Zamyšlení evangelického faráře Jiřího Bureše, psáno pro časopis boskovického farního sboru Na Rozcestí II/2018.
Sedíme v malé farní místnosti, ve třech. On programátor, ona podnikatelka na mateřské dovolené s holčičkou, já farář a zanedlouho oddávající. Dvojice se sklání nad vytištěným textem z prvních kapitol Bible. Cítím lehké napětí a zvědavost, jako vždy, když při předmanželské přípravě vezmou Bibli do ruky lidé zcela necírkevní. Jaká bude první reakce? Jak textu porozumí?
I řekl Hospodin Bůh: „Není dobře, aby byl člověk sám (…)“ I uvedl na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.“ (Gn 2,18.21–23)
Hned prší první dotazy, a já vysvětluji. — To má být realistické? Ne, je to modelový příběh (tzv. midraš), který nám chce něco reálného říct; zkuste přemýšlet, co říká vám. — Co ta „mužena“? To je pokus českých překladatelů o převedení slovní hříčky, muž se totiž hebrejsky řekne ÍŠ, žena ÍŠ‘ŠÁ. Autor nám chtěl ukázat, jak spolu muž a žena hluboce souvisí, a přece se liší. Takže žena byla fakt druhá?, vypálí najednou ona.
A je to tu: spor o to, kdo je stvořen jako první a kdo druhý. On, nebo ona? Kdo určuje pravidla hry a kdo se podřizuje? Žena, nebo muž? V mnoha podobách se toto napětí vrací v současných debatách. Lidé se hádají, zda jsou ženy méně placené než muži a jestli se s tím má něco dělat. Hádají se nad básničkou ze Slabikáře, že kluci vynalézají a mění svět, zatímco z holčiček budou domácí maminky. Hádají se nad americkou aférou #MeToo, v níž se odhalilo, jak často jsou v naší euroamerické společnosti ženy zneužívány mocnými muži. Hádají se nad výukou o ženách a mužích ve škole. Hádají se nad evropskou úmluvou, která má předcházet častému domácímu násilí. On versus Ona!
Mnozí křesťané nezůstávají stranou. Občas slyšíme a čteme, jak někdo s odvoláním na Písmo tvrdí, že svět vede útok na posvátný řád, na „to, co vždy platilo“, na harmonickou spolupráci křesťanského manželství, nebo právě na Boží stvoření – a to je třeba zarazit. Jenže to není tak jednoduché. Při pohledu do nedávné minulosti vidíme, že „to, co vždy platilo“, se s každou generací mění. Za našich pradědů nesměly ženy volit, za našich dědů vstoupily do škol, za našich otců do vědeckých laboratoří; dnes chtějí být odměňovány za stejnou práci stejně jako muži. A měnit svět. Nezdá se mi to nepřijatelné. Nevidím nic křesťanského na tom, když se brání vývoji, při němž dostávají slabší a znevýhodnění lidé ochranu a příležitost k uplatnění. Neměli bychom, místo slepého bránění tradic, spolu s Kristem upozorňovat na to, že některé „tradice otců“ (Mk 7,5nn) jsou jen pobožnou zástěrkou nespravedlnosti? Neměli bychom připomínat úžasný objev apoštola Pavla: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši (Ga 3,28)“?
Toto ale necírkevním snoubencům neříkám. Vysvětluji text první knihy Bible: Adam není obyčejné mužské jméno, hebrejsky to znamená „člověk“. V příběhu se nerozdělují pozice a pravomoce muže a ženy. Mluví se o člověku, o jeho samotě a hledání společenství. Bůh nejprve stvoří úplnou a soběstačnou bytost, Člověka s velkým Č, jenže se to jaksi nepovede. „Pan Dokonalý“ nikoho nepotřebuje, nikdo mu neodpovídá, nikdo ho neprovokuje otázkami. „Není dobře, aby byl člověk sám,“ prohodí Bůh, uloupne kus člověčí dokonalosti a vytvoří protějšek, bližního, partnera, partnerku, Evu. A pak se ti dva setkají: krása! Už je tu zase úplný člověk, a navíc není sám.
Ještě chvíli mluvíme. On a ona přemýšlejí, v čem je ten druhý odlišný a jak je jejich odlišnost propojuje. Rozhovor ukončuje únava. Když se loučíme, prohlásí on: „Jestli to dobře chápu, tak to vlastně nebylo o stvoření muže a ženy, ale… o stvoření partnerského vztahu?“ Přitakávám, v údivu nad přesným vyjádřením někoho, kdo nejspíš čte Bibli poprvé. Jsme stvořeni k partnerství, k životu pro někoho. Bůh nás udělal neúplné, abychom hledali svou bližní. Když snoubenci odjíždějí do noci, přeji si v duchu, abychom dokázali i my křesťané číst Bibli novýma očima.
