Helena Musilová: Magdaléna Roztočilová vidí pod povrch

V Muzeu regionu Boskovicka probíhá výstava Magdaléna Roztočilová: Pod povrchem. Autorka tak po několika letech představuje své dílo v Boskovicích, odkud pochází. Jako pozvánku na výstavu publikujeme doprovodný text kurátorky Heleny Musilové.

foto: Tomáš Znamenáček

Magdaléna Roztočilová patří k nejzajímavějším autorkám mladé generace české výtvarné scény. Věnuje se soše, prostorovým instalacím, plastikám ve veřejném prostoru, vytváří malby; zároveň se podílí na chodu Studia PRÁM sdružujícím mladé absolventy UMPRUM a AVU. Je ve šťastném období, kdy se nemusí omezovat potřebou zařadit se do určitého směru nebo proudu, naopak s obrovskou energií a tvůrčí invencí zkoumá a využívá různé techniky a možnosti, které současné umění nabízí.

Magdaléna staví na důkladné znalosti tradičních sochařských metod, které rozvíjí a obohacuje o nové postupy a kombinace různých technik a materiálů, často v nezvyklých spojeních. Kromě sádry a hlíny využívá textil, vlnu a různé kusy starého oblečení (tedy materiály, které jsou tradičně spojené s tvorbou žen-autorek) ale pracuje i s kovem, v posledních letech nejčastěji s umělou pryskyřicí, kterou je možné probarvovat, leštit a vytvářet z ní i velké objekty. Magdaléna má i malířské školení, její díla často pracují s extrémně výraznou barevnosti.

Tvorbu Magdalény Roztočilové charakterizuje velkorysé cítění prostoru, a to nečekaně i v případě subtilních plastik (například z cyklu Žena, Růže, Píseň, Kost, 2013), které přes zdánlivou křehkost suverénně ovládají místo kolem sebe. Autorčiny práce podněcují a zneklidňují divákovu mysl, nejen svou formou, ale hlavně nejednoznačnými obsahy. Až na výjimky (například nádherný monumentální Květ z roku 2016) vytváří figurativní práce, sochy zvláštních, někdy bizarních či fantaskních stvoření, nesoucích atributy lidských tvorů propojených s nereálnými amorfními tvary. Zhmotňují se v zvláštní snové příběhy, vzpomínky, kdysi prožité pocity…, láska, strach i s fyzickým, místy intenzivně erotickým podtextem. Velkým, vracejícím se motivem je téma tváře – portrétu (spíše velmi volného autoportrétu), často masky, jakoby se autorka ptala, jestli maska na obličeji je také portrétem, druhým já, skrýší nebo pohodlnou dekorací. Pod elegantní bílou maskou s klasickým profilem se skrývá Chlupaté dítě (2017), jeho pandánem je Dolly (2017), zvláštní postava s široce rozevřenýma očima a toužebnou tváří – nedětská panenka, mazlivě pestrobarevná, ale s tělem smáčeným slzami. Možná nejviditelnější je tento přístup v díle nazvaném Malá dáma (2017), velkolepá, majestátní figura, s tvářemi-maskami pro různé příležitosti. Nejvýraznějším prvkem jsou bílé, nepřirozeně velké ruce strnulé v téměř rozpačitém gestu. Magdaléna nenápadně poukazuje na všechno, co souvisí se smyslovým vnímáním, uši jedné z masek Malé dámy, prázdné oči a neexistující ústa Baybayboye… Na Malou dámu navazuje Figura, 2018, majestátní postava postavená na mnoha protikladech – krásná, ale zdrsnělá bílá tvář, vyrůstající z těla tvořeného živými černými plameny. Je dokonalá ve své rozmanitosti, jakoby zachycená v momentu proměny, v momentu zrodu něčeho nového. Magdaléna Roztočilová pokračuje v linii neobyčejné výtvarné imaginace, kterou je možné vysledovat někam k Hieronymu Boschovi, ale hlavně surrealistům jako byl Giorgio de Chirico nebo René Magritte.

Reflexe vlastní ženskosti žen-umělkyň je velkým tématem, který je s různou intenzitou diskutovaný od sedmdesátých let 20. století; ženskost jako synonymum pro intuici a prožitek těla, mužskost pro rozum a racionalitu. Feminitu jako jedno z východisek tvorby Magdalény Roztočilové je určitě třeba zmínit, nicméně není to všespásná interpretace; autorka se dotýká spíše tématu identity jedince jako takové. Svědčí o tom mimo jiné i práce naprosto odlišného charakteru, návrh pro pomník kardinála Tomáše Špidlíka, který bude k jeho stému výročí v roce 2019 narození realizován v jeho rodných Boskovicích. Obě polohy její tvorby, možná zdánlivě vizuálně nesourodé, svědčí o mimořádně citlivé reflexi důležitých hodnot současného života, vidět pod jeho povrch, ale také o jedinečné schopnosti vytvářet vlastní, autonomní svět.


Provoz novin vyžaduje hodně práce a peněz. Ohlasy už čtvrtým rokem dotujeme z vlastní kapsy, protože v nich vidíme smysl a možnost zlepšit život v našem regionu. Našli jsme dostatek čtenářů, kteří mají o naše texty zájem, ale zatím jen málo těch, kteří by nám přispěli finančně. Navzdory tomu ale nechceme naše texty uzamykat jen pro platící, záleží nám na tom, aby se dostaly k co největšímu počtu čtenářů. Jestli nás rádi čtete, zvažte prosím pořízení předplatného. Můžete si nás předplatit na webu i na papíře; bez dostatečného počtu platících čtenářů zanikneme.

další názory a komentáře