Příběhy z ghetta: Kašrut aneb Zásady židovské rituální kuchyně

Dnes si, milí čtenáři Ohlasů, povíme něco o tom, jak se stravují ortodoxní židé, neboť těmto je dovoleno jíst jen to, co je takzvaně košer, tedy rituálně čisté. Soubor pravidel a předpisů košer kuchyně se nazývá kašrut a tvoří jej zhruba 50 ze 613 zákazů a příkazů Tóry. Dodržování těchto příkazů je nedílnou součástí každodenního života židů a zároveň důležitá služba Bohu.

Masné krámyMasné krámy   foto: Archiv Muzea regionu Boskovicka

Hlavní zásady kašrutu, to jest rozdělení mezi čistými a nečistými zvířaty, rituální porážka, oddělování masitých a mléčných pokrmů, zákaz požívání krve, jsou motivovány hlubokou úctou k životu všech Božích tvorů. Zabíjení zvířat v judaismu nikdy nesmí být bezdůvodné, lov pro zábavu je přísně zakázán, k rybolovu se vždy používají sítě, nikdy udice.

Jaký je tedy rozdíl mezi čistými a nečistými zvířaty? Obecně platí, že košer, tedy čisté, je každé zvíře, které je sudokopytník a přežvýkavec; nečisté zvíře, zvané trejfe, je takové, které požírá jiná zvířata – šelmy, draví ptáci, dravé ryby. Konkrétně je tedy povoleno hovězí, telecí, skopové, jehněčí, kozí, kůzlečí, vysoká zvěř, drůbež i ryby, ovšem pouze takové, které mají šupiny i ploutve. Tak je například zakázán úhoř či sumec.

Mezi trejfe zvířata patří vedle výše uvedených predátorů vepř, kůň, osel, velbloud, hlodavci, vodní savci, všechny plody moře, obojživelníci, plazi, hmyz a další.

Košer zvíře smí být usmrceno pouze rituální porážkou, kterou provádí rituální řezník, šochet. Používá k tomu speciální nůž, zvaný chalaf, kterým jsou zvířeti proťaty životně důležité tepny, žíly a průdušnice, takže během několika vteřin vykrvácí a zemře. V třetí knize Mojžíšově (Leviticus) se praví: „V krvi je život těla. Proto jsem rozkázal Izraelcům – nikdo z vás nebude jísti krev.“ Proto je samotná porážka vedena tak, aby ze zvířete odešlo co nejvíce krve. Dále se veškerá zbylá krev odstraňuje takzvaným košerováním. Důkladně opláchnuté maso se ponoří nejméně na tři hodiny do studené vody. Nádoba, v níž se maso máčí, nesmí sloužit k jinému účelu. Poté se maso pokládá na děravé prkénko, aby odtekla zbylá krev, posolí se hrubou solí a nakonec znovu opláchne.

Další zásada kašrutu je vyjádřena ve verši páté knihy Mojžíšovy (Deuteronomium): „Nebudeš vařit mládě v mléce jeho matky.“ V židovské praxi to znamená důsledné oddělování masitých a mléčných pokrmů. Platí to pro skladování, přípravu a konzumaci. Masité jídlo nelze jíst zároveň s mléčným, po požití masa musí vždy uplynout určitá doba, která se může v jednotlivých židovských obcích lišit, než může dojít ke konzumaci mléčného pokrmu. Platí to samozřejmě i obráceně. Každá židovská hospodyňka musela mít vždy dvě kompletní sady nádobí, jednu masovou a druhou mlékovou, řádně označené, aby nedošlo k záměně, dále dva dřezy na umývání, dva hadříky i dvě utěrky. Setkávám se dnes s moderními židovskými ženami, které mají ve svých domácnostech třeba i dvě trouby na pečení, dvě ledničky a dvě myčky na nádobí.

Židovská kuchyně je i navzdory určitému omezení velmi pestrá a chutná, byť různá zdůvodnění jejího složení hygienickými, zdravotními či dietními argumenty nejsou pro židy rozhodující, na prvním místě stojí především důvody náboženské.

