Zářijový program kina Boskovice nabízí několik filmů, které mají větší ambice než jen bavit diváky. Otevírají důležitá (až nepříjemná) témata a rozhodně stojí za to jim věnovat pozornost. Dva z nich se obracejí do naší nedávné minulosti – hraný film o dobrovolné oběti Jana Palacha a dokument o zrodu skateboardingu za normalizace. Dále se budu věnovat animovanému filmu Teheránská tabu, svědectví o světě svázaném náboženskými pravidly.
Jan Palach
Nejnovější snímek Roberta Sedláčka Jan Palach na diváky útočí už svým plakátem s hořící postavou protagonisty. Autor Českého století se pokusil co nejvíce přiblížit člověku, jenž o svém činu dopředu nikomu neřekl. Díky filmu máme možnost poznat Palacha jako mladého studenta, který se zajímá o historii, zamilovává se, jezdí na brigády a navštěvuje svou maminku. Podle Sedláčka sehrála v životě Jana klíčovou roli, proto jí dává hodně prostoru. Dále také režisér zdůraznil Palachovo náboženské zakotvení.
Jeden film jeho oběť nevysvětlí a ani nevyčerpá nekonečnou debatu o smyslu takového činu. Rozhodně je dobře, že se díky filmu Palach dostane k širšímu publiku a snad zůstane nadále živý v nás samých. V boskovickém kině se Jan Palach bude promítat opakovaně a v celostátních médiích dostal mnoho prostoru, proto se v následujícím textu zaměřím na filmy, které máte šanci vidět jen jediný večer.
King Skate
Minule jsem upozorňoval na ruský film Léto, mapující život undergroundových rockových kapel, které si i v nesvobodné společnosti dokázaly vytvořit svůj vlastní svět svobody. Tematicky spřízněný počin představuje dokument Šimona Šafránka King Skate, který nás chce zasvětit do zrodu československé skejtové scény, jejíž počátky sahají do poloviny 70. let. Od umění se tedy přesouváme ke sportu, který sehrál v životě mladých lidí obdobnou roli jako rocková muzika. Se skejtem v ruce jste byli automatický jiní. Mělo to nádech Západu, Ameriky a svobodomyslnosti. Nešlo jenom o omamný pocit z jízdy, ale hlavně o společenství nezávislé na státní moci. K tomu patřily samozřejmě večírky, zábava a občas se muselo hezky rychle ujet policajtům, což je se skejtem hračka. Mekkou československého skateboardingu byly Karlovy Vary s legendárním betonovým bazénem, evokujícím Kalifornii.
Podle ukázek působí dokument svěžím dojmem a to i tehdy, když do kamery promlouvají zakladatelé skateboardingu v Československu, dnes již postarší pánové (mezi nimi i Petr Forman). Zásadnější jsou ale dobové amatérské záběry, kterých měli autoři dokumentu k dispozici 30 hodin. Dýchá z nich živelnost a uvolněná atmosféra závodů i veškerého dění kolem. King Skate by neměl uniknout všem, kteří se zajímají o novodobou historii, protože se jedná o první ucelený vhled do normalizace skrze tuto subkulturu. A podle všeho to bude skvělá jízda!
Teheránská tabu
Třetí film, který v září stojí za vidění, jsou Teheránská tabu. Už z názvu vyplývá, že jde o kritický pohled na íránskou společnost, která dodnes staví na staletých náboženských pravidlech. Autor snímku Ali Soozandeh (1970) se v Íránu narodil, ale v roce 1995 emigroval do Německa.
