„Festival Boskovice by se měl ještě víc držet hudebního rozptylu.“

Rozhovor s Antonínem Kocábkem, který od Čestmíra Huňáta přebírá roli programového ředitele a hlavního koordinátora festivalu Boskovice. Kromě toho působí jako hudební publicista. Mluvili jsme o jeho vztahu k festivalu a o jeho představách, jakým směrem by se měl festival dál ubírat.

Antonín KocábekAntonín Kocábek   foto: Tomáš Trumpeš

Ujal ses role hlavního koordinátora festivalu, to ale není tvůj první kontakt s festivalem Boskovice?

To určitě ne.

V jaké roli jsi tady působil dříve?

Festivalem jsem si prošel, jak říká oblíbené klišé, od píky. Poprvé jsem se tu objevil v roce 1996, od té doby jsem tady tuším jednou nebyl. Jeden rok to nevyšlo. Postupně jsem prošel téměř všemi myslitelnými funkcemi, které se u pořádání festivalu dají najít. První roky jsem začínal jako bedňák, spolu s dalšími kluky jsme tahali aparát v letním kině. To byla ještě doba, kdy byly velké a těžké reprobedny, které muselo tahat několik lidí. Postupem času jsem se posunul, několik let jsem dělal festivalové noviny a stále na nich spolupracuji, také na přípravě textů pro program a podobně.

Posledních zhruba osm deset let jsem převzal dramaturgii Uni scény, což je menší, nicméně asi druhá nejdůležitější hudební scéna na festivalu. Funguje od pátku do neděle, letos bude poprvé i ve čtvrtek, protože je svátek. Zde se představují menší a začínající kapely, je to taková objevovací scéna pro lidi, kteří mají chuť objevovat nová jména. Tady je určitě najdou. Každý den je zde jedno známější jméno na zpestření, ale vesměs to jsou kapely, které často existují poměrně krátkou dobu.

Vzpomeneš si, co tě v tom roce 1996 do Boskovic k festivalu přivedlo?

Navázalo to na moji spolupráci s Unijazzem, která se datovala už předtím. Unijazz jsem zaregistroval krátce po roce 1990, byl jsem už na prvním ročníku festivalu Babí léto, který probíhal dvacet let v léčebně v Bohnicích. Souběžně jsem byl členem sdružení NedomYsleno, takže trochu i mou zásluhou vznikl festival Mezi ploty, který měl být jakýmsi protipólem zmiňovaného Babího léta, v tom smyslu, že Babí léto bude hudební festival a Mezi ploty divadelní festival. Potom se to zvrtlo, následně jsme se s pořadateli současných Meziplotů trošku nepohodli, protože začali mít trochu megalomanské sklony, které mají dodnes. Takže jsem s nimi spolupracovat přestal a naopak jsem začal spolupracovat s Unijazzem. Takže ještě předtím, než jsem přijel do Boskovic, jsem se podílel na festivalu Babí léto. A souběžně s tím jsem se začal zapojovat do dalších aktivit Unijazzu. Prvotní impuls k boskovickému festivalu vzešel od místních lidí a když to pak po dvou třech letech organizačně úplně převzala Praha, dostal jsem se k tomu i já. Do té doby jsem dělal na jiných aktivitách, takže mi chvilku trvalo, než jsem se sem jel podívat. Ale zpovzdálí jsem to samozřejmě sledoval už od roku 1994.

Působíš jako hudební publicista, v čem je, viděno těmato očima, boskovický festival zajímavý?

Říkám to s oblibou i z pozice spolupořadatele: je to jeden z mála festivalů v České republice, který si opravdu může nárokovat přívlastek multižánrový. A můžeme říct i multikulturní. A to rozsahem nehudebního programu. Jsou tady asi čtyři výstavy, autorská čtení v rozsahu několika jiných festivalů, filmový program, který je tak rozsáhlý, že se na plakáty a do stručných programů ani nevejde. Filmů je mnoho. A to samé se v posledních letech týká i divadel, která v minulosti začínala spíše skromně – tři čtyři v sobotu a tři čtyři v neděli. Dnešní rozsah je zhruba dvojnásobný.

U festivalu jsi dlouho, takže asi nepřicházíš s nějakou revoluční proměnou, ale s čím ses ujímal pozice hlavního koordinátora?

