Ondřej Sabol: Démanty podzimu

Skončila sezóna letních komedií, diváci se z venku přesouvají do vyhřátého kinosálu a v programu kina přibývají filmy, do kterých se můžeme více pohroužit. Naše kino se zapojí do přehlídky festivalových filmů Be2Can, a tak si můžeme vychutnat několik perel z Cannes, Berlína a Benátek.

Kdybyste si udělali čas pouze na jeden jediný snímek z této kolekce, rozhodně nejvíce doporučuji letošního vítěze Zlaté palmy v Cannes, japonský snímek Zloději.

Za největší filmovou událost v říjnu ale považuji promítání digitálně restaurovaného filmu Démanty noci. Sugestivní zpracování útěku dvou židovských chlapců z transportu smrti znovu ožije na plátně. Tento klenot československé nové vlny budeme moci vidět tak, jako kdysi jeho první diváci v roce 1964.

Zloději

Režisér Hirokazu Koreeda, mistr komorních sociálních dramat, ve svém nejnovějším snímku zachycuje chudou rodinu, přežívající díky drobným krádežím. Ač mají problém postarat se sami o sebe, přijmou do rodiny opuštěnou holčičku. Film není jen sondou mezi lidi na okraji společnosti, otevírá i otázku, zda rodinu definuje pokrevní spojení, nebo je někdy důležitější bezpodmínečná láska a přijetí.

Koreeda volí uměřený filmový styl a největší důraz klade na autentické herectví a naprosto přesvědčivé dialogy. Ve své rané tvorbě kombinoval postupy dokumentu s hraným filmem a i v případě Zlodějů získáte dojem, že sledujete skutečné lidi a jejich vztahy.

Režisér nezneužívá téma chudoby pro vytvoření melancholického kýče, u nějž se divák pouze dojme, ale učí nás solidaritě a empatii s nejchudšími. A přitom nenuceně, bez velkých gest. A v tom je jeho největší síla.

Démanty noci

Před pár lety jsme promítali v Olomouci Démanty noci z filmového pásu, který byl už hodně poškrábaný, vybledlý a na konci se přetrhl a diváci museli čekat, až jej promítač slepí dohromady. Mělo to sice svoje kouzlo, ale nebýt Národního filmového archivu, který restaurování zajišťuje, staly by se už jen pojmem z učebnice a krásnou vzpomínkou na doby, kdy český film dokázal uhranout mezinárodní publikum. Letos se ale vrací tam, kam patří nejvíc – do českých kin. Aby nám připomněl, jak vypadá svět, v němž lidé přestanou být lidští.

Jan Němec natočil Démanty noci ve svých 28 letech, jako čerstvý absolvent FAMU. Je až neuvěřitelné, že za tak zralým a vybroušeným filmem stojí v podstatě student. Opřel se sice o silnou předlohu Arnošta Lustiga (povídku Tma nemá stín ze sbírky Démanty noci), ale vynalezl pro ni zcela specifický filmový styl, jakoby na míru pro tuto příležitost. Není to Lustigův film, ale Němcův. Režisér povídku neopisuje, ale osekává na dřeň, vybírá to nejdůležitější, pracuje s náznaky. Ve filmu nejsou hluchá místa, žádný zbytečný záběr. Film má pouhých 64 minut, nebylo potřeba víc. Jasná vize a sebevědomí je to první, co mě na filmu vždycky strhne.

A pak samozřejmě legendární dlouhá kamerová jízda do neuvěřitelně příkrého kopce, kterou film začíná. Dva vyzáblí chlapci, kteří právě vyskočili z vlaku, se derou do kopce a hledají spásu v lese, kde na ně už nebude doléhat střelba a výkřiky hlídky. Kamera se na ně lepí, dýcháme s nimi. Chlapci se neohlíží a ani střih nám divákům nenabízí pohled na jejich pronásledovatele. Nejsou výstřely a křik jenom jejich zvukové halucinace?

Povídka je v tomto směru mnohem víc jednoznačná a pomáhá čtenáři se poměrně dobře v celé situaci zorientovat. Režisér Němec nás naopak nechává tápat a ztrácet se s hlavními postavami v lese. Postupně se dozvídáme jen to nejzákladnější – chlapci utekli před jistou smrtí a chtějí se dostat do Prahy.

