Tomáš Znamenáček: Jak v Boskovicích lépe stavět

Veřejné stavby by měly vznikat na míru těm, kdo je budou používat. Zní to triviálně, ale u těch boskovických se to příliš nedaří. Tentýž problém existuje i na celostátní úrovni, ale u nás na malém městě máme lepší šanci jej překonat. Nejde totiž o tlaky velkých zájmových skupin, jako spíš o schopnost a ochotu našich zastupitelů se dohodnout, nechtít rozhodovat o všem a dodržovat u veřejných investic jasný, systematický postup.

Jáma po zrušené stavbě sportovní halyJáma po zrušené stavbě sportovní haly   foto: Tomáš Znamenáček

Když jsme před více než deseti lety rekonstruovali krytý bazén, s plavci ho prakticky nikdo nekonzultoval. Když zhruba před dvěma lety začala rekonstrukce letního kina, ani místní kinaři do poslední chvíle nevěděli, jaká je plánovaná kapacita nového hlediště. A dnes projektujeme komunitní centrum s knihovnou, aniž by ona komunita, která je přímo v názvu stavby, vlastně věděla, jak má centrum fungovat. (Natož aby o tom mohla rozhodovat!)

Investiční projekty většinou dlouho kolují v útrobách městského úřadu a politici prohlašují, že je předčasné se o nich bavit – až je najednou naopak pozdě se o nich bavit, veřejnost je postavena před hotovou věc a zbývá jí jen projekt přijmout beze změn, nebo zcela potopit. Ti, kterým je stavba určena, v tu chvíli pochopitelně volí pragmatický přístup a raději nic nekritizují: „Rozhodně nechceme, aby nový bazén nebyl třeba vůbec proto, že jsme do toho začali rýpat,“ vyjádřili se například plavci při rekonstrukci bazénu. Tento postup je úplně naruby – kdybychom takhle stavěli rodinný dům, teprve před prvním kopnutím do země bychom se dozvěděli, v čem vlastně máme bydlet (a jestli si projektant všiml, že máme děti).

Aktuálně takto už poněkolikáté dopadá stavba sportovní haly. Přestože už jsme prošli nepočítaně variant a dokonce jednou začali stavět, ve skutečnosti není nikde veřejně k mání zadávací dokumentace. Nevíme, co vlastně chceme, na čem jsme se dohodli. Nevíme, pro koho se hala staví – jaké oddíly o ni mají zájem, jaký je předpokládaný model využití, jestli o ni mají zájem školy. Kdykoliv se objeví nová varianta stavby, celá debata začíná od nuly. Setkání politiků se sportovci jsou neveřejná, neexistují z nich záznamy. Není jasné, co se na nich přesně dohodlo, jestli je to závazné a jestli to odpovídá požadavkům ostatních. Kdykoliv dojde k novému jednání, hrozí, že dříve pracně domluvené požadavky spadnou z nejasných důvodů pod stůl.

Není to jen chyba našich politiků, ačkoliv by mělo být hlavně jejich úkolem s tím něco udělat. Je to chyba nás všech – sportovní halu, kino, knihovnu i plavecký bazén stavíme pro sebe my všichni. My všichni bychom měli požadovat, aby veřejné stavby vznikaly otevřeným, jasným procesem, který se bude od začátku do konce řídit především našimi požadavky. Veřejné stavby nedostáváme od politiků darem.

Slibem nezarmoutíš

Politici i veřejnost jsou ve velkém pokušení jednat o veřejných projektech za zavřenými dveřmi. Politikům to lichotí a je to pro ně pohodlné, protože je to k ničemu nezavazuje. A veřejnost má zkušenosti, že leštění klik na úřadě a tahání osobních slibů z politiků je prakticky jediný efektivní způsob, jak prosadit své zájmy. Ovšem jen pokud se to stihne do konce volebního období, protože pak všechny osobní dohody padají a vše začíná od nuly.

Tento proces vede k tomu, že si nakonec nemůže být nikdo jistý ničím, zásadní parametry se mění v podstatě nahodile a bez vědomí všech zúčastněných. Při představování projektů veřejnosti se politici třesou, jestli se neobjeví zásadní výtky, a proto se tento okamžik raději snaží zahrát do autu. A tak se ti, pro které stavba vznikala, často až při jejím uvedení do provozu dozvídají, jestli jim bude dobře sloužit.

Pokud se projekty aspoň zčásti daří, není to výsledkem vědomého procesu, ale spíš dílem náhody a velkého osobního nasazeních jednotlivců, kterým daný projekt leží na srdci. To je špatně. Přesněji řečeno je moc dobře, že takové lidi máme, ale je velmi špatně, že musí svými heroickými výkony s nejistým výsledkem suplovat dobře fungující investiční proces.

