U příležitosti 50. výročí invaze armád Varšavské smlouvy do naší země byly v úterý 21. srpna na Plačkově ulici v Boskovicích na domě, ve kterém je minigalerie Zwicker, odhaleny pamětní desky připomínající oběti okupace a totalitních režimů. Publikujeme projev, který na vzpomínkové akci pronesl skaut Boris Láník.
Vážené dámy, vážení pánové, jsem rád, že mohu vystoupit na této vzpomínkové akci, která podobně jako před čtyřmi lety při odhalení památníku při příležitosti výročí 25 let od Listopadu 1989, vznikla „zespodu“. Myslím tím z popudu lidí, občanů, ne tedy proto, že zde na této zdi bylo zrovna volné místo.
Skauting má s totalitními režimy mnoho zkušeností. Za svoji více než stoletou historii byl právě jimi přibližně 45 let zakázaný. Poprvé to bylo v roce 1940, kdy se skautská činnost nelíbila nacistům. Mnozí ze skautů se v průběhu války zapojili do odboje a zaplatili za to životem nebo vězením. Po konci druhé světové války byl skauting velmi rychle obnoven a v roce 1948 již měl neskutečných 180 000 členů.
Nicméně také komunistům skautské ideály a myšlenky vadily, a bylo rozhodnuto o vytvoření jednotné organizace pro mládež – SČM (Svaz Československé mládeže), později ČSM, pod kterou se měli skauti začlenit. To ale dlouho nefungovalo, ostatně ani z podstaty fungovat nemohlo, a již v roce 1950 byl skauting definitivně zakázaný. Mnoho skautů se posléze stalo obětí politických procesů a strávili ve vězení a lágrech mnoho let.
Nakrátko byla skautská činnost obnovena právě v roce 1968, který si zde dnes připomínáme, ale od roku 1970 byl skauting opět zakázán. V průběhu komunistické totality však skautská činnost úplně nevymizela. Někteří skauti působili v ilegalitě, jiní založili neutrální turistické a tábornické oddíly nebo vedli pionýrské oddíly tak trošku „po skautsku“, jiní se jen scházeli jako kamarádi.
V roce 1989 byla činnost skautů opět obnovena a skautské hnutí funguje dodnes, nejdelší nepřetržitou dobu ve své historii. V současnosti je se svými zhruba 55 tisíci členy největší neziskovou organizací v naší republice, která pracuje s mládeží.
Fascinující na každém ze tří znovuzrození skautingu je rychlost, s jakou se hnutí opět rozeběhlo a začalo rozvíjet nejen svoji interní činnost (práci s dětmi a mládeží, vzdělávání činovníků), ale vždy se aktivně zapojilo do obnovy naší země a celé společnosti, například formou zemědělských brigád ve vysídleném příhraničí.
Mezi oběti totalitních režimů nepočítám jen ty, kteří zahynuli nebo strávili část života ve vězení, ale i ty ostatní, kterým režim rozbil životy, přátelství nebo cíleně vnesl mezi kamarády nenávist. Proč vlastně ale totalitní režimy skauting pronásledovaly? Vystihující je výrok zakladatele českého skautingu Antonína Benjamína Svojsíka: „Skauting vylučuje totalitu, totalita vylučuje skauting,“ který pronesl již v roce 1938 po návratu z cest po Sovětském svazu. Zásadní rozdíl je v pojetí výchovy dětí, mládeže i dospělých. Zatímco skauting se vždy snažil o všestranný rozvoj osobnosti a o to, aby si každý utvářel vlastní názor na svět kolem sebe, totalitní režimy (nacisté či později komunisté) naopak vždy usilovaly o vytvoření jednotné organizace, která měla děti a mládež vychovávat a hlavně jim vtisknout předem daný politický názor.
V současnosti žijeme v naší zemi v blahobytu, a to jak ekonomickém, tak kulturním, skautském a koneckonců i politickém. Je trošku nešvarem našeho národa si neustále na něco stěžovat. Ostatně i toto je dost možná důsledkem (možná i obětí) totality, nicméně kdy jindy se měli lidé v této zemi lépe?
Navzdory tomuto blahobytu se v poslední době objevují snahy naši společnost polarizovat, rozdělit ji na „my“ a „oni“, levici a pravici, chudé a bohaté, nebo, pro milovníky Jaroslava Foglara, na Losny a Mažňáky. Tyto tendence lze chápat jako zjednodušování naší společnosti – prozatím na dva tábory. Totalita chtěla vždy jen jeden. Buďme tedy vděčni za rozmanitost naší společnosti, kultury, náboženství i politiky. Buďme rádi i za vše, s čím nesouhlasíme. To je jen malá daň za skutečnou demokracii a svobodu.
Zdálo by se, že památník jako tento dnes odhalovaný slouží především jako připomínka minulosti, minulých událostí, osudů lidí. Osobně jeho roli vidím spíše jako poselství pro budoucnost, aby lidem připomínal, kudy vede slepá ulička a kudy se již nikdy nevydávat.
Abych tento projev na závěr lehce odlehčil, vypůjčil jsem si jednu repliku z úst českého fiktivního velikána Járy Cimrmana, který o budoucnosti říká: „Vše záleží jen na vás, na nás, ale hlavně tady vpředu na vás.“
