nacvičil a provedl většinu programu, se za dirigentský pult na poslední číslo postavil nadějný Dominik Pernica, letošní absolvent boskovické pedagogické školy.
Součástí programu bylo vystoupení tanečních oborů ZUŠ Boskovice a Blansko. Jakkoliv bývám k podobným propojením skeptická a málokdy je dokážu vnímat jinak než jako křečovité, tentokrát byly oba vstupy (Carmen a Labutí jezero) velmi citlivé, nepřeceňující technické možnosti tanečnic a naopak podtrhující jejich přednosti, a ve spojení s orchestrální hudbou působily velmi přirozeně a svěže. Průvodní slovo Michaely Pál příjemně uvádělo posluchače do kontextu a informovalo o okolnostech vzniku skladeb, obsahovalo jen možná místy zbytečně detailní a hutné informace o letopočtech a datech premiér. Možná by do budoucna stálo za zvážení místo průvodního slova zahrnout informace o skladbách do tištěného programu. Zvlášť mezi větším množstvím kratších skladeb totiž časté vstupy moderátora působí nepatrně rušivě. Tradiční zahájení ze strany představitelů KZMB a města v případě ryze kulturní akce považuji za zbytné, ačkoliv v kontextu znovuotevření sokolovny mělo snad svůj smysl.
Je otázkou, jakým směrem se bude činnost orchestru ubírat dál. Byla by velká škoda, kdyby časem podlehl trendům absolutní popularizace umění. Naopak je důležité neusnout na vavřínech a snažit se posunout kvalitu v rámci možností ještě výš. Toto těleso by mohlo být výbornou ukázkou kultury, která se nepodbízí, ale která přiměřeným a atraktivním způsobem vzdělává své publikum, inspiruje je k objevování nových dimenzí hudby. Tuto svým způsobem osvětovou funkci také vnímám jako největší poslání Symfonického orchestru města Boskovice.
Orchestr je zdařilou ukázkou toho, jakým směrem by se kultura ve městě mohla vydat, aniž by se tak omezovala jen na masově nejpřístupnější smyslové vjemy, a zároveň nebyla pouze něčím, co se pro svoji uměleckost odehrává kdesi v nepřístupné dálce, samo pro sebe. Je nejspíš logické v určité podobě pěstovat i oba zmíněné extrémy, ale nacházet mezi nimi kompromis a vést dialog mezi vzdáleným světem vysokého umění, kterému „nikdo nerozumí“, a zábavou lidovou, je důležité, ne-li nutné. Jinak vznikne uprostřed početného boskovického publika hranice, která bude sice pouze pomyslná, ale kterou nebude lehké překročit, a z jedné strany barikády na druhou už se budou její členové dívat pouze s ironickým úšklebkem.