Frustrace nás všech tak roste, ale místo abychom se snažili změnit postup, kterým veřejné stavby vznikají, snažíme se situaci vyřešit tím, že vyměňujeme politiky – aby ti noví vesměs opakovali chyby svých předchůdců. Co s tím?

Moderovat, nikoliv diktovat

Zásadní prioritou je navrhování veřejných staveb podle potřeb investora, tedy veřejnosti. Žádná veřejná stavba nemůže vznikat bez zadávací dokumentace, ve které bude řečeno, pro koho vlastně je, co od ní očekáváme a jaké jsou zásadní parametry, které musí splňovat. Úkolem vedení města není tuto dokumentaci vymyslet, ale zahájit dialog s veřejností, vybrat zásadní požadavky a sestavit z nich konzistentní zadání. Tento proces je pochopitelně bolestivý, ale jinudy ke kvalitní veřejné stavbě nedojdeme.

Zadávací dokumentace musí být veřejně dostupná online, musí jít snadno zjistit, kdy, kdo a proč ji naposledy měnil, a především se podle ní musí řídit všechny navazující kroky. Tento postup nijak nekoliduje se zastupitelskou demokracií – hlavní mandát a tedy i poslední slovo mají ti, které jsme si zvolili za své zástupce. Veřejnost nemá právo dostat všechno, na co si ukáže prstem, ale má právo dozvědět se v otevřeném procesu, k jakému kompromisu jsme nakonec došli a proč.

Raději to zopakuji: není úkolem, natož pak výsadou vedení města diktovat zadání veřejných staveb. Úkolem vedení města je zpracovat požadavky veřejnosti a jeho výsadou je otevřeně rozhodovat v případech, kdy je třeba kompromis nebo vstup odborníků, jako například v architektonické soutěži.

Například u stavby knihovny by tedy město mělo prostřednictvím vyhrazené pracovní skupiny, městské komise nebo třeba příspěvkové organizace vyzvat všechny skupiny, kterých se knihovna týká, tedy knihovníky, kinaře, divadelníky, organizátory kulturních akcí nebo seniory, a vypracovat společně konzistentní představu toho, jak by takové komunitní centrum mělo fungovat. Není možné vyhovět všem požadavkům, ale je možné a žádoucí pokusit se zohlednit co nejvíc z nich. Opět: veřejnost zde není v roli obdarovaného, ale v roli investora.

Tentýž proces je naprosto nezbytně potřeba, pokud má našim společným požadavkům vyhovět sokolovna, jejíž rekonstrukci chystáme. („Sokolovna? Komplexní rekonstrukce, nebo raději nic,“ napsal ve svém tři roky starém, ale stále plně platném komentáři Tomáš Trumpeš.) Z vedení města zní, že na návrhu rekonstrukce sokolovny pracují studenti architektury – copak tu ale oni budou pořádat koncerty, divadla, besedy, chodit cvičit a tančit, nebo tu chtějí provozovat hudební klub? Je dobře, že na rekonstrukci sokolovny pracují architekti, ale stále nám chybí to zásadní, zadání.

Jako bolestivý aktuální protipříklad může opět posloužit sportovní hala. Pokud se dnes bavíme o provizorní nafukovací hale a padne dotaz, kdo všechno ji vlastně bude používat, existuje jediná správná odpověd – všechny kluby, které najdete podepsané na webu pod zadávací dokumentací. Pokud tuto odpověď nemáme, nemáme nic.

Co z toho

Bylo by ode mě naivní a drzé tvrdit, že zde několika odstavci vyřeším problémy veřejných investic. Jako někdo, kdo tento proces čtyři roky podrobně sleduje (a má navíc vlastní zkušenost se snahou prosadit nebo aspoň narovinu projednat stavbu lezecké stěny na letním kině), jsem se přinejmenším snažil nabídnout pár postřehů, jak se vydat z místa. Možná se žádný z nich nakonec neukáže jako dobrý, ale tak či onak jde o téma, kterému se nutně musíme věnovat. Protože současná situace není uspokojivá pro nikoho a otevřenějším procesem můžeme všichni jen získat – politici víc hlasů a lepší spánek, všichni dohromady lépe sloužící město.


Provoz novin vyžaduje hodně práce a peněz. Ohlasy už čtvrtým rokem dotujeme z vlastní kapsy, protože v nich vidíme smysl a možnost zlepšit život v našem regionu. Našli jsme dostatek čtenářů, kteří mají o naše texty zájem, ale zatím jen málo těch, kteří by nám přispěli finančně. Navzdory tomu ale nechceme naše texty uzamykat jen pro platící, záleží nám na tom, aby se dostaly k co největšímu počtu čtenářů. Jestli nás rádi čtete, zvažte prosím pořízení předplatného. Můžete si nás předplatit na webu i na papíře; bez dostatečného počtu platících čtenářů zanikneme.

další názory a komentáře