Lustig v povídce jejich putování prokládá vzpomínkami z koncentračního tábora. Těmto scénám se naštěstí Jan Němec vyhýbá a do filmu je vůbec nezařazuje. Veškeré filmové pokusy o explicitní inscenaci holokaustu nedopadly dobře, snad jen Saulův syn László Nemese. Domnívám se, že peklo holokaustu ani pravdivě inscenovat nelze. Je to něco, o čem můžou hovořit jen očití svědci.

O to víc si cením přístupu Němce, který nám místo těchto scén nabízí pohled do mysli, či snad podvědomí jednoho z chlapců. Snové vize Prahy, ve kterých se mísí vzpomínky s představami buducnosti, jej udržují při životě. Tyto scény ale nepůsobí vůbec idylicky, jsou naopak chaotické a znepokojující. Mísí se v nich naděje se zmarem. Prahu totiž stále okupují Němci, kteří se prolamují i do těchto představ. Dveře všech domů jsou zavřené a jediné místo klidu je hřbitov.

Režisér nám pomocí těchto scén přibližuje psychický stav lidí, kteří žijí v permanentním ohrožení života. Tento stav je nám ale uzavřen, nemůžeme jej nikdy jako diváci pochopit, proto mají scény nádech surreálna. Ale právě svou neuchopitelností vypovídají mnoho. Odhalují vnitřní stav člověka, který se stane lovnou zvěří. A který musí tuto roli přijmout, aby mohl přežít. Démanty noci podobně jako zmiňovaný Saulův syn neukazují boj o přežití, ale boj o zachování vlastní lidskosti. Když se chlapci dostanou do situace, kdy musí zabít druhého člověka, nezvládnou to. Nedokážou zabíjet v místě, kde někdo bydlí, žije a pracuje. Nemůžou zničit domov někomu druhému. Na okamžik se stanou zase lidmi. Díky tomu jsou ale mnohem zranitelnější a jejich gesto se obrátí proti nim.

Po mě osobně převyšují Démanty všechny další filmové pokusy téma holokaustu zachytit. Nezobrazují ho vůbec povrchně, ale zevnitř. Zároveň nabízí silný fyzický zážitek, díky kameře Jana Kučery, která je hrdinům neustále v patách při prodírání lesem. Jejich chlemtání vody z potoka, krvavou bolest při jezení chleba a zimu nočního lesa prožíváme s nimi. Trpí duše i tělo a Němec obě roviny dokázal organicky sladit. Využil filmové prostředky naplno, nepotřeboval k tomu téměř žádná slova. Posunul Lustigovu předlohu na další úroveň. Nedá se říct, zda je lepší předloha, nebo adaptace – obě jsou jedinečné.

Věřím, že Démanty noci ještě nepatří do starého železa mezi „filmy pro pamětníky“ a mají schopnost zasáhnout i současné diváky. Možná, že i to byl důvod, proč se v archivu rozhodli vrátit do kin z Němcovy filmografie právě tento film. Arnošt Lustig v jednom rozhovoru řekl, že mu v jeho literární tvorbě nešlo primárně o popsání hrůz holokaustu, ale o univerzálnější téma. Chtěl zachytit a zkoumat člověka pod tlakem – jak se mění, čím se stává. Myslím, že Němcovi se přesně tato rovina podařila otisknout i do filmu. I díky tomu Démanty noci ještě nezestárly a rozhodně stojí za to vidět je na velkém plátně.

Zloději, čtvrtek 4. října, 19.30, kino Panorama
Démanty noci, středa 24. října, 20 h, kino Panorama


Provoz novin vyžaduje hodně práce a peněz. Ohlasy už čtvrtým rokem dotujeme z vlastní kapsy, protože v nich vidíme smysl a možnost zlepšit život v našem regionu. Našli jsme dostatek čtenářů, kteří mají o naše texty zájem, ale zatím jen málo těch, kteří by nám přispěli finančně. Navzdory tomu ale nechceme naše texty uzamykat jen pro platící, záleží nám na tom, aby se dostaly k co největšímu počtu čtenářů. Jestli nás rádi čtete, zvažte prosím pořízení předplatného. Můžete si nás předplatit na webu i na papíře; bez dostatečného počtu platících čtenářů zanikneme.

další názory a komentáře