Po celý rok 1938 do Boskovic pronikaly zprávy o neklidné situaci v nacistickém Německu. Na Boskovice mělo postoupení československého pohraničí nicméně ještě jeden vliv, který je ve městě patrný dodnes. Do města se ze zabrané Opavy přestěhovala Minerva.
I když obyvatelé Boskovic věděli o válečných přípravách v Německu, nedělalo jim to příliš velké vrásky. „Vědomí našich dobrých styků se západními mocnostmi a důvěra v naše uvědomělé vojsko zapuzovala pochybnosti a občané utužovali se v přesvědčení, že netřeba se strachovati, a kdyby i nepřátelé povstali, budou brzy poučeni o naší pevné vůli k obraně,“ stojí v boskovické kronice z roku 1938.
Po zabrání Rakouska v březnu 1938 bylo ovšem Československo obklíčené nacisty už ze tří světových stran. Kromě nově získaného jihu nesmíme zapomínat ani na sever – v té době totiž německé území sahalo až ke Slezsku.
Částečná mobilizace v květnu 1938, která zasáhla i obyvatele Boskovic, byla nicméně popisována úspěšně a nelehká situace v Evropě byla uklidňována tím, že Československo případně podrží jeho západní spojenci Anglie a Francie. „Soukromým zprávám, že ve Francii není nálady k vojenskému zákroku, nebyl přikládán význam,“ píše se dále v kronice.
V Československu se nicméně koncem léta začaly objevovat zprávy, že Německo bude k sobě chtít připojit právě i československé území. Dne 23. září vyhlásil prezident Edvard Beneš všeobecnou mobilizaci. „Zpráva rozšířila se bleskurychle po městě, na ulicích tvořily se hloučky lidu, scházely se na náměstí, kde bylo živě rokováno o událostech, o nebezpečí i ochotě k obraně. Posíleni odcházeli účastníci domů, aby se připravovali k dalším povinnostem, které jim uloží nadcházející události,“ líčí kronika tehdejší atmosféru v Boskovicích.
Muže povolané k obraně Československa vyprovázelo na nádraží v Boskovicích celé město. „Při loučení nebylo slz, mužné odhodlání odráželo se ve tvářích odjíždějících i je vyprovázejících,“ popisuje kronika.
Při mobilizaci pomáhaly ženy v záchranných stanicích
Ani ženy nezůstaly při mobilizaci bokem. V Boskovicích vznikly na několika místech záchranné stanice pro první pomoc. Byly vybavené nosítky, lékárničkami nebo obvazy, kdyby se kdykoliv cokoliv stalo a na Boskovice byl například letecký nálet. Tyto záchranné stanice, ve kterých pracovaly hlavně ženy, byly umístěné například v hasičském domě na Průchodní ulici, dále také v židovské čtvrti u koupadel nebo u lihovaru na tehdejší Sušilově, dnes Dukelské.
Připravenost bránit Československo ale na konci září narazila. „Třicátého září šířila se městem zpráva, že byla čtyřmi velmocemi uzavřena mnichovská dohoda, dle níž musela odstoupiti naše republika území Německu, z Těšínska a severu Slovenska Polsku, z jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi Maďarsku. Tato ujednání, jež byla smluvena bez zástupců našeho státu, kdy o nás bez nás, jak se říkalo, vzbudila nejhlubším roztrpčení u obyvatelstva, jednání Anglie a Francie bylo odsuzováno jako nejhnusnější a věrolomnost nad dřívějšími úmluvami, jimiž byla zaručena ochrana Československa,“ stojí v kronice.
„Rozhořčení se vystupňovalo, když noviny oznámily, že Anglie prohlásila, že pro neznámý národ nevstoupí do vražedné války a že při stanovení nových hranic musí býti dbáno německého přání, jinak by Anglie v případě obranného odporu Československa šla po boku Německa, aby byl zachován mír,“ pokračuje dále zápis boskovické kroniky.
Tyto zprávy na obyvatele Boskovic dopadly velmi silně, cítili stísněnost a opovržení. A ještě více na ně dopadla zpráva, když se dozvěděli, že se prezident Edvard Beneš začátkem října vzdal úřadu. „Kdo vypíše sklíčenost, lítost a skleslost, jež pocítil každý náš občan po rozšíření těchto zpráv? Co bude s námi, když nás prezident musí opustit?“ klade kronika otázky.
Boskovice se staly hraničním okresem
V Boskovicích v té době žilo jen několik Němců. Přímo v kronice se však píše, že jejich chování nebylo patrné. „Zdálo se, že se asimilovali,“ uvádí se jen stručně. O některých se údajně ani nevědělo, že to jsou Němci. Boskovičtí Židé, kteří do té doby často používali němčinu, se ale s pronásledováním v Německu začali okamžitě hlásit k Čechům, aby „na světovém kolbišti pro nás vše a v brzku dobře dopadlo.“
Jak se republika okleštila, změnil se i význam boskovického okresu. Už nebyl vnitrozemním, ale hraničním. Severně od boskovického okresu už byly zabrané Sudety. Konkrétně Jevíčko leželo přesně na nových hranicích republiky, která se začala označovat jako druhá.
Ze zabraného území se tak do vnitrozemí stěhovali obyčejní Češi a také vojáci. Například třináctý pěší pluk ze Šumperka našel zázemí právě v Boskovicích. „Žáci všech škol přišli na Masarykovo náměstí, kde vítali důstojnický sbor s plukovníkem Čejkou v čele,“ popisuje kronika s tím, že vojáci byli umístěni v soukromých ubikacích a skladiště měli v měšťanské škole, která sídlila v budově dnešní pedagogické školy.
Z Němci obsazené Opavy se do Boskovic přestěhovala česká odborná škola pro dívky, kde se vyučovala ženská povolání. A ze stejného slezského města do Boskovic přešel také podnik na šicí stroje Minerva. „Ve městě byla Minerva sympaticky přivítána, neboť přinesla dělnickým kruhům naději na lepší výdělek a tím i oživení v našem městě,“ stojí v kronice. Do Boskovic však nepřešlo jen vedení firmy a stroje, ale právě také část opavských zaměstnanců.
Minerva nicméně nebyla v Boskovicích úplně neznámou firmou. Už od roku 1936 měl opavský podnik k Boskovicím blízko, když se jednalo o sloučení s firmou Železářský průmysl sídlící v Boskovicích, a to přímo v areálu dnešní Minervy. Boskovická firma se tak stala ještě před rokem 1938 pobočkou Minervy, kdy se vedle pro ni tradiční výroby stavebního a nábytkového kování začala věnovat také hlavnímu produktu Minervy, a to šicím strojům. Až po druhé světové válce začala společnost Železářský průmysl opět fungovat samostatně.