Úloha hlavního koordinátora, což je funkce, která tady v minulosti de facto nebyla, je v propojování jednotlivých scén, aby více komunikovaly. Několik let to fungovalo tak, že jako já jsem si dělal na sebe Uni scénu, fungovaly i ostatní scény – bluesová, jazzová, později palouk Potrvá. Nedocházelo k bližší kooperaci mezi nimi, což mi přijde trestuhodné a pro festival nevýhodné. Dnes je úplně běžné, že kupříkladu jazzový muzikant hraje v šesti, sedmi, osmi kapelách. Jedna z nich je obvykle popová, ta ho živí, a všechny ostatní má okolo ní a spojuje to. To samé se začíná dít na rockové scéně. Letos je toho krásným příkladem Honza Muchow, v jehož doprovodné kapele jsou frontmani kapel Khoiba, Please The Trees, Hm…, muzikanti, kteří hráli se Southpaw, Republic of Two. Rozsah je poměrně velký. Dnes je to běžná věc, spíš začíná být výjimkou, když někdo hraje jen v jedné kapele.

A toho se dá na festivalu využít?

Velmi dobře. Ten člověk může hrát jeden den na jedné scéně s jedním projektem a druhý den na jiné scéně s druhým projektem. Akorát musí scény mezi sebou komunikovat, což tady nebylo.

A jestli mám nějakou vizi, tak aby se nestalo to, co se přihodilo mnohým festivalům – a teď probůh nekritizuji, jen konstatuji fakt – totiž že stárli s tím, jak stárlo publikum a nepodařilo se jim oslovit mladší generaci, která nezažila začátky.

A máš pocit, že se to v Boskovicích daří? Nebo že je potřeba se tomu víc věnovat?

Mám pocit, že už se to začalo malinko dařit, ale že je potřeba se tomu věnovat ještě mnohem víc. Ustrnutí je velký problém mnoha festivalů a dost často prvním krokem k jejich zániku či postupnému úpadku.

Kdykoli jsem jako novinář dělal rozhovor s nějakou dlouho působící kapelou – napsal jsem třeba knižní biografii kapely Visací zámek – probírali jsme, že kapela, která funguje 10 a více let, se musí smířit s tím a naladit se na to, že musí obměnit publikum. Jinak začne publikum mizet – lidé přirozeně zakládají rodiny, věnují se jiným věcem a nemají čas chodit na koncerty. Pokud nepřijde další generace, kterou by kapela zajímala, tak ta kapela ne končí, ale bude živořit na okraji a nebude moc nikoho zajímat.

U festivalu je to podobné?

Velmi podobné.

Co to konkrétně znamená – že musíte přicházet s objevnější dramaturgií?

Je to docela hodně náročné – sledovat scénu, co se na ní objevuje nového, nebát se zvát kapely, které lidově řečeno nikdo nezná. Jen tak se dá vychovávat. Boskovice dnes můžou říct, že tady hrály kapely jako Květy, Vložte kočku, Hm… v době, kdy je skoro nikdo neznal. Dnes jsou to zavedené klubové stálice, které republiku brázdí po všech možných klubech a nehrozí jim, že na ně nikdo nepřijde.

Je také potřeba se vyrovnávat s problémy, které tady dřív nebyly a které souvisejí s dobou. Například u hlavních hvězd už festival tohoto typu dávno není v pozici Co bychom chtěli, ale Co je k dispozici a Co jsme schopni zaplatit. Rozevírají se nůžky a ty známější kapely jsou dražší a žádanější a ty méně známé jsou méně žádané a hrají dost často jen za náklady. Boskovice jsou festival středního rozsahu. Není to maloměstský festiválek pro řádově stovky lidí a není to velký festival, které se dnes dají počítat od 10 tisíc lidí nahoru. My jsme někde mezi tím.

A tak by to mělo i zůstat?

Tak by to asi mělo i zůstat. V rámci kapacity letního kina by samozřejmě bylo fajn, kdyby návštěvnost narostla o pět set lidí, možná ještě tisíc by bylo akceptovatelných. Cokoli navíc už by byl zase problém. S tímhle dnes bojují i velké festivaly – běžný návštěvník netuší, že největší část rozpočtu nespolknou hvězdy a honořáře vystupujících, ale takové prozaické věci jako ploty, toi toi budky nebo ochranka. Bez toho to dnes už nejde a částky za to jsou velké. Kdyby někdo viděl částku, kterou Rock for People nebo Colours of Ostrava platí za pronájem toi toi budek, asi by se mu protáčely panenky.

Tím se ale dostávám k další věci, kterou je boskovický festival specifický, a to je přátelská atmosféra, která se projevuje i v organizaci – u vchodu návštěvníky nepročesává ochranka a nebrání mu, aby si dovnitř vzal vodu. Je to udržitelné?