Zvláštní jídla jsou předepsána pro židovské svátky. A protože se blíží takzvané Vysoké svátky, ráda bych vám je přiblížila a zároveň se zaměřila na pokrmy předepsané pro toto období. 10. září 2018 začne židům jejich nový rok, a sice rok 5779. Svátek se jmenuje Roš ha-šana, trvá dva dny a je doprovázen řadou rituálů. Říká se mu Den troubení, protože věřící jsou do synagogy svoláváni troubením na šofar, beraní roh, dále je to také Den soudu, neboť Hospodin zapisuje ty spravedlivé do knihy živých a zlé do knihy smrti (nad ostatními bude konečný soud uzavřen až o Dni smíření).

Roš ha-šana je také Dnem vzpomínání, kdy židé myslí na minulost svého národa, ale i na své blízké, kteří již nejsou mezi živými. První den na Roš ha-šana se provádí obřad, takzvaný tašlich. Židé navštěvují vodní toky a vhazují do nich drobečky ze svých kapes, tímto se symbolicky zbavují svých hříchů. Jídla na Roš ha-šana má být dostatek, aby byla hojnost po celý rok. Jí se jídla tučná, většinou kachna či husa. Novoroční chala – tradiční chléb, který má o šabatu a dalších svátcích podobu pletýnky – je kulatá, často ji zdobí žebříky či ptáčci z těsta, aby modlitby židů vystoupily až k Hospodinovi.

Na stole nesmí chybět miska s medem či medové koláčky, jí se sladký pokrm z mrkve – cimes, hlavně proto, že v jidiš se slovo mrkev řekne mer, což znamená rozmnožovat. Je v tom zakotvena touha židů po rozhojnění dobrých skutků v celém novém roce, které mají převážit nad lidskými slabostmi a nedostatky. Hříchů je zapotřebí se vystříhat, a proto se na Nový rok nejí ořechy. Hebrejské slovo pro ořech – egoz má totiž stejnou numerickou hodnotu jako slovo chet, což znamená hřích.

Desátý den po Roš ha-šana slaví židé Den smíření, Jom Kipur. V tento den bude osud každého žida zpečetěn. Jom Kipur je nazýván šabat šabatů a je dnem přísného půstu. Vedle jídla a pití je zakázáno také umývání (kromě prstů a očí), kosmetické úpravy, nošení kožené obuvi a manželský styk. Pět zakázaných činností odpovídá pěti knihám Mojžíšovým. Dospělí muži si oblékají kitl, pohřební roucho, jedinou povolenou ozdobou je stříbrná spona. Barvou synagogálních textilií je v tento den barva bílá, symbol pokání a odpuštění. Aby židé došli smíření s Bohem, musí se smířit také s lidmi. V předvečer Jom Kipur tedy navštěvují své blízké, kterým nějak ublížili, a prosí je za odpuštění. Urovnávají nevyřešené spory, vyrovnávají nezaplacené dluhy. Před odchodem do synagogy na bohoslužbu, která trvá s malými přestávkami po celý den, zasedají židé k poslednímu jídlu. Má být vydatné, aby pak vydrželi celodenní půst. Obvykle to bývá silný kuřecí vývar a kreplach, což jsou taštičky z nudlového těsta plněné mletým kuřecím masem. Kreplach symbolizuje naději židů, že Hospodin přikryje svým milosrdenstvím přísnost soudu, který na židy o Jom Kipur čeká.

Dnem smíření končí Vysoké svátky a na obzoru je už další židovský svátek – sukot, česky svátek stánků. Ten se ovšem řadí k svátkům poutním, a o těch si povíme něco zase někdy příště.


Provoz novin vyžaduje hodně práce a peněz. Ohlasy už čtvrtým rokem dotujeme z vlastní kapsy, protože v nich vidíme smysl a možnost zlepšit život v našem regionu. Našli jsme dostatek čtenářů, kteří mají o naše texty zájem, ale zatím jen málo těch, kteří by nám přispěli finančně. Navzdory tomu ale nechceme naše texty uzamykat jen pro platící, záleží nám na tom, aby se dostaly k co největšímu počtu čtenářů. Jestli nás rádi čtete, zvažte prosím pořízení předplatného. Můžete si nás předplatit na webu i na papíře; bez dostatečného počtu platících čtenářů zanikneme.

další seriály