Divadlo NABOSO uvede ve čtvrtek 21. a v pátek 22. června vždy v 19.30 novou inscenaci hry Profesionál (Smutná komedie podle Lukáše). Jako pozvánku publikujeme zamyšlení režiséra inscenace a redaktora Ohlasů Tomáše Trumpeše. Vstupenky na představení je nutné rezervovat na adrese divadlo@divadlonaboso.cz.
Inscenaci hry Profesionál srbského dramatika Dušana Kovačeviće dokončujeme s divadlem NABOSO právě v týdnech, kdy společenskou debatu rozvířila hra jiného balkánského autora uvedená v Brně. Ta zde čelila nejen kritice a protestům, ale dokonce násilném přerušení.
Hledat hranice umělecké odpovědnosti je někdy nesnadné. Jistě, všichni zodpovídáme za to, co vyslovíme. Úlohou kultury je ale mimo jiné hledat hranice tam, kde si hranicemi buď nejsme jisti, nebo je ověřovat tam, kde jsme si jimi jisti až příliš. A týká se to i samotného umělce – i ten se vydává na průzkum do vlastní nejistoty a jeho dílo je určitou zprávou o výsledku či průběhu této výpravy. A často ani neví, proč je k této cestě vyzván. Proto si myslím, že bychom k této cestě měli přistupovat s vyšší mírou tolerance, i kdyby ta cesta končila fiaskem.
Kovačevićův Profesionál mimo jiné reflektuje to, čemu obvykle říkáme vyrovnávání se s totalitní minulostí. Popravdě řečeno už mě dost unavují umělecká díla, která sahají k námětům z komunistické nebo nacistické minulosti. Velice často je to totiž to zdánlivě nejsnazší řešení, jak zobrazit konflikt dobra a zla a sám se s jistou lehkovážnou samozřejmostí postavit na tu správnou stranu. Konflikt dobra a zla je ovšem odpradávna složitější, odehrává se přece přímo v našem srdci. A náš postoj, naše životní pozice, obvykle nebývají tak samozřejmé.
Kovačevičův Profesionál, respektive titulní postava hry Lukáš Laban, je představitel totalitní policie, který svůj život bilancuje slovy: „Nenapáchal jsem víc zla, než jsem musel.“ Drama odhaluje lidský příběh člověka, který je z jedné strany oražen cejchem chladnokrevného a všehoschopného režimu, kterému slouží. Ražba na druhé straně mince je však překvapivá a nutí nás, nebo alespoň mne, zaujmout k němu trochu jiný vztah. A tento nový vztah vyvolává nové otázky. Můžeme díky tomu nad jeho činy mávnout rukou? To určitě ne. Můžeme je proto neodsoudit? To také ne. Můžeme je díky tomu pochopit? A je nám to k něčemu? Můžeme se na základě tohoto pochopení vyvarovat toho, aby naše odsouzení bylo lidsky rovněž příliš chladnokrevné a trest, který vyřkneme, příliš tvrdý? Doufám, že ano.
Výběr hry byl pro mě samotného překvapením, už kvůli výše zmíněné přesycenosti tématem. Jenže Kovačevićův Profesionál mi nedal spát. Téma můžeme mít zjevně nevyřešené, i když jsme jím přesyceni, i když se může zdát, že vše podstatné již bylo řečeno. Přesto můžeme mít potřebu si osobně ještě jednou problematická místa projít, ohledat. Umění nám k tomu dává jedinečnou příležitost. Je to laboratoř, ve které si můžeme nezhojené problémy nejen promyslet, ale můžeme je zde jistým způsobem odžít. Proces to nemusí být příjemný, ani pěkný. Může být ale očistný. A jistým způsobem může být bezpečný. Věřím ve schopnost umění pomoci nám pochopit a prožít něco důležitého a nesnadného, co by nám jinak v životě dál překáželo.
Není Kovačevićův Profesionál nakonec amorální? Nevím. V průběhu zkoušení se na to snažím přijít. Stále víc si myslím, že ne, ale je možné, že ti, kteří chtějí vidět černobílý konflikt a chtějí se bez větší námahy postavit na správnou stranu, to budou vidět jinak. Přesto si myslím, že je dobré umělecká díla nezakazovat, ani je násilím nepřerušovat. I kdyby byla hloupá a připadala nám amorální. I tak nám totiž nabízejí jedinečnou možnost poměřit se s touto hloupostí a amorálností v umělecké laboratoři. A to je mnohem praktičtější, než je potkávat v životě a muset se teprve učit rozumět svým reakcím a hledat své postoje.
To není relativizace zla, to je jen vědomí toho, že setkání s konkrétním lidským příběhem před nás obvykle staví komplikovanější dilemata, než abychom mohli nad někým mávnout rukou, nebo ho nemilosrdně odsoudit. Ocitat se v těchto dilematech se zkušeností uměleckého prožitku je jedinečná výhoda, pro kterou stojí za to umění dělat a dopřávat mu svobodu i tam, kde nám třeba připadá amorální.