Myslím že ano. Vychází to z principu, na kterém festival funguje, totiž že je rozprostřen na několika místech, a to i po městě. Už to je dnes je docela velká výjimka, všechny větší festivaly se stěhují někam za město nebo do specifických areálů. Mám osobní zkušenost s tím, že návštěvníci si velmi pochvalují, že z festivalu je kousek do centra, že se můžou jít najíst do restaurace a nemusí se celý festival stravovat někde u stánku za ne zrovna lidové ceny. A to mluvím o lidech, se kterými se dám třeba náhodně do řeči, ne o svých kamarádech. Tohle všechno je velké plus a Boskovicím to hraje do noty.

Tradičně se setkávám s tím, že nejhorší jsou letiště – plocha, od které je všechno daleko, která je rovná, takže v případě slunečného počasí se není kam schovat, a vlastně neumožňuje festival třeba na půl dne přerušit. V Boskovicích je navíc program postavený tak, že kdo zrovna nemá náladu na muziku, může klidně půl dne absolvovat jiné části programu, aniž by byl nucen k tomu tu muziku poslouchat.

Dá se říct, na jaký typ kultury se festival Boskovice zaměřoval a zaměřovat má?

Když festival začínal, zařadil se k čemusi, čemu se říká alternativní scéna nebo alternativní hudba, mimomainstreamová scéna, menšinová hudba a tak dále. Myslím, že už to značnou část let neplatí. Festival se z toho postupně vymanil, jen si toho spousta lidí ještě nevšimla. Když se dnes bavíme v širším týmu pořadatelů o tom, koho na festival dostat a koho ne, padají často poměrně populární a komerční jména. Když to vezmu zpětně, v Boskovicích byla Lenka Dusilová, pravidelně zde hrají Tata Bojs, byl zde Umakart. A pak běžné rockové kapely jako Mňága a Žďorp nebo Visací zámek. To opravdu není žádná alternativa, to nejsou podzemní soubory, ale kapely, které hrají na velkých festivalech za poměrně velké honoráře. A rozsah jejich příznivců dnes není o nic menší než u některých popových hvězd.

Na druhou stranu jsme se vždycky lidem snažili nabídnout trošku něco jiného než je na všech ostatních festivalech. Jsem ten poslední, co by měl něco proti lidem jako je Tomáš Klus nebo Xindl X, se spoustou těchto lidí se jako novinář znám…

…ale Boskovice nejsou úplně festival pro ně?

Říkám si, že pozvat takovéto lidi, kteří předtím hrají na deseti festivalech a ještě na dalších patnácti budou během léta hrát, je trošku taková pohodlnost. Festivalu ani návštěvníkům to moc nedává. Jasně, každý se rád podívá na svého oblíbence po sto padesáté třetí, ale pro lidi, které tady chceme mít a malinko se je snažíme i vychovávat v přístupu k muzice, je zajímavější nabídnout něco, co zatím neznali a nevěděli, že se jim to bude líbit.

Takže taková je tvoje dramaturgická vize?

Moje přání nebo vize festivalu je ještě víc se držet hudebního rozptylu. Českým hudebním festivalům obecně chybí rozsah, všechny jsou nějak uzavřené v určité žánrové bublině. Když jsem se poprvé dostal na hudební festivaly do zahraničí, zjistil jsem, že je tam úplně běžné, že na jedné scéně hraje metalová kapela, na druhé elektronický DJ, na třetí world music a na čtvrté klasický rock. A nikdo s tím nemá sebemenší problém, lidi si vyberou, co je zajímá. Když je nebaví hip-hop, nejdou na hip-hopovou scénu, můžou si vybrat z x dalších scén.

Zatímco v České republice i ty největší, nejprestižnější a nejznámější festivaly tohle nemají. Tady je spíš poměrně populární cesta festivalů jako Mighty Sounds, Hip Hop Kemp, tedy velmi úzce žánrově specifikované hudební festivaly. Obscene Fest v Trutnově se specializuje na punkovou muziku, existují nejrůznější metalové festivaly, kde člověk nejen že nepotká world music nebo elektroniku, ale ani měkčí rock. I Colours of Ostrava, které jsou hodně otevřené a žánrově rozestřené, se naprosto vyhýbají tvrdé rockové muzice nebo komerčnímu popu. Tomu se začínají pomalu otevírat v posledních letech. A je to vlastně škoda, nedat lidem, aby si vybrali, co opravdu chtějí slyšet. Souvisí to trochu s tím, že velká část festivalů působí podbízivě – vezměme to, co je teď populární a na co lidé určitě přijdou, a to jim teda dejme. Ale to lidi, kteří přijedou, nikam neposouvá. Jeden můj kamarád a novinář tomu říká zážitková turistika.

