V srpnovém programu boskovického kina by vám rozhodně neměly ujít dva pozoruhodné filmy. Oba soutěžily v Cannes a oba dva se snaží nahlédnout do „chronických nemocí“ svých společností. Jeden pochází z Trumpovy Ameriky a druhý z Putinova Ruska.
Americká krimi komedie BlacKkKlansman (Spike Lee) se ironicky strefuje do tažení Ku Klux Klanu v 70. letech. Film vypráví příběh černého policisty, kterému se podaří infiltrovat do klanu a postupně se stane jedním z jeho lídrů. Absurdní. A podle skutečné události. Ron Stallworth byl prvním afroamerickým policistou v Colorado Springs, po telefonu se seznámil s vůdcem místního KKK, stal se jeho členem a devět měsíců pronikal do jeho středu. Na schůzky klanu za něj ale musel chodit jeho bílý kolega. Na konci celé akce byla buňka KKK zrušena a Stallworth musel o své roli léta mlčet. V roce 2014, tedy už v důchodovém věku, o své zkušenosti napsal knihu Black Klansman, z níž režisér vycházel.
Spike Lee se k tématu staví s nadhledem a humorem, ale rozhodně jej nezlehčuje, abychom se jenom zasmáli a mávli nad ním rukou. Je to pro něj zásadní a především osobní záležitost. Rasové nenávisti a soužití odlišných etnik se ve své filmografii věnuje už od roku 1989, kdy natočil Jednej správně, v němž zúročil vlastní zkušenosti z vyrůstání v Brooklynu a sám si zahrál hlavní roli poslíčka pizzy.
Právě s tímto filmem skoro před třiceti lety poprvé soutěžil o Zlatou palmu v Cannes. BlacKkKlansman působí podle ukázek jako návrat k tématu i stylu Jednej správně, což je dobrá zpráva. V tomto filmu prokázal režisér cit pro mísení absurdního humoru s vážností tématu. Humorem téma nezplošťuje, ale naopak na něj může ještě více zaostřit, vyhrotit situace ještě o stupeň víc a podtrhnout směšnost lidské nenávisti, která málokdy staví na racionálních důvodech. Jde spíše o něco ukrytého kdesi hluboko, co ale občas, v tu nejnevhodnější chvíli, vybublá na povrch. Spike Lee navíc žádné skupině nestraní a žádnou nezvýhodňuje. Zdůrazňuje, že se to týká nás všech a že v určitém kontextu může být pod vlivem rasové nenávisti kdokoliv. Právě v univerzálnosti výpovědi tkví síla Jednej správně.
Podle poroty v Cannes se mu to podařilo i v novém filmu BlacKkKlansman, za nějž si odnesl hlavní cenu a také ocenění ekumenické poroty. Rasová nenávist se totiž v případě KKK ospravedlňuje z náboženských pozic, což je asi nejděsivější možná kombinace.
Ruský film Léto má diametrálně odlišný osud. Taky letos soutěžil v Cannes, ale bez účasti svého režiséra. Kirill Serebrennikov je totiž momentálně v domácím vězení za údajnou zpronevěru dotace na kulturu. Režisér i umělecká komunita v Moskvě a Petrohradu obvinění odmítají a považují za vykonstruované. Všechno spíše nasvědčuje tomu, že jde o reakci na Serebrennikův poslední, otevřeně společensko-kritický film (M)učedník (2016). Hlavní postava, středoškolský student, bez pevného opěrného bodu, najde svoji jistotu v Písmu svatém. Chápe jej doslovně a chce podle pokynů evangelistů a apoštolů změnit alespoň svoji školu. U svých spolužáků sklízí posměch, ale vedení školy si postupně uvědomuje, že se se zapáleným studentem v mnohém shoduje. Empatická učitelka Elena chlapcovu situaci pochopí a jako jediná se jej snaží vyvést z jeho poblouznění. Situace jí začne přerůstat přes hlavu a ve škole zůstane ve svém boji osamocena. Nakonec ten nejnebezpečnější člověk, mladý fanatik, pomocí lží a intrik získává ve škole hlas a prostor. Nemocná je tedy především společnost, která takovému člověku podlehne. V rozhodující chvíli se přimkne k někomu, kdo jí nabídne zdání správného morálního zakotvení. Jako by už ztratila citlivost k rozeznání pravdy a nechá se místo toho zmítat strachem.
Filmem Léto se naopak režisér obrací do minulosti a mapuje ostrovy svobody v Sovětském svazu 80. let. Připomíná rockové legendy (kapely Kino, Zoopark), které obživovaly mnohé utlačované příliš těsným režimem. Nejlépe to asi vystihuje píseň Električka, v níž se v refrénu zpívá o tom, že mě tramvaj veze někam, kam ve skutečnosti nechci, ale nemůžu s tím nic dělat. Čechoslovákům možná vytane na mysli rockový hit Pavla Hammela a Mariana Vargy Smutná ranná električka ze 70. let, jejíž ponurá pohřební atmosféra musela vykolejit mnohé posluchače a stala se symbolem svobodné tvorby. Právě tím by mohl být film blízký českému divákovi a vlastně celému „východnímu bloku“. Všichni si prošli něčím podobným.
V této souvislosti se mi vybaví vyprávění Filipa Topola, který byl kvůli své hudbě už v patnácti předvolán k výslechu, kam jej tenkrát musela doprovodit maminka. Nechtěně a neplánovaně se stal součástí undergroundu. V tuhém systému, založeném na kontrole, velmi snadno získáte nálepku „nepřítel státu“. Stačí být jen trochu odlišný a otevřený. Do jaké míry a jak autenticky toto téma Léto zpracovává, teprve uvidíme. Domnívám se ale, že když se osobně týká režiséra, nepodá jej šablonovitě a snad nám pomůže porozumět tomu, co aktuálně hýbe Ruskem. Film bude stát rozhodně za to už jen kvůli nahlédnutí do ruského rockového undergroundu, který u nás není tolik známý. Z ukázek se dá vyčíst, že Serebrennikov ustoupil od vážnosti, s níž podával (M)učedníka. Nechce filmem diváka tolik svírat, ale dát mu naopak pocítit závan svobody uprostřed party mladých rockerů během jednoho léta.
Dva filmy, jeden americký a druhý ruský. Oba se pokoušejí proniknout k jádru problémů, které se neustále vracejí, ať už je režim či prezident jakýkoliv. Tyto dva filmy si nenechám ujít, protože jejich tvůrci patří k těm, kteří se dokáží dotknout hloubky, v divákovi zanechají silnou stopu a snad i chuť jednat správně.
BlacKkKlansman pátek 17. srpna 19.30, Léto středa 22. srpna 19.30, kino Panorama.
