Výtvarnice Jana Kolmačková vystavuje v Galerii Otakara Kubína cyklus obrazů vytvořených zvláštní technikou, respektive za použití velmi neobvyklého materiálu – deskových spojů.
Práci s deskovými spoji započala před třemi lety, kdy dostala možnost podílet se na výtvarné výzdobě nových kancelářských prostor boskovické firmy Gatema, která se zabývá právě výrobou plošných spojů. Využití desek plošných spojů bylo součástí zadání. „Příležitosti jsem se chopila a udělala pro firmu cyklus obrazů pojatých jako průhledy z pracovního prostoru do vnějšího světa, kde se vše odehrává nezávisle na lidském snažení,“ popisuje Jana Kolmačková.
Pracovala s vyřazenými nepoužitelnými deskami, které byly určeny k recyklaci. Co se s takovým materiálem dá podnikat, zpočátku netušila, úkol ji však velice lákal. Půl roku trvalo jen hledání způsobu, jak s materiálem zacházet. „Přitahovaly mne neznámé možnosti, ale těšila mne i řemeslná práce. Místo štětců jsem používala spreje, roztírala jsem barvu prsty, ryla do laků a broušením odkrývala kovové vrstvy, používala nože, brusky, pilky a podobně. Na obrazech jsem pracovala víc než rok. Výsledek mne samotnou překvapil, udivilo mne, jak a kam mne tato práce posunula a osvobodila od postupů naučených studiem i od navyklých způsobů. Musela jsem se naučit jinak výtvarně myslet.“
Gatema práci přijala a objednala k původnímu cyklu pár dalších obrazů. Čtyři z nich byly vystaveny na krátké výstavě v Brně koncem roku 2016. Další obrazy jsou nyní ke zhlédnutí v Galerii Otakara Kubína. Výstava nese příznačný název: Spoje.
Jana Kolmačková pracovala 25 let jako učitelka výtvarného oboru boskovické základní umělecké školy. Většinu své energie tak během těchto let věnovala rozvíjení a podněcování výtvarného nadání dětí. Příležitostně malovala, kreslila, věnovala se knižní ilustraci, grafice a keramice. Pedagogickou činnost ale zcela neopustila ani nyní, azyl získala na boskovické římskokatolické faře, kde vede keramicko-výtvarné kurzy pro zájemce různých věkových kategorií. Působí také na základní škole v Drnovicích.
A jaká byla v počátcích její cesta k výtvarnému umění? „K umění jsem se nedostala, já jsem se do něho přímo narodila. Můj otec byl malíř a taky výtvarný pedagog, sourozenci vystudovaní hudebníci, a konečně můj manžel Pavel je básník, prozaik a překladatel. Jsem velmi vděčná za prostředí a část Země, ve které jsem vyrůstala. Spolu s Pavlem jsme se usadili v místě, kde má kořeny Pavlova rodina. Zde ve starém domku jsme vychovali a vychováváme čtyři děti, co víc si přát…,“ odpovídá Jana Kolmačková.
S novou technikou přišla i intenzivní tvůrčí práce. Sama autorka říká, že už dlouho se jí nepodařilo pracovat tak soustředěně. „Mrzelo mě každé vyrušení zvenčí, ale vyrušení a mnohdy znepokojení samozřejmě přichází, od mezilidských kolizí přes politické kauzy a volby, změny celkové atmosféry ve společnosti, posuny lidských hodnot.“
To vše se podle ní promítá i do vystavených obrazů: fialová barva pokory, vznášející se bodláky, letící motýli, povlávající záclony, světlo Večernice (nebo ranní Jitřenky – hvězdy moudrosti), váza, která může být lampou, vlčí máky plamínky světla a klidu mají za podklad průmyslové produkty, jimiž jsme zcela obklíčeni a které tvoří vnitřnosti technických neživých zařízení, jež v našem životě začínají být určující. „Je to paradox. Na těch obrazech není nic jiného než to, co vidí moje oči a cítí mé srdce, a i když jsem při jejich vytváření používala nástroje jako bruska nebo spreje, stále to byly nástroje, které držely mé ruce. A všechno je to na tvrdém podkladu, který vyrobily stroje, podkladu, kterého je všude kolem tolik, že před ním není úniku a který je základem mnohdy hodně pomáhajících a jindy strašidelných hraček a mašin.“
Hodně motivů na obrazech Jany Kolmačkové je tedy přírodních – někdo by v tom mohl vidět zvláštní kontrast, nebo možná napětí – průmyslový materiál a přírodní tématika. „Mám před očima stromek, kytku, nebo trávu, která svou touhou žít dokáže vyrůst ve škvíře asfaltu, betonu, či jiného materiálu vytvořeného lidskou rukou. Myslím na dar života, na to, jak tento dar přehlížíme, jak jsme my lidi ‚velcí a silní‘, jak to tady všechno řídíme, promýšlíme, víme, co se má a co nemá, co je praktické a co nicotné, co si o sobě a hranicích svého chápání světa myslíme. Je mi líto, že se člověk jako druh snaží postavit nad přírodu. Nebo nad život. Technické produkty jsou někdy pro život, ale taky mnohdy proti životu. Zajímají mne ‚spoje‘ mezi vnitřním a vnějším, snažím se zachytit to, co je pro mne důležité a co vnímám kolem sebe. Obloha, růst i zánik, pohyb v kruhu, spočinutí v klidu, tichu, rovnováze…,“ vysvětluje Jana Kolmačková.
K výstavě Spoje v Galerii Otakara Kubína přizvala ještě Davida Brabence, se kterým se potkala v základní umělecké škole, kam se za ní před pár lety přišel učit točit na kruhu. „Po svém náhlém odchodu ze ZUŠ jsem cítila, že mezi námi zůstalo něco nedořečeného. Další nečekané setkání se událo v zmiňované firmě Gatema, pro kterou David vytvořil linoryty. A do třetice – když jsem přijala nabídku k této výstavě, oslovila jsem Davida a on se rád přidal,“ popisuje Jana Kolmačková.
Výstava Spoje potrvá v Galerii Otakara Kubína až do neděle 8. dubna. A zdá se, že ani touto výstavou práce Jany Kolmačkové s plošnými spoji nekončí. Na otázku, jestli má chuť pokračovat odpovídá výtvarnice jasně: „Vystavovaná technika mi určitě nedá pokoj. Mám pocit, že jsem to celé zatím jenom naťukla a vnitřně cítím další možnosti vyjádření.“
