Komentář o zneužívání radničních médií vyvolal poměrně silnou reakci. Zájem čtenářů, diskuse, soukromé zprávy, rozhovory – to vše nás samozřejmě těší. Téma pokládáme za důležité. Zčásti se ale ukazuje, že jádro problému se nám stále nedaří dobře vysvětlit, a to především u placené reklamy politických stran.
Přitom právě tohle hledisko je především pro politiky často klíčové. Jedná se přece o komerční reklamu, která je součástí zpravodaje, zaplatit si ji mohl každý, tak kde je problém? Pokusme se to tedy ještě jednou vysvětlit, a to právě z finančního hlediska. Ve skutečnosti se totiž o žádnou komerční reklamu nejedná. A spekulativní je i to, jestli si ji mohl pořídit každý.
Celkový příjem z reklamy v Boskovickém zpravodaji činil za diskutované srpnové číslo 6 250 korun. Politické strany ČSSD a KDU-ČSL zaplatily každá za svůj inzerát 2 250 korun. Z podrobnějšího rozboru je zřejmé, že ve srovnatelném komerčním médiu by si za takovou reklamu musely výrazně připlatit. Ve zpravodaji to za ně udělají daňoví poplatníci.
Boskovický zpravodaj nemá kromě reklamy žádný jiný finanční příjem. Distribuuje se zdarma do všech schránek ve městě, náklad činí 5 tisíc kusů. Pokud by stejný časopis chtěl vydávat soukromý subjekt – ve stejném nákladu, se stejným počtem stran, na stejném papíře, zdarma a se shodnou distribuční sítí – musela by být cena za reklamu několikanásobně vyšší. Nebo si myslíte, že by se někomu podařilo vydávat takové médium s hrubým měsíčním příjmem něco přes 6 tisíc korun? Náklady na to, aby jedno číslo vyšlo, se pohybují v desetitisících. Jen si to vezměte – grafika, tisk, distribuce, ale především zaplacení lidské práce na vytvoření obsahu a na zorganizování celé věci.
Celý model fungování zpravodaje je ospravedlnitelný pouze tím, že má veřejnosti přinášet specifické hodnoty, na které jsou peníze občanů použity. To není obecná fráze, tuto otázku si musí členové redakční rady, která městská média řídí a kontroluje, klást u každé jednotlivé rubriky. Když odsouhlasí ve zpravodaji jakýkoliv obsah, znamená to, že zároveň sáhnou do hromady peněz, které jim svěřili občané, a jednu hrst z ní na tento účel vytáhnou. To není malá odpovědnost. A týká se kompletního obsahu, včetně takzvané komerční reklamy, jak jsme si výše vyčíslili.
Hlavním úkolem redakční rady je tedy klást si znovu a pokaždé tutéž otázku: Máme ve zpravodaji tuhle fotku nebo tenhle článek – je ospravedlnitelné zaplatit je z peněz daňových poplatníků? Máme ve zpravodaji program kina – je to správná služba občanům za jejich peníze? Máme ve zpravodaji celostránkovou křížovku – je ospravedlnitelné vynakládat na ni pár desítek tisíc ročně?
A samozřejmě i tuto otázku: přijmeme před volbami inzerci předvolebních stran, což reálně znamená, že jim na ni přispějeme násobnou částkou, pro kterou hrábneme do společných peněz všech občanů?
Tvrdím, že to ospravedlnitelné není. A rozhodně ne v té podobě, ve které se politická reklama ve zpravodaji objevila. Přispíváme totiž jen některým, a to navíc těm, kteří byli takzvaně u zdroje. Byli dost rychlí, chytří, informovaní a bezskrupulózní, aby si reklamu ve zpravodaji včas objednali.
Pokud už by vedení zpravodaje souhlasilo s politickou reklamou, jako že si myslím, že by nemělo, bylo by minimum slušnosti alespoň oslovit s předstihem všechny politické subjekty a domluvit si jasná pravidla. Nic podobného se ale nestalo. A odvolávat se na to, že si prostě měli všichni všimnout, že politická reklama se při transformaci zpravodaje do pravidel jeho vydávání dostala, je nemravné.
I tak by bylo podle mě férové zajistit všem nejen včas stejné informace, ale poskytnout jim i rovnovážný prostor k prezentaci – když už chceme z daní dotovat individuální politickou reklamu stran, ať tedy tu dotaci dostanou všechny kandidující subjekty stejnou. To se ale nestalo a ani stát nemohlo, protože v době, kdy reklama vyšla, jsme ještě ani nevěděli, kdo všechno se volebního klání zúčastní.
Resumé je tedy jednoduché – daňoví poplatníci přispěli na politickou předvolební kampaň dvěma konkrétním stranám, které jsou shodou okolností ve vedení radnice. Celý systém pravidel fungování radničních médií je tedy v tomto špatně nastavený a není možné se hájit pouze tím, že byl dodržen. Je to principiální narušení rovné demokratické soutěže politických stran a zároveň je to svědectví o tom, s jakou lehkostí strany sahají do společné kasy pro svůj osobní prospěch. A týká se to i těch opozičních stran, které model hájí, nebo proti němu alespoň včas neprotestovaly, byť mají svého zástupce v redakční radě.
Demokracie nespočívá pouze v dodržování pravidel, ale především v tom, že sama ta pravidla jsou demokratická. A to se v případě dotované reklamy politických stran v Boskovickém zpravodaji neděje.