V Boskovicích je plán, aby to šlo do co největšího žánrového rozptylu. Když vezmu prvních 10 let, nehrály tady punkové kapely, nehráli tady nějací elektronici a tak dále. Postupně to všechno přibývá. Proto jsme rádi, že máme scénu Potrvá, která funguje trošičku autonomně, nicméně tam jsou taneční dýdžejové. Na Uni scéně se v posledních letech osvědčilo žánrové rozprostření, že pátek je věnovaný folku a world music, tedy akustické muzice, sobota je naopak poměrně hlučný a alternativní rock a neděle je to, čemu já říkám alternativa k popu – kapely, které v podstatě jsou popové, ale nikdo je tam moc neřadí, ačkoliv by si to zasloužily. Letos třeba Kieslowski nebo slovenská kapela Bad Karma Boy, o které si opravdu nemyslím, že by byla pro kohokoliv neakceptovatelná či neskousnutelná. Tedy i pro běžného a nezasvěceného posluchače. A přesto má velmi zajímavé texty a funguje tak trošku jiným způsobem, než český pop.

Souvisí ta uzavřenost s chováním publika? Tedy že se to zahraniční publikum tolik nechce uzavírat v bublinách a lidé mají širší posluchačský záběr? A dorůstá tady teď také taková generace?

Myslím si, že určitě. Pokud sleduju festivaly, které se tady objevují, mají ten rozptyl větší a větší. Nespoléhají na jeden žánr a pořadatelé si uvědomují, že to, že se jim něco líbí, neznamená, že návštěvníkům se nemůže líbit ještě něco jiného. A není důvod jim to nedat nebo to nějak nepromíchat. Vždycky říkám, že kdybych měl definovat špatný festival, tak je to ten, na kterém hrají třeba ze dvou třetin ti samí lidé, co tam hráli loni. Pak není moc důvod jezdit tam opakovaně, abych tam za čtyři roky viděl třikrát tu samou kapelu. To mi přijde, že toho času je trochu škoda, obzvlášť když to jsou kapely, které jsou běžně k vidění v klubech ve zbytku roku. Jestli je dnes nějaký přínos festivalů, je to je, že jsou v důsledku svých finančních možností schopné nabídnout i třeba jména, které by se na klubové scéně nemohly objevit, protože by nebyly rentabilní. To je pro mě i důvod, proč občas jezdit na festivaly do zahraničí. Protože se zvětšuje množina kapel, které sem k nám nikdy nepřijedou. Už jsou tak slavné a tak drahé, a u nás natolik neznámé, že pro jakéhokoli promotéra není rentabilní je sem přivézt.

Kromě pozice hlavního koordinátora si dál držíš dramaturgii Uni scény?

Ano. A hlavní scénu jsem letos dělal taky já. A kromě toho koordinuju ostatní scény. Jazzová scéna má dokonce dva dramaturgy, protože jeden dělá české a jeden německé kapely, které se každý rok prolínají.

Úplně nejčerstvější informace je, že místní boskovicko-brněnská buňka se dohodla na pronájmu klubu Sklepy během festivalu a bude tam elektronická stage. Z toho mám hroznou radost, ačkoliv mě v mém věku asi nikdo nemůže podezírat, že bych byl elektronickým fanouškem a že bych byl bych ochotný trsat po nocích na techno. Ale mám radost, že to tam bude, že nebude jen palouk a lidé si budou zase moci vybrat.


Provoz novin vyžaduje hodně práce a peněz. Ohlasy už čtvrtým rokem dotujeme z vlastní kapsy, protože v nich vidíme smysl a možnost zlepšit život v našem regionu. Našli jsme dostatek čtenářů, kteří mají o naše texty zájem, ale zatím jen málo těch, kteří by nám přispěli finančně. Navzdory tomu ale nechceme naše texty uzamykat jen pro platící, záleží nám na tom, aby se dostaly k co největšímu počtu čtenářů. Jestli nás rádi čtete, zvažte prosím pořízení předplatného. Můžete si nás předplatit na webu i na papíře; bez dostatečného počtu platících čtenářů zanikneme.

další rozhovory