Jak ale natočit film o životě v Teheránu, když vám to tam nikdo nedovolí? Režisér zvolil speciální animační techniku, takzvanou rotoskopii (u nás byl touto technikou natočen Alois Nebel), kdy se natáčí živí herci ve skutečném prostředí a vše se potom v postprodukci převede na animaci. Film se natočil v Německu a teheránské reálie jsou výsledkem animace. Obrazy vypadají poutavě, ale mají lehce zcizující efekt. Když vidíme hranou akci, stává se pro nás i téma naléhavějším. Obrazy se nás více dotýkají, protože nám důvěrně připomínají svět, ve kterém žijeme. Díky animační stylizaci si v tomto filmu naopak připadáme trochu jako mimo realitu a nechce se nám o to víc věřit, že taková společnost může existovat. Film tak nedosahuje intenzity, jakou se podařilo vzbudit například Asgaru Farhadímu ve filmu Rozchod Nadera a Simin, natočeným klasicky a přímo v Íránu. Teheránská tabu mají ale jiné kvality.
Stylizovaný je totiž nejen obraz, ale i zpracování příběhu působí až neuvěřitelně. Matka předškolního chlapce, jejíž drogově závislý manžel si odpykává trest ve vězení, se pokouší u soudu získat povolení k rozvodu. Bez souhlasu muže jí to ale soud nepovolí. Ženě nezbývá nic jiného, než se živit prostitucí. Brzy zjistí, že jde o jedinou účinnou zbraň, s níž může bojovat ve společnosti, kde má hlavní slovo muž. Představuje silnou svobodomyslnou ženu, která se nevnímá jako oběť, ale bere jako svoji přednost, že dokáže pomocí sexu manipulovat s muži a díky tomu přežít.
Další postavou je mladá žena, která touží pracovat, ale její muž a tchýně v ní vidí jedině matku. Oproti svobodné matce tuto ženu mnohem více svírají tvrdá pravidla. Má na rozdíl od ní rodinné zázemí, ale to ji ve výsledku dusí ještě víc.
V poslední příběhové linii se snaží vysokoškolský student zajistit dívce chirurgicky obnovu panenství, protože se má brzy vdávat.
Tyto tři osudy se díky několika náhodám postupně prolnou, což na první pohled působí jako přílišný konstrukt. Mám ale za to, že se jedná o tvůrčí záměr. Film nechce být realistickou výpovědí. Jde mu o pojmenování něčeho obecnějšího – určitého ducha, který vládne ve společnosti. A k tomu dobře slouží modelový příběh. Tři postavy představují tři možné způsoby, jak se s takovou společností vyrovnat. Někdo volí útěk, jiný poslušnost. Nejsilnější postava volí vzdor, vykoupený vlastní důstojností a životem na okraji společnosti. V prudérní společnosti je nakonec nejvýraznější nositelkou humanity prostitutka.
Ve filmu cítíme hořkost a ironii. Zdá se, že i po 20 letech života v Německu je to pro režiséra stále živé téma, s nímž se chce vyrovnat. Jako by se filmem snažil ukázat prstem na pokrytectví společnosti, v níž vyrostl, a užíval si, že ji může demaskovat. Ve filmu jsou ale i záblesky naděje (vzájemná ochota pomáhat), nejedná se o jednostranně depresivní film.
Snímek rozhodně nehlásá nenávist k lidem z Teheránu a jejich kultuře. Právě naopak, vede evropského diváka k empatii. Teheránská tabu zdůrazňují, že v muslimském světě žijí lidé stejní jako my, a proto je velmi zavádějící házet do jednoho pytle teroristu s lidmi, kteří se v oné zemi prostě narodili a tím se automaticky stali rukojmím jejího režimu.
Tři filmy v zářijovém programu se zabývají tématem nesvobody a ukazují, jak se v takových situacích lidé chovají. Od sebeobětování přes útěky až po vytváření autonomních světů navzdory systému. Díky těmto filmům můžete zakusit nesvobodu československé minulosti a tabu íránské současnosti. Z bezpečné vzdálenosti.
Jan Palach středa 12. září 19.30, King Skate neděle 23. září 19.30, Teheránská tabu pondělí 1. října 19.30, Kino Panorama.
