Kdyby v roce 1848 existovala v médiích podobná anketa jako v současnosti o nejfrekventovanější slovo roku, bylo by to slovo konstituce. Rok 1848 vešel do historie jako Jaro národů. Obyvatelé českých zemí, součásti rakouské monarchie, si však po slibném náběhu museli na úpravu ústavně zajištěných práv ještě nějaké desetiletí počkat.
Když začátkem března 1848 přišly do Vídně zprávy o revolucích v Itálii a Francii, došlo následně k ozbrojeným střetům lidu s vojskem, po kterých zůstalo několik mrtvých. 15. března byl panovník nucen odpovědět konstitučním patentem, v němž vyhlašoval přechod k ústavnímu zřízení v Rakousku a sliboval brzké svolání vyslanců všech provinciálních stavů s posílením zástupců měšťanského stavu a se „zřetelem na stávající provinciální ústavy za účelem konstituce vlasti“. Zároveň byl přinucen odvolat kancléře Metternicha jako hlavního představitele absolutismu. 17. března bylo jmenováno „první ústavní odpovědné ministerstvo“, tj. ministerská rada (vláda), zřízená podle vzoru západoevropských konstitučních monarchií, do jejíhož čela byl jmenován hrabě František Kolovrat.
Staré dvorské ústřední úřady a kanceláře se měnily v oborová správní ministerstva zřízená na základě monokratického principu a na místo dosavadní správy pomocí tajné rady a nejvyšších poradních kolegií měla nastoupit správa pomocí ústavní ministerské rady rozhodující kolegiálním způsobem.
Konstitučním patentem z 15. března 1848 vyhlásil císař Ferdinand I. přechod ke konstitučnímu zřízení:
My, Ferdinand První, z Boží milosti císař Rakouský, král Uherský a Český, toho jména Pátý, atd. dali jsme taková ustanovení, jaké jsme k vyplnění žádostí Našich věrných národů zapotřebí uznali. Svoboda tisku jest Mým vyjádřením vyzdvižené (tzn. zrušené) censury, v tom samém způsobu přivolena, jako ve všech státech, kde jí stává.
Národní stráž, zřízená na základech majetnosti a rozumnosti, koná již nejprospěšnější služby.
Ohledně povolání vyslanců povolání vyslanců všech provinciálních stavů a centrálních sjezdů Lombardsko-Benátského království v čase co nejmožněji nejkratším s sesíleným zastoupením stavu měšťanského a pod ohledem na stávající provinciální řády zemské k účelu Námi uzavřené konstituce vlasti jest co potřebí nařízeno.
Následně očekáváme s důvěrou, že myslové upokojeni, studie opět pravidelný další chod míti, řemesla a pokojný obchod opět oživeny budou.
V tuto naději důvěřujeme tím více, ježto jsme se dnes uprostřed mezi Vámi s pohnutím byli přesvědčili, že věrnost a náklonnost, jež jste od století Našim předkům nepřetržitě, a i Nám při každé příležitosti byli dokázali, Vás ještě nyní jako od dávna oživuje.
Dáno v Našem císařském hlavním a sídelním městě Vídni, patnáctého března tisícího osmistého čtyřicátého osmého, Našich říší roku čtrnáctého.
Ústava byla vydána 25. dubna 1848, ovšem nikoli na základě jednání delegátů jednotlivých zemských sněmů, jak císař Ferdinand I. přislíbil, ale rozhodnutím ministra vnitra Pillersdorfa. Vedle všeobecných ustanovení obsahovala ústavní předpisy o císaři, občanských a politických právech obyvatel, o vládě, o říšském sněmu a o sněmech jednotlivých zemí nebo provincií. Ve Vídni tato oktrojovaná ústava vyvolala bouři nevole, jež vyvrcholila 15. května ozbrojenou demonstrací před sídlem panovníka; ten vydal hned následující den prohlášení, že se jedná pouze o podklad pro jednání říšského sněmu (nepřipadá vám, že tento model legislativní činnosti se používá dodnes?). Ústava tak nevstoupila v platnost a ústavní vývoj v zemi postupně nabíral jiný směr.
Z důvodů nepokojů bylo jednání Ústavodárného říšského sněmu v říjnu 1848 přerušeno a přesunuto do Kroměříže. Následně byl 2. prosince císař Ferdinand I. přinucen k abdikaci a na trůn nastoupil jeho teprve osmnáctiletý synovec František Josef I. Ten, když se jeho pozice posílila potlačením nepokojů v různých částech monarchie, rozpustil 4. března 1849 ústavodárný sněm v Kroměříži s odkazem na nutnost stabilizace poměrů:
My, František Josef První, z Boží milosti císař Rakouský, král Uherský a Český atd.
Když téměř před rokem nejjasnější Náš Pan předchůdce v panování, Císař Ferdinand První, obecné žádosti politických, času přiměřených oprav přislíbením svobodných ústav ochotně vstříc přišel, rozšířily se po vší říši citové vděčnosti a radostného očekávání. Čeho se však později dočkalo, srovnávalo se málo s nadějí tak spravedlivou. Stav, v jakémž se nyní nalezá vlast, naplňuje srdce naše hlubokým zármutkem. Vnitřní pokoj opustil ji. Zchudnutí hrozí zemi jindy tak požehnané. V hlavním a sídelním městě Vídni vyhledávají rejdy… Tak žalostní jsou následkové, nikoli svobody, nýbrž prováděného s ní zléužívání. Tomuto zlému užívání aby se hráz položila, revoluce aby se uzavřela, jest Naše povinnost i vůle Naše…
Ve stejný den byla vydána březnová oktrojovaná ústava Stadionova. Ani tato ústava nevstoupila zcela v platnost a byla zrušena Silvestrovskými patenty z 31. 12. 1851.
Následovalo období bachovského absolutismu, kdy se rakouská vláda obešla bez ústavy.
Důvody neúspěchu revoluce v roce 1848 shrnul Otto Urban: „Revoluční měšťanstvo nepřistoupilo nikdy v průběhu let 1848–1849 k budování vlastní výkonné moci, která by měla nahradit existující moc. Usilovalo pouze o její doplnění ústavními institucemi v legislativní oblasti. Rozložil se politický systém, ale ve funkcích zůstali jeho představitelé a v jejich rukou všechny významnější mocenské prostředky, také armáda.“
K obratu došlo až vyhlášením Říjnového diplomu v roce 1860, po něm r. 1861 byla vyhlášena Schmerlingova únorová ústava, která však řešila jen dílčí otázku říšské rady a zemských zastoupení. Zánikem starého politického systému v letech 1848–1849 započal v habsburské monarchii proces označovaný jako buržoazní revoluce. Stát musel akceptovat princip samosprávy a postupně se měnit tak, aby zaručil formující se občanské společnosti přiměřený podíl na moci v ústavních podmínkách. Na počátku tohoto procesu byl konstituční patent císaře Ferdinanda I. z 15. března 1848.
