V galerii Kunšt na kunštátském náměstí potrvá do 9. srpna výstava Markety Králové, členky Sdružení českých umělců-grafiků HOLLAR, absolventky atelieru grafiky a ilustrace na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v letech 1972–1978. Výstavu uvedl výtvarník Vít Ondráček, jehož úvodní slovo jako pozvánku publikujeme.
Přečetl jsem si několik textů pojednávajících se vzácným vhledem o tvorbě grafičky Markety Králové. V Tomešovic vile v Kunštátě se pak přede mnou vynořovaly nové a nové kresby a grafiky, snášely se na stůl jako podzimní listí. Jarní slunce ozařovalo a rozsvěcovalo tvary a barvy omyté nočním deštěm. Paspartovány rámem secesního okna vyvstávaly ze sotva olistěných zahrad domy Kunštátu s černou bání kostela svatého Stanislava. Stromy teprve čekaly na pokyn; znamení, v němž zázračně rozkvetou. Fragmentarizované městečko, ve kterém mnohé staré mizí a nové je přidáváno, aniž by splynulo, slunilo se v sobotním dubnovém dopoledni. Ve věži mlčel zvon, jehož zvuk slyšel tu kdysi už Jan Kepler a Jan Amos Komenský? Útěchou polní cesty proburácel motorkář jako symbol slepé mobility. Doby. Našich časů. Ale vila tu stála. Její okna utkvěle zrcadlila oblaka. Oka dávného plotu ani nemrkla, když jimi proletoval hmyz hledající květ.
Pupen. List. Květ. Plod. Zánik. A nový počátek.
Když jsem přečetl oněch několik erudovaných textů o Marketině tvoření, jedno slovo jsem v nich kupodivu nenašel. Přitom stál jsem nyní přímo v jeho středobodu. Po schodišti stoupal pramínek cigaretového dýmu. V knihovně čekaly svého čtenáře věty milovaných básníků. Nad prázdnými židlemi stínově gestikulovaly ruce blízkých, ruce, které dveře vily už neotevřou, ale jsou tu. Zdi vily obkružovala stará zahrada. Kopí trav vrhala stíny. Keře se budily z šerosvitu. Ono slovo, které mi v textech uvádějících Marketiny výstavy chybělo a které slyším v listí stromů, v listech grafik, v trámech a zdivu, ono slovo zní: DOMOV.
Ráj srdce. Spuštěná kotva. Archa úmluvy s osudem.
Výstava, kterou dnes 19. května 2018 v Kunštátě zahajujeme, snaží se pečlivým výběrem z rozsáhlého díla naznačit rozpětí, směřující od něžné, křehké, minuciózní, obrazivé tvorby po meditativní abstrakci. Totiž po výtvarnou řeč znaků artikulujících přírodu, kolotání živlů včetně zásahu živlu pátého – lidské práce. Výstava se dotýká ilustračních cyklů, přípravných kreseb k nim, snových přírodních vizí, v nichž staré zahrady pražská a kunštátská splývají v universum nedosažitelné zahrady rajské.
Naše výstava, připravená Kateřinou Krejčířovou pro kunštátskou Galerii Kunšt, představuje z tvorby umělkyně pouhý zlomek. Ostatně, právě romantiky milovaný fragment je oblíbeným útvarem grafičky postupující v zámlkách, cézurách, ztišení, bez rozmáchlých gest. V soustředění buduje své jako fotografická deska citlivé plochy. U Markety je to kovová plotna zinku či mědi, zpracovávaná pletivem velejemných čar a rytmů leptaná kyselinou, tištěná v hlubotiskovém ručním lisu okry, hnědí, červení a černí, barvami zastupujícími živel země. Vanoucí modře pak oslovují oblohu. Skvrny na povrchu desek provokují všemocnou náhodu. Oblaka, nesoucí živel vodní, životodárný, jsou se svým zrcadlením v hloubce jedním z úhelných témat Marketiných, vracejícím se stále na její nebesa. Snad právě ona oblaka, oslovovaná Máchovým vězněm Vilémem, oblaka nesoucí vzkaz. Jak praví Charles Baudelaire v závěru básně Cizinec:
Co tedy miluješ, podivný cizinče?
Miluji oblaka… plující oblaka…
ta vysoká zázračná oblaka.
A právě oblaka Marketina jsou nebeským pandánem naší nekončící, bludné, závratné pozemské pouti